V aule Uměleckoprůmyslové akademie se konaly dvě besedy (jedna odpoledne pro studenty a druhí navečer pro veřejnost) s názvem Osud jménem Ležáky aneb Vrátily jsme se jen dvě. Besedujícími byly dvě Jarmily Doležalové, matka a dcera, kterým ležácká tragédie zasáhla do života. Jarmila Doležalová starší krutou historii jako dítě na vlastní kůži zažila, byť si z ní mnoho nepamatuje, Jarmila Doležalová mladší je spisovatelka a badatelka, vypálení Ležáků zná jen z vyprávění – a nikoli jen své matky. Obě jsou často zvány nejen do škol nebo knihoven, ale i do zahraničí.
Ležáky tvořila osada s osmi staveními a samotou – mlýnem č. p. 26, kde se Jarmila, tehdy Šťulíková, narodila. Bylo to v roce 1939, takže v době msty nacistů za atentát na Reinharda Heydricha byla ještě malé dítě. A to ji vlastně zachránilo. Ráda by o tom všem povyprávěla víc, ale z Ležáků si samozřejmě nepamatuje nic a z války jen útržky, a tak besedy vede její dcera, která celou historii kolem Ležáků studuje.
Josef a Marie Šťulíkovi žili ve mlýně společně s Josefovou sestrou Františkou Šťulíkovou, provdanou za mlynáře Jindřicha Švandu, a Josef Šťulík si na pozemku, který patřil k mlýnu, otevřel kamenolom. Jejich ležácký soused, autodopravce Čeněk Bureš, založil na jaře roku 1939 odbojovou organizaci Čenda, která na začátku roku 1942 začala zabezpečovat tříčlennou paraskupinu Silver A vyslanou z Londýna. Vysílačka Libuše, kterou radiotelegrafista Jiří Potůček vysílal depeše do Londýna, měnila často místo úkrytu, nakrátko byla například umístěna ve věži včelákovského kostela a ve dvojitém stropě strojovny lomu Hluboká. Mlýn v Ležákách se stal Potůčkovým útočištěm a matka Jarmily mu vařila, zatímco ona pobývala spíš u prarodičů v nedalekém Včelákově. Odbojová činnost byla prozrazena a ve dnech 20. až 22. června 1942 probíhalo v Ležákách a okolí zatýkání. 24. června byly Ležáky obklíčeny a v pozdním odpoledni byla jednotlivá stavení postupně zapálena. Třiatřicet obyvatel včetně Josefa Šťulíka bylo u Zámečku v Pardubicích popraveno a jejich popel vysypán do Labe. Dvaadvacetiletá Marie Šťulíková, která byla v jiném stavu, strávila několik týdnů ve věznici pardubického gestapa, později byla v Malé pevnosti Terezín a od listopadu 1942 v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau II, kde v lednu následujícího roku zemřela. Jedenáct ležáckých dětí bylo odesláno do koncentračního tábora v polském Chełmnu, kde patrně skončily v plynu, Jarmila a Marie Šťulíkovy byly uznány schopnými k poněmčení a putovaly do dětských domovů Bruckau a Puschkau nedaleko Poznaně. Jarmila byla v květnu 1943 odvezena do obce Unterberg v okupovaném Polsku k dobře situované rodině zemědělského rady Rudolfa Paetela a stala se z ní Camilla Paetel. Paetlovi již měli čtyřletou Angeliku a tříměsíční Beatrix, a protože se jim dlouho nemohlo narodit další dítě, zažádali si o adopci. Bylo jim řečeno, že Camilla je oboustranný sirotek německého původu, rodný list byl falešný, vystavený až v roce 1944. V lednu 1945 se Hannah Paetelová ze strachu před postupující Rudou armádou stále s dětmi někam stěhovala. Po válce na základě výzvy ohlásila na policii, že nemá o původu své nevlastní dcery spolehlivé informace, bylo jí jen řečeno, že se jedná o německé dítě. V červnu 1946 je navštívil kriminální inspektor Josef Ondráček a poté se Jarmila (a v srpnu i její pětiletá sestra Marie) vrátila do Československa. Do své péče je získal jejich dědeček František Pelikán, který se jako jediný z rodiny vrátil, ale s podlomeným zdravím, z koncentračního tábora Buchenwald. V září nastoupila Jarmila do první třídy a musela se naučit česky. Později vystudovala střední pedagogickou školu v Litomyšli, učila v mateřské škole, vedla školní jídelnu i uklízela. Ale především vychovala sedm dětí. S rodinou Paetelových a jejich dvěma dcerami je Jarmila Doležalová stále v kontaktu, její tehdejší nevlastní sestry ji dodnes berou jako svoji sestru.
Celoživotní trauma z války ji podnítilo bádat s rodinou po svých kořenech. Její dcera Bc. Jarmila Doležalová (*1965) založila v roce 2007 s bratrem Štěpánem Rodinné nakladatelství Doležalových (RONADO), vydali publikace Ležáky známé i neznámé, Křižovatky času – Ležáky v datech a vloni Osud jménem Ležáky. Na této pětisetstránkové celobarevné knize, která podrobně mapuje životy jak ležáckých obyvatel popravených či zemřelých na následky věznění, tak i dalších osob úzce spojených s tímto údolím, pracovala s bratrem deset let.
Žádné komentáře:
Okomentovat