Krásy Černé Hory – pohoří Bjelasica a Komovi

Pokračování článku Krásy Černé Hory – výlet do Budvy a Kotoru.
Ve středu ráno jedeme ze Žabljaku po úzké asfaltce nejprve pár kilometrů autobusem a pak po ní pokračujeme pěšky až na malé prostranství s lavičkou a tabulí se šipkou, která nás nasměruje dál. 

Úzká pěšina po hraně kaňonu Tary vede mezi skalami i jednotlivými kameny a je doslova obklopena různými kvetoucími skalničkami.

Cestou se několikrát zastavujeme a obdivujeme pohledy do hloubky i do dálky.

Poslední zastávka je na vyhlídce Čurevac v nadmořské výšce 1625 m, kde pomocí samospouště pořizuji snímek kompletní sestavy „pěšáků“ včetně průvodce. 

Pohled z vyhlídky Čurevac do kaňonu řeky Tary s kostelíkem a několika staveními

Stejnou cestou se vracíme k autobusu, který nás odváží do Žabljaku. Loučíme se s Durmitorem a odjíždíme směrem k pohoří Bjelasica, konkrétně do Kolašina.

Na místě vesnice, zmiňované poprvé v roce 1565, nechal turecký Ali Paša Čengić v roce 1651 postavit opevněné sídlo, které sloužilo nejen jako pevnost, ale také jako zastávka karavan táhnoucích od pobřeží na sever. V historii Kolašinu není o násilí nouze. Naposledy ho rozbořilo těžké bombardování za druhé světové války. Dnes má kolem tří tisíc obyvatel a je významným černohorským turistickým střediskem, kterým prochází železniční trať Bělehrad – Bar.

Turistické informační centrum vybudované za italské peníze je značně předimenzované, ale vcelku líbivé...

... na rozdíl od sídla městského zastupitelstva – betonového monstra, jehož architektura je značně diskutabilní. 

Stojí na opačném konci náměstí a kolem něho je mnoho byst hrdinů připomínajících, jak obrovskou cenu musel Kolašin zaplatit za svobodu. Na náměstí také stojí pamětní deskou označený dům, kde kdysi bylo partyzánské velitelství a dnes je tu městské muzeum.

Část náměstí je vydlážděná dřevěnými špalíky

Většina dění ve městě se odehrává mezi dvěma krátkými ulicemi, které vedou paralelně na východ od náměstí. Je zde několik obchodů, barů a spousta malých kaváren, z nichž jednu také navštěvujeme.

Na konci ulice Proletarsk stojí před konobou, typickou zdejší hospůdkou, dílo sochaře Oto Loga (*1931) – robustní socha Veljka Vlahoviće, partyzána a Titova přítele. Narodil se roku 1914 v obci Trmanje, od roku 1935 byl členem komunistické strany, bojoval ve španělské občanské válce a za druhé světové války řídil Radio Svobodná Jugoslávie. Po válce se stal prvním náměstkem ministra zahraničí a jedním z teoretiků jugoslávského socialistického systému. Zemřel v Ženevě v roce 1975.

Ve čtvrtek odjíždíme autobusem do Jezerine (1440 m), odkud vycházíme na túru v pohoří Bjelasica, jehož část zabírá Národní park Biogradska gora. 
Rozkládá se na ploše 5650 ha, z čehož 4528 tvoří lesy a je světově proslulý především díky dochované původní vegetaci. Bukové lesy v okolí Biogradského jezera představují jeden ze tří největších evropských pralesních komplexů. Park byl vyhlášen v roce 1952 a zahrnuje i oblast, kde černohorský vládce Nikola I. Petrović založil již v roce 1878 lesní rezervaci. 
Stoupáme lesem vzhůru a za jeho hranicí zastavujeme u salaše s ovečkami ke krátkému odpočinku.

Zevrubnější prohlídku děláme na nedaleké eko-salaši Vranjak, kde mimo jiné přespávají turisté CK Alpina při absolvování přechodu hor „natěžko“.

Zelenými pláněmi připomínajícími poloniny v polských Bieszczadech či na Zakarpatské Ukrajině pokračujeme kolem hory Zekova glava (2117 m) s mohutným vysílačem,...

... míjíme kamenné moře...

... a obdivujeme množství a různorodost místní flóry.

Stoupáme na vrchol Crna Glava (2139 m), nejvyšší horu pohoří Bjelasica. 

Skalní okno a v pozadí hora Zekova glava

Uděláme vrcholové foto a nijak dlouho se nezdržujeme, neboť předpokládáme, že brzy začne pršet. V tom jsme se nezmýlili, déšť přichází už krátce po sestupu na planinu, naštěstí netrvá dlouho.

Několik kilometrů šlapeme po široké vozové cestě než z ní odbočíme na úzkou pěšinu, která nás přivádí na vyhlídku Bendovac. Opět se ženou černé mraky, které nevěstí nic dobrého. 

Sestupujeme z kopce a s prvními kapkami deště přicházíme k hospůdce. Objednáváme si slivovici a déšť se mírní, a tak si dáváme ještě krušku (hruškovici) – a déšť záhy ustává! 

Dlouhým klesáním sestupujeme pralesem k Biogradskému jezeru. Cestou se ještě zastavujeme u osmatričnice neboli rozhledny s názvem Lazovi. Je jasné, že žádný velkolepý výhled nám nenabídne, na to jsou okolní hřebeny příliš vysoké, ale na vyhlídkovou plošinu samozřejmě stoupáme.

Ledovcové Biogradsko jezero leží v nadmořské výšce 1094 m, je 1100 metrů dlouhé, 400 metrů široké a jeho průměrná hloubka je 4,5 metru. Z místních šesti jezer je největší a prý nejkouzelnější. Rádi tomu věříme a kocháme se pohledem na hustým lesem obklopenou vodní hladinu, v níž se zrcadlí okolní hory.

Autobus zde na nás čeká spolu s těmi, kteří nestoupali na Crnou Glavu a přišli nedlouho před námi. Biogradsko jezero je z místních šesti jezer největší a nejkouzelnější. 

V pátek nás čeká poslední túra, a sice pohořím Komovi. Autobus nás veze do sedla Trešnjevik, odkud stoupáme na horskou pastvinu Šťavno. Hustou mlhu, která doposud zakrývala hory, postupně odvál vítr a před námi se v plné kráse objevuje Kom Vasojevički (2467 m), náš dnešní cíl. 

Před výstupem se na úpatí ještě posilňujeme a zjišťujeme, že pokud jde o nízkou oblačnost, vyhráno ještě nemáme.

Nakonec se nás vydává vzhůru jen pět statečných. Po krátkém stoupání cesta uhýbá vpravo přes dlouhé suťovisko a pak začínáme stále prudčeji nabývat výšku. Celkové převýšení 900 metrů je sice na kratší vzdálenosti než na Bobotov kuk, ale výstup není tak exponovaný.

Patník, který na horizontu vidí jen ti ostrozrací, neoznačuje vrchol, jak jsme se mylně domnívali. Ten je ještě o pár metrů dál – a z tohoto místa také o pěkných pár metrů výš...

S využitím samospouště uděláme společný snímek, ale když přicházejí dva vysokohorští Černohorci, nedají jinak, než že se musíme vyfotit ještě s nimi a jejich státní vlajkou.

Dolů se vracíme stejnou cestou, neboť jiná možnost není.

Podruhé přes suťovisko

Při návratu se zastavujeme v hospůdce u Mikši, přítele českých turistů, jak si sám říká. Zde již sedí ti, kteří se spokojili s vyhlídkou z nedalekého vrcholu a při panáčku a kafíčku na nás čekají. Také my okusíme Mikšovu krušku a teprve potom se společně vracíme stejnou cestou k autobusu.

V sobotu se jdeme podívat do malé botanické zahrady na okraji Kolašinu, ale ještě předtím se zastavujeme v malém kostele sv. Dimitrija postaveném v roce 1878.

Botanická zahrada, Botanička bašta, kterou založil místní botanik, turista a především horolezec neboli planinar Daniel Vincek (*1926), se nachází v nadmořské výšce 1018 metrů. S pomníčkem jeho první ženy Very jsme se setkali včera při výstupu na Kom Vasojevički v sedle, nedaleko místa, kde tragicky zahynula.

Cestou k botanické zahradě

Na ploše 636 metrů čtverečních představuje rozmanitou květenu zdejších hor, včetně léčivých rostlin a vzácných endemitů, celkem asi 350 druhů.

Na oběd jdeme – kam jinam, než do „masárny“? Na Víťovo doporučení jsme ji zkusili hned první den a zůstali jí věrni. Vynikající jídlo, které dělají před vašima očima, velké porce, nízké ceny, rychlá obsluha, zkrátka samá pozitiva! 

Na výběr jsou tu plátky masa, ražniči neboli špíz, čevapi připomínající „naše“ čevapčiči, ale z kvalitního masa a bez strouhanky, a především pljesakvica, smažená placka z různých druhů mletého masa. K tomu hranolky a bílý chléb, salát, kečup nebo hořčice a cibule, co je libo. A to vše kolem šest až osmi eur. Za kilo! Prostě neuvěřitelné.
O půl druhé odpoledne odjíždíme a v podstatě stejnou cestou přes Čačak, kolem Bělehradu a Budapešti přijíždíme časně ráno do Bratislavy, kde vystupují slovenští účastníci zájezdu. V Brně jsme před osmou hodinou a chvilka do odjezdu rychlíku nám jen tak tak stačí ma zakoupení jízdenky.