Dopoledne v Praze

Cílem krátké návštěvy hlavního města je Museum Kampa, v němž probíhá výstava děl mého oblíbence Zdeňka Buriana, uspořádaná ke 110. výročí jeho narození. Tedy, ne že bych nebyl v Lašském muzeu v Kopřivnici, v Muzeu Zdeňka Buriana ve Štramberku, v brněnském pavilonu Anthropos a v ZOO ve Dvoře Králové (tam všude jsou jeho obrazy), ale tady jsou mnohé vystaveny vůbec poprvé.

Z Hlavního nádraží mířím na Senovážné náměstí, dříve Gorkého. V novorenesanční budově od architekta Achilla Wolfa je dnes pětihvězdičkový hotel Boscolo, ale původně to bylo sídlo Hypoteční banky a za „socíku“ dvou pošt, konkrétně 025 a 120 025. 

Ale co možná málokdo věděl byla skutečnost, že v útrobách tohoto obrovského paláce měla StB svá pracoviště na kontrolu pošty, kde se více či méně nápadně nebo také nenápadně ztrácely vytipované zásilky za dveřmi, kam jinak nikdo nesměl. Už někdy v roce 1954 bylo jenom v Praze „prosledováno“ (oficiálně používaný termín) dva tisíce dopisů denně! Aby si tuto činnost StB racionalizovala a ulehčila, nasadila v roce 1964 parní rozlepovačku s krycím názvem Jezero a aby se jim to pak dobře lepilo, pneumatický lis. Rozvinutý systém porušování listovního tajemství, které u nás bylo uzákoněno v roce 1870, dosáhl svého vrcholu v období po Chartě 77.

Pokračuji na Staroměstské náměstí a přes „Malý ryneček“ se ubírám Karlovou ulici k Vltavě. 

Je půl desáté, návštěvníků (bráním se použít slova turistů) je na Karlově mostě pomálu, takže si mohu v klidu prohlížet jednotlivá barokní sousoší (lépe řečeno jejich kopie) a vychutnávat si pohled na úžasné panoráma Hradčan.

Dnes je na Karlově mostě možno vidět ledacos:

Už poněkolikáté se pokouším vyfotit sochu Bruncvíka, sluníčko mi ale nikdy nedovolí úhel, který by mi vyhovoval. Ani dnes to není ono, a tak si alespoň udělám fotku domu, kde žil malíř a ilustrátor Adolf Kašpar (loni uplynulo 80 let jeho úmrtí). Jeho ilustrace Babičky se mi jako malému klukovi líbily mnohem víc, než text naší paní Boženy...

Sochu Bruncvíka vytvořil v roce 1886 z pískovce Ludvík Šimek (1837–1886), mimo jiné autor pomníku Josefa Jungmanna a Jugmannově náměstí. Na rozdíl od ostatních soch a sousoší na Karlově mostě je Bruncvík umístěn na hřebenu ohlaví mostního pilíře, takže je dobře viditelný i z lodí plujících po Vltavě. Zpodobňuje rytíře v přilbě s taseným zlaceným mečem v pravici, štítem se znakem Starého Města pražského po boku a s věrným lvem u nohou. Je volnou rekonstrukcí fragmentů původní sochy rytíře z 15. století (patrně od Matěje Rejska), která představovala rytíře s plnovousem opírajícího se o meč. Pravděpodobně vyjadřovala právo Starého Města pražského nad mostem, podobně jako sochy rytíře Rolanda na jiných mostech či radnicích. Za třicetileté války roku 1648 byla horní část sochy těžce poškozena švédskou dělostřeleckou koulí, torzo sochy a původní podstavec jsou uloženy v lapidáriu Národního muzea.

Podle legendy se Bruncvík, syn českého knížete Žibrida, který pro zemi dobyl znak orlice, rozhodl získal lepší erbovní znamení, a proto se s početnou družinou vydal do světa. Zažil různá dobrodružství, bojoval s všelijakými exotickými zvířaty a obludami a tím, že zabil strašného draka, zachránil život lvovi a získal jej do českého znaku. Legendu zařadil do svých Starých pověstí českých Alois Jirásek a pravděpodobně jde o českou modifikaci příběhu o Sindibádovi či Odysseovi.

Schodištěm postaveným v roce 1884 sestupuji z Karlova mostu na Kampu. Romantická Kampa je nepravý ostrov, oddělený uměle vytvořenou mlýnskou strouhou zvanou Čertovka. Nejstarší zmínka o mlýnech na Kampě pochází z roku 1393, není však pochyb, že vznikly daleko dříve – stopy bádání vedou do 10. století. V roce 1478 měšťané věnovali Václavovi Sovovi z Liboslavi pozemek, aby si zde zřídil dům, hamr a mlýn na mouku, jehož jméno přetrvalo dodnes. Výrazné změny v historické podobě Sovových mlýnů jsou spojeny se jménem Františka Odkolka, který je odkoupil a nechal novogoticky přestavět na parní. V roce 1896 mlýny vyhořely a v roce 1920 je koupila pražská obec. Po druhé světové válce zde měla sídlo Československá akademie věd, byl zde Ústav pro českou a světovou literaturu, Kabinet a knihovna Zdeňka Nejedlého a Kabinet pro studium českého divadla. Část budovy využívala Umělecká řemesla, obec zde měla truhlářské a klempířské dílny.

Díky iniciativě sběratelky umění Medy Mládkové a jejího manžela Jana Mládka zde po roce 2000 vzniklo Museum Kampa a je jistě zajímavé, že již mezi světovými válkami se zde uvažovalo o zřízení moderní galerie.

Meda Mládková se narodila v Zákupech a v roce 1946 odešla do Švýcarska. V Ženevě vystudovala ekonomii a spolu s dalšími československými exulanty vydávala časopis Současnost. Poté se věnovala studiu dějin umění na pařížské Sorbonně a v l´École du Louvre. Založila první československé exilové nakladatelství – Edition Sokolova, kde vydala první knihu o Toyen, napsanou André Bretonem, básně Ivana Blatného a Peroutkova díla.

Jan Mládek se narodil roku 1912 v Polsku a vystudoval univerzitu v Praze. V roce 1939 odešel do Anglie a studoval v Londýně. V USA na přání prezidenta Beneše pracoval na přijetí Marshallova plánu. Po roce 1945 byl jedním z prvních guvernérů Mezinárodního měnového fondu. S Medou se seznámil v roce 1953 v Paříži a v roce 1960 se usadili ve Washingtonu. Během společného života neustále podporovali československé umělce a vybudovali rozsáhlou uměleckou sbírku, na jejímž počátku stál malý obrázek Františka Kupky. Jan Mládek zemřel těsně před revolucí v roce 1989, a tak se již sama Meda, v souladu s přáním svého muže, rozhodla věnovat celou sbírku Praze a rekonstruovat pro ni budovu Sovových mlýnů. Slavnostní položení základního kamene pro rekonstrukci bylo 25. května 2000. Veřejnost se mohla poprvé podívat do Sovových mlýnů ve dnech 26. až 29. září 2001. Přišlo kolem patnácti tisíc lidí. 

Od svého slavnostního otevření v září roku 2003 pečuje Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových o rozsáhlé sbírky dvou ikon v dějinách umění 20. století – Františka Kupky a Otto Gutfreunda – a o Sbírku středoevropského moderního umění, vypovídající o historii tzv. východního bloku. Zpřístupňuje tyto sbírky veřejnosti a rovněž pořádá řadu krátkodobých výstav.

Jak už jsem ale napsal v úvodu,

já přišel jsem z jiného důvodu.

V úžasu zůstávám stát hned u pokladny. Starší seriózní pán mi odpoví na pozdrav a neptá se, ale rovnou konstatuje: 

– Vy jdete na Buriana!

– To je na mně vidět?

– No, já to poznám. Samotný pán, ve Vašem věku a v tuhle denní dobu...

Nevěřícně kroutím hlavou, kupuji si vstupenku a odcházím do příslušného sálu. Museum Kampa a Retro Gallery v něm představují více než čtyřicet barevných děl významného českého malíře a ilustrátora Zdeňka Buriana (1905–1981), z nichž mnohé jsou vystaveny vůbec poprvé.

Prezentovaný soubor zahrnuje tři tematické celky. Nejpočetnějším oddílem jsou „brakové“ obálky, vytvořené pro nakladatelství Toužimský a Moravec, Stanislav Nikolau, Sfinx a Smena, převážně z let první republiky, ovšem nechybí ani léta padesátá. Menší formáty dobrodružných obálek doplňují větší formáty ze souboru Širým světem, zachycující odlehlé a exotické kouty světa spolu s jejich obyvateli. Na ně pak navazuje čtveřice geografických děl Země a lidé (Maori, Indiánský náčelník, Indiánka z Chaca, Indián z Mataco), kde se Zdeněk Burian zaměřil výhradně na věrné vyobrazení tváří obyvatel ze vzdálených koutů zeměkoule. Název výstavy Až na konec světa spojuje všechny zmíněné celky v jeden. Zdeněk Burian svými díly obsáhne celý svět, ať už skrze dobrodružné obálky, díla Širým světem či tváře exotických obyvatel. Zavádí nás k amazonskému veletoku, k americkým mrakodrapům, na vyprahlé pouště i do rozvodněných řek a bouřících vodopádů. Takže skoro až na konec světa.

Stejnou cestou se vracím ke Karlovu mostu. Míjím mohutný platan a pomník Josefa Dobrovského. Na žulovém podstavci je umístěna bysta z carrarského mramoru, vytvořená podle modelu prof. Tomáše Seidana z roku 1891 Václavem Žďárským v roce 1902. Pomník sem byl přemístěn z Vrchlického sadů při úpravě parku v roce 1949.

Jen pár metrů odtud stojí Werichova vila, které se týká dobrá zpráva stará pouhé dva dny. Zastupitelstvo městské části Praha 1 podpořilo projekt Nadace Jana a Medy Mládkových a rozhodlo o přidělení Werichovy vily Museu Kampa. V roce 2002 ji poničila povodeň, dvanáct let vila chátrala, ale snad již na jaře bude zpřístupněna veřejnosti. Kromě živé interaktivní expozice věnované Janu Werichovi a významným osobnostem, které dům obývali, by jeho prostory měly být věnovány lektorský a doprovodným vzdělávacím programům pro děti, mládež i dospělé, konferencím, diskusním programům, autorským čtením apod.