Krásy Černé Hory – výlet do Budvy a Kotoru

Pokračování článku Krásy Černé Hory aneb Pohodová turistika na Durmitoru a Bjelasici

Úterý je oddychový den, v plánu máme autobusový zájezd do Budvy a Kotoru se zastávkou u Skadarského jezera. Cesta k moři trvá tři hodiny, projíždíme Podgoricou, hlavním městem Černé Hory, které má dlouhou a bouřlivou historii. Za druhé světové války bylo opakovaným bombardováním v podstatě vymazáno z mapy, dochovala se jen stará muslimská čtvrť Stara Varoš. Po válce se začalo s rekonstrukcí města v duchu socialistického realismu a dne 13. července 1948 bylo prohlášeno hlavním městem Černé Hory a na počest válečného hrdiny – a v té době i předsedy vlády – Josipa Broze Tita přejmenováno na Titograd. Proč ne, v Sovětském svazu měli Stalingrad, my zase Gottwaldov :-). V roce 1992 se město vrátilo ke jménu Podgorica.

Skadarské jezero je pojmenované podle albánského města Skadar, třetina plochy jezera totiž patří Albánii a dvě třetiny Černé Hoře. Černohorská část jezera a jeho břehy byla v roce 1983 vyhlášena národním parkem. Je největší ptačí rezervací v Evropě. Díky nedostupnosti především severní části břehu je domovem 264 druhů ptáků, z nichž mnohé jsou ohroženy. Nejrozlehlejší vodní plocha na Balkáně a jedno z největších jezer v Evropě dosahuje délky 44 km a jeho rozloha kolísá podle množství srážek mezi 370 km² v létě a 540 km² na konci zimy. Většinu vody přivádí do jezera řeka Morača, ale napájí jej také na padesát pramenů vyvěrajících z krasového dna v místech, jimž se říká oka. Jezero je kryptodepresí, to znamená, že oka jsou pod úrovní mořské hladiny, zatímco hladina jezera nad ní.

Přes jezero vede násep s železniční tratí a silnicí. Na půlhodinku zastavujeme v osadě Vranjina a jdeme se podívat do nedaleké zříceniny pevnosti Lesendro. Patřila Turkům, kteří z ní kontrolovali daleké okolí. Za Petra II. Petroviće Njegoše se stala dočasně opěrným bodem Černohorců, ale pak opět padla do tureckých rukou.

Na okraji pevnosti se tyčí stožár vysokého napětí, který celkový dojem značně kazí.

Skrz pohoří Rumija s vrcholky přesahujícími tisíc metrů, které odděluje jezero od Jaderského moře, vede od roku 2005 tunel Sozina dlouhý 4189 metrů. Ústí na okraji městečka Sutomore, odkud míříme podél pobřeží k severu. Míjíme důvěrně známou Buljaricu a Petrovac na moru a zastavujeme na vyhlídce na Sveti Stefan. Imitujeme japonský zájezd – rychle všichni ven, rychle vyfotit a rychle zpátky do autobusu. Ani já se neubráním, přestože jsem zde fotil již několikrát.

Zastavujeme v Budvě na parkovišti nedaleko Slovenské pláže a promenádní cestou podél moře míříme ke staré části města.

Budva je jedním ze dvou nejstarších černohorských měst na pobřeží, podle legend ji nechal postavit thébský král Kadmos. Základ města byl na ostrově, avšak nánosy písku z něj časem udělaly poloostrov. Za svou historii se v této původně ilyrské obci vystřídala vláda Řeků, Římanů a na dlouhou dobu byla územím Benátčanů, za jejichž vlády získala svou dnešní podobu. Toto tvrzení však nesmíme brát doslova. Po katastrofálním zemětřesení 15. dubna 1979 málokterá stavba zůstala stát, nicméně Černohorci z původních kamenů a zdiva historické centrum znovu vystavěli.

Protože jsme tu byli už třikrát (naposled loni při cestě do Albánie), necháme si na toulání po městě jen krátký čas před odjezdem a nyní spěcháme k moři. 

Kolem městské pláže a sochy baletky míříme po úzkém chodníčku podél skal na pláž Mogren, kde si užíváme slané vody a sluníčka.

Závěr tříhodinového pobytu v Budvě věnujeme procházce po hradbách a labyrintem úzkých uliček s krátkou zastávkou na espreso ve stínu starého fíkovníku.

Druhá zastávka je v Kotoru, do něhož přijíždíme tunelem Vrmac. Kotor odvozuje své jméno z původního názvu Catarum, o němž jsou první zmínky v 7. století. V 9. století byl částečně nezávislým městem pod svrchovanou správou Byzance. Také Kotor byl několikrát těžce postižen zemětřesením a zase znovu rekonstruován. Poslední, již zmíněné zemětřesení v roce 1979, bylo tvrdou zkouškou zdatnosti dávných stavitelů. Město bylo rozděleno na dvě zóny: červenou, kam se obyvatelé nesměli stěhovat, a modrou, kde se lidé znovu zabydlovali. Nejdůležitější bylo, že si živelní pohroma nevyžádala lidské životy. Svou urbanistickou strukturou (spletí úzkých ulic a malebných náměstíček), systémem opevnění a koloritem představuje Kotor prototyp středomořského středověkého města. 

Autobus opouštíme na parkovišti u fotbalového stadionu a jižní bránou Gurdić vstupujeme do starého města zaujímajícího malý prostor o půdorysu trojúhelníku dodnes obehnaného hradbami. Dosahují délky téměř pěti kilometrů, na některých místech jsou až dvacet metrů vysoké a jejich tloušťka se pohybuje od dvou do šestnácti metrů. Velkolepě se zvedají až vysoko do skal Lovčenu, k nejvyššímu bodu – pevnosti Sveti Ivan ve výšce 260 m. Původně opevněné sídlo ilyrských osídlenců postupně překryly pozdější přestavby, z nichž ty poslední spadají do období rakousko-uherské monarchie.

Schodiště se střídají s ohlazenými kameny, ve stínu tu a tam postávají prodavači balené vody a plechovkového piva uloženého v polystyrénovém boxu. My máme samozřejmě pití s sebou a vskutku je ho zapotřebí. Navzdory pražícímu sluníčku stoupají nahoru a naopak sestupují dolů desítky turistů dychtících po úžasných výhledech na město a zátoku.

Cílovou metu označuje černohorská vlajka na vysokém stožáru, vztyčeném na malém nádvoří pevnosti. Z té toho moc nezbylo, zdi se rozpadají, části jsou vyspraveny betonem, leckde vyrůstají křoviny. Hradební zeď se odtud prudce spouští přímo po svahu až na nábřeží k Jižní bráně, na druhou stranu se hradby táhnou po hřebeni kopce a pak pozvolna sestupují k Severní bráně.

K té pomalu sestupujeme i my a rádi se ponoříme do stínu starých uliček. Zastavujeme se před pamětní deskou českého poddůstojníka Františka Raše (1898–1918), jednoho z vůdců vzpoury v Boce Kotorské. Povstání vypukl 1. února 1918 na vlajkovém křižníku Sankt Georg, když mužstvo zajalo důstojnický sbor a vyvěsilo rudou vlajku. Hlavními příčinami byly rostoucí rozdíly v životní úrovni důstojníků a mužstva, hlad, šikana a touha po konci války. Vzpoura byla potlačena, několik jejích vůdců uprchlo a čtyři (včetně Raše) byli popraveni.

Míjíme malý mariánský kostelík z růžového a bílého kamene Sveta Marija Kolegijata, původně románský, dostavěný goticky, s barokní zvonicí. Severní brána, Sjeverna vrata, se nachází v nejstarší části hradeb. Za nimi a za říčkou Škurdou již začíná Dobrota, původně samostatná obec, nyní součást Kotoru.

Od brány obracíme svoje kroky zpátky do města. Na náměstí Bratrství a jednoty, Trg Bratstva i jedinstva, vstupujeme do interiéru nového kostela sv. Mikuláše, Sveti Nikola. 

Bez povšimnutí nenecháváme ani uprostřed náměstí stojící malý, čistě románský kostelík sv. Lukáše, Sveti Luka, jehož stavebníkem byl pravděpodobně srbský velký župan Štěpán Nemanja v roce 1195. Kostelík byl původně katolický, v roce 1657 byl předán pravoslavné církvi a dnes slouží oběma.

Krátkou prohlídku města končíme v předzahrádce restaurace City, kde si objednáváme večeři, protože příjezd do Žabljaku je plánován až kolem 23. hodiny.

Další úzká ulička vede odtud na Trg Sv. Tripuna, nejdůležitější náměstí, jehož název je odvozen od trojlodní baziliky postavené na základech raně románské rotundy z roku 809 a zasvěcené sv. Trifonovi, patronovi Kotoru. Ostatky tohoto mučedníka z Frýgie, který jako osmnáctiletý zahynul za Deciova pronásledování křesťanů, koupili kotorští plavci začátkem 9. století od podnikavých benátských kupců.

Přicházíme na náměstí Zbraní, Trg od oružja, které je největší ve městě a kolem něhož se nachází několik kaváren se stolky na chodníku. Zdejší renesanční Hodinová věž, Gradski toranj, pochází ze začátku 17. století a je vítaným orientačním bodem návštěvníků města. Protější Mořskou bránou opouštíme staré město a vracíme se k autobusu.

(Následující článek Krásy Černé Hory – pohoří Bjelasica a Komovi)