Toulky po horách 2014 (Tatry)

Pro zpestření Toulek měníme na dva dny Levočské vrchy za Tatry – Vysoké i Belianské.

V úterý odjíždíme smluvním autobusem do Tatranské Javoriny (1000 m) a po zelené značce se vydáváme Javorovou dolinou proti toku Javorinky. Z Javorové doliny, která je hraniční dolinou mezi Vysokými a Belianskými Tatrami, odbočujeme po modré značce do doliny Zadné Meďodoly, jejíž název napovídá, že se tu v minulosti těžila měděná ruda. Dolina začíná v místech, kde si Meďodolský potok vyhloubil v hřebeni průlom nazývaný Bránka. 

Po necelé hodině chůze končí les a cesta se mění na chodník vedoucí horskými loukami až do Kopského sedla (1752 m). V sedle docházím Ervína, a tak pokračujeme společně. Drobně, ale zato vytrvale prší, mraky jsou bohužel tak nízko, že výhledy nemáme žádné. Mírným stoupáním se dostáváme do Predného Kopského sedla (1780 m), za kterým nás čeká sestup serpentinami k Velkému Bielému plesu (1615 m). 

Přecházíme na zelenou značku, mezitím přestalo pršet, a tak se věnujeme fotografování.

Pokračujeme až na chatu Plesnivec (1290 m), kam za námi postupně přicházejí ostatní. V polovině 18. století stála v závěru Doliny Siedmich prameňov chatrč zlatokopa Drechslera z Rakús a asi do roku 1930 se tu zachovala stará pastevecká koliba. Roku 1932 postavil Tibor Gresch ze Spišské Bělé soukromou chatu, která přístavbou v roce 1938 dostala dnešní podobu. Po 2. světové válce sloužila nejprve volnému turistickému ruchu, potom od roku 1955 jako výzkumná základna TANAPu a od roku 1997 slouží opět veřejnosti.
Objednáváme si Tatranský čaj, což není čaj, ale koncentrát lihu, cukru, extraktů bylin a čajů, ovocných destilátů a extraktů. Má 52 % a je to opravdová dobrota. Na trhu se objevil začátkem roku 2004 a stal se z něj téměř slovenský národní nápoj. Dnes se pod názvem Tatratea vyrábí několik druhů, jejichž originální láhve o objemu 0,7 l jsou barevně odlišené tak, aby bylo na první pohled jasné, o který druh se jedná. Nejslabší 32 % Tatratea představuje citrusovou příchuť, barva láhve je proto limetkově zelená. Broskvový odstín Tatratea 42 % napovídá o obsahu, který se skládá z výtažku broskví a bílého čaje. Tatratea 52 % je extraktem černého čaje, proto má také elegantní černou lahev. Lesní ovoce a barva lesních plodů značí Tatratea 62 %. Nejostřejší Tatratea 72 % je prodáván v kovově stříbrné lahvi.

Cestou se nám naskýtají pohledy utěšené...

...i neutěšené...

...a také celé zástupy náprstníků.

Svahem nad Dolinou Siedmich prameňov pomalu klesáme do Tatranské Kotliny (760 m) a plánujeme, že na zbytek výpravy počkáme v csárdě, jejíž upoutávku jsme ráno viděli při výstupu z autobusu. Policisté hlídkující u hlavní silnice nás však vyvádějí z omylu, csárda existuje, ale restaurace v ní už je historií. Šlapeme tedy ještě pár set metrů dál, usazujeme se ve venkovní zahrádce příjemné Koliby, ale později se přemísťujeme dovnitř.
Podle průvodce trvá túra 7 hodin a má převýšení 990 metrů.

Ve středu ráno odjíždíme smluvním autobusem do Kežmarských Žľabů (920 m). Počasí se proti včerejšku zlepšilo, a tak – i když po vystoupení z autobusu krátce sprchlo – věříme, že se nám výstup na Jahňací štít podaří. Kdyby ne, byl by to pro mě už druhý neúspěšný pokus, neboť před 21 lety (8. 9. 1993) jsme výstup pro množství čerstvého sněhu vzdali v Kolovém sedle.

Po žluté značce šlapeme Dolinou Bielej vody Kežmarskej, kolem Šalviového prameňa do Doliny Zeleného plesa. 

Dolinu Bielej vody Kežmarskej a Dolinu Zeleného plesa už v dávné minulosti navštěvovali hledači pokladů a horníci, ale i turisté. Pravě sem se uskutečnil první známý turistický výlet už zmíněné kněžny Bety Laskyové z Kežmarku v roce 1565 a zde také došlo k prvnímu známému horskému neštěstí na území Vysokých Tater – v roce 1771 se ze srázu Čierneho štítu zřítil Ján Papyrus.

Před výstupem na Jahňací štít se v Dolině Zeleného plesa samozřejmě zastavíme v chatě. Stojí ve výšce 1551 m a vznikla z původní Fridrichovy útulny postavené v roce 1897. Tehdy sloužila k odpočinku výletníků a jednoduchému přenocování. Zásobována byla koňským povozem z Tatranské Lomnice, a to velice obtížně. Dopravovat se musely nejenom potraviny a stavební materiál, neboť chata se pomalu rozšiřovala, ale také dřevo jako palivo k přečkání dlouhé zimy. Po rozsáhlé přestavbě a rekonstrukci v roce 1924 byla pojmenována po profesorovi Albertu Brnčálovi (1919–1950), botanikovi, který si dolinu velmi oblíbil a v jejím okolí prováděl vědecká zkoumání. To se mu nakonec stalo osudným, neboť na skalách pod Jastrabím sedlem v Malé Zmrzlé dolině nešťastně uklouzl a zahynul. Současný vzhled získala chata třemi pozdějšími přístavbami. Od roku 1992 se používá staronový název Chata u Zeleného plesa, vlastníky jsou KST, SHS JAMES a SLZ. Od roku 1991 byl chatařem Juraj Gantner, jehož žena Jana vyrostla u Zeleného plesa jako dcera dlouholetého chataře Michala Šoltýse (oba se natrvalo zapsali do historie slovenského lyžařského sportu). Chata disponuje 56 lůžky, nocleh stojí 14 eur.

Podle svého naturelu se občerstvujeme zázvorovým čajem nebo pivem a postupně pokračujeme v cestě vzhůru. Nikoli všichni – a ani z nás, kteří jdeme, ne všichni dorazí až na vrchol. Část toulkařů výstup vzdává v místě, kde jsou ukotveny řetězy.

Žlutě značený úzký chodník se zpočátku prodírá kosodřevinou a stoupá značně strmým svahem do vysoko položené Červené doliny. 

Nedaleko nade mnou se objevují kamzíci. Opatrně vyndavám fotoaparát a nestačím se divit, že zcela bez bázně přicházejí blíž, dalo by se říci, že pózují a okukují mě stejně zvědavě jako já je.

Přichází Jaromír, ptá se, jestli je tady pasu, a pak společně pokračujeme kolem Červeného plesa (1811 m) a malého Belasého plesa. Vlevo máme Jastrabiu vežu (2137 m), která odtud již nevypadá tak monumentálně, vpravo se tyčí Kozí štít (2111 m). 

Pohled zpátky do Červené doliny

Po severovýchodním svahu Zmrzlé věže (2312 m) stoupáme do závěru doliny, 
odkud se šikmým traverzem zabezpečeným řetězy dostáváme do Kolového sedla (2118 m) a kocháme se nádherným výhledem do Kolové doliny s Kolovým plesem a na okolní ostré štíty.
Vypadá to, jako by se cesta ztratila, ale musíme překonat asi třímetrové klesání po skále s dobrými chyty a dát se doprava. Zdá se, že vrchol je již nablízku, ale je třeba ještě překonat dva předvrcholy. Od sedla již jdeme pravým vysokohorským terénem a chvilkami musíme použít i orientační smysl, protože cesta je dosti nepřehledná. Někoho určitě překvapí, že ve dvou místech se musí poměrně prudce klesat, ale pak už je vrchol opravdu nedaleko. Z druhého předvrcholu již jsou vidět nejznámější štíty Belianských Tater – Havran a Ždiarska vidla. Poté již zbývá nastoupat nějakých 40 výškových metrů po kamenech a suti a můžeme udělat vrcholový snímek. 

Jahňací štít (2229 m) uzavírá hlavní tatranský hřeben na východní straně a výhled z jeho vrcholu je nádherný.

Na jihozápadě jsou vidět nejvýznamnější dominanty východní části Tater – Lomnický a Ľadový štít, na východní straně závěr doliny Kežmarskej Bielej vody vyplněný kosodřevinou a alpínskými loukami, a především hřeben Belianských Tater.

Stejnou cestou se vracíme a opět se setkáváme s kamzíky.

Na chatě se postupně všichni setkáváme a nikdo z nás nepohrdne zdejší nabídkou jídla a pití. Také k autobusu se vracíme stejnou cestou neboť jiná možnost není. Podle průvodce trvá celá trasa 10 hodin a má 1345 metrů převýšení.

Po návratu do Vrbova se spolu s několika dalšími toulkaři vydávám na termální koupaliště. Je zde sedm bazénů s termální vodou, u které se projevily léčivé účinky na pohybové ústrojí, revmatismus, ledviny, srdeční a astmatické onemocnění a poinfarktové stavy. Teplota vody termálního vrtu je 56 ^oC, v bazénech má voda 25 až 38 ^oC.

Následující článek: Toulky po horách 2014 (Levočské vrchy II)