Publikaci na počest půl století sklářského školství ve Světlé nad Sázavou vydala v září 2016 Akademie - VOŠ, Gymnázium a SOŠUP Světlá nad Sázavou, v nákladu 400 ks vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.
Na knize pracoval kolektiv autorů – pedagogů školy v čele s jejím ředitelem Ing. Jindřichem Vodičkou. Dvousetstránková publikace téměř čtvercového formátu je rozdělena do jedenácti kapitol, jejichž názvy signalizují jednotlivé etapy padesátileté historie: Začínáme, Bylo nebylo, Nové obory – nové výzvy, Zrod výtvarných oborů, Od sklářské školy k centru celoživotního učení, Škola v procesu optimalizace a Malý kaleidoskop velké školy, následují kapitoly Významní absolventi školy, Fotogalerie, Partneři školy a Seznamy zaměstnanců a absolventů školy.
Jako turistu – a koneckonců i pamětníka – mě zaujal článek někdejšího učitele a trenéra Václava Bareše, nazvaný Očima vzpomínek. Vašek přišel do Světlé z Pacova a snad mohu říct, že jsem se s ním znal poměrně dobře. Rád vzpomínám na brigádu při výstavbě rekreačního zařízení skláren Bohemia v Bratrouchově, kde večer po práci dokázal s kytarou u ohýnku bavit celou společnost. Ale zpátky ke zmíněnému článku. Historku v něm popsanou jsem od Vaška slyšel několikrát – a nikdy jsem jí tak docela nevěřil... Ale když ji svěřil papíru, kdož ví?
V té době [myšlen začátek 70. let minulého století – pozn. J. V.] také celý národ podlehl euforii dálkových pochodů a naše učiliště tehdy založilo dlouholetou tradici Světelských kilometrů. Na tento dálkový pochod přicházelo až pět set účastníků. Je fakt, že později se počty snížily, ale Světelské kilometry byly zařazeny do celostátního sborníku dálkových pochodů. Nemohu opomenout obětavou pomoc světelských milovníků přírody a turistiky, kteří každoročně pomáhali při organizaci, značení tras a obsazování stanovišť, zatímco moji kolegové se věnovali zápisům startujících, občerstvení a někdy i čekání dlouho do noci na opozdilce, kteří podcenili terén v okolí Melechova. Pak nezbývalo, než je hledat pomocí motorek, baterek a křiku. Jednoho ostravského chodce s jezevčíkem jsme našli až hodinu po půlnoci.
O jednu příhodu bych se chtěl podělit. Časně ráno v sobotu jsme vyrazili na kontrolu tratě, zda nám nějaký „dobrák“ nezničil značení. Kousek za Ledčí se v údolíčku krčilo několik chaloupek. V jejich sousedství naše značka ve tvaru šipky s výraznou padesátkou jasně svítila ve výšce téměř tří metrů. Polovinu tratě jsme měli za sebou, proto jsme si dali oddech. Sedli jsme si na mez kryti křovím a tu nás zaujala stařenka, která junáckým krokem mířila ke sloupu se značkou. V dlouhé zástěře, na rameni zaneřáděný žebřík od kurníku, na kterém se houpaly všechny příčky. Opřela žebřík, který by podle našich odhadů unesla tak dvě nepříliš tučné slípky, o telegrafní sloup, srovnala ho do patřičné polohy a začala po něm lézt nahoru.
„Co to tu babku napadlo?!“ ozval se jeden z nás, „vždyť jí musí být pomalu osmdesát!“ Dívali jsme se a žasli. Babka vystoupila až na poslední příčku, levou rukou objala sloup, pravou z kapsy vyndala kleště, zručně povytáhla hřebík, značku otočila do protisměru, z kapsáře podobného tomu, jaký popisuje Božena Němcová, vytáhla fix, napsala tučně 50 km, značku přibila, opatrně slezla, postoupila až doprostřed silnice a zálibně si prohlédla své dílo. I když jsem měl vztek, musel jsem se obdivovat výkonu té paní.
Vystoupili jsme jako náhodou z křoví a já se zeptal: „Paní, co jste to tam nahoře dělala, vždyť jste mohla spadnout?“ Babka se pousmála a prohlásila: „Ať se lufťáci projdou, když nemají co na práci!“
Počkali jsme, až babka zmizí, vzali jsme na ramena největšího z nás, značku jsme upravili do patřičné polohy, ale asi o metr výš. Pro jistotu!
Jako turistu – a koneckonců i pamětníka – mě zaujal článek někdejšího učitele a trenéra Václava Bareše, nazvaný Očima vzpomínek. Vašek přišel do Světlé z Pacova a snad mohu říct, že jsem se s ním znal poměrně dobře. Rád vzpomínám na brigádu při výstavbě rekreačního zařízení skláren Bohemia v Bratrouchově, kde večer po práci dokázal s kytarou u ohýnku bavit celou společnost. Ale zpátky ke zmíněnému článku. Historku v něm popsanou jsem od Vaška slyšel několikrát – a nikdy jsem jí tak docela nevěřil... Ale když ji svěřil papíru, kdož ví?
V té době [myšlen začátek 70. let minulého století – pozn. J. V.] také celý národ podlehl euforii dálkových pochodů a naše učiliště tehdy založilo dlouholetou tradici Světelských kilometrů. Na tento dálkový pochod přicházelo až pět set účastníků. Je fakt, že později se počty snížily, ale Světelské kilometry byly zařazeny do celostátního sborníku dálkových pochodů. Nemohu opomenout obětavou pomoc světelských milovníků přírody a turistiky, kteří každoročně pomáhali při organizaci, značení tras a obsazování stanovišť, zatímco moji kolegové se věnovali zápisům startujících, občerstvení a někdy i čekání dlouho do noci na opozdilce, kteří podcenili terén v okolí Melechova. Pak nezbývalo, než je hledat pomocí motorek, baterek a křiku. Jednoho ostravského chodce s jezevčíkem jsme našli až hodinu po půlnoci.
O jednu příhodu bych se chtěl podělit. Časně ráno v sobotu jsme vyrazili na kontrolu tratě, zda nám nějaký „dobrák“ nezničil značení. Kousek za Ledčí se v údolíčku krčilo několik chaloupek. V jejich sousedství naše značka ve tvaru šipky s výraznou padesátkou jasně svítila ve výšce téměř tří metrů. Polovinu tratě jsme měli za sebou, proto jsme si dali oddech. Sedli jsme si na mez kryti křovím a tu nás zaujala stařenka, která junáckým krokem mířila ke sloupu se značkou. V dlouhé zástěře, na rameni zaneřáděný žebřík od kurníku, na kterém se houpaly všechny příčky. Opřela žebřík, který by podle našich odhadů unesla tak dvě nepříliš tučné slípky, o telegrafní sloup, srovnala ho do patřičné polohy a začala po něm lézt nahoru.
„Co to tu babku napadlo?!“ ozval se jeden z nás, „vždyť jí musí být pomalu osmdesát!“ Dívali jsme se a žasli. Babka vystoupila až na poslední příčku, levou rukou objala sloup, pravou z kapsy vyndala kleště, zručně povytáhla hřebík, značku otočila do protisměru, z kapsáře podobného tomu, jaký popisuje Božena Němcová, vytáhla fix, napsala tučně 50 km, značku přibila, opatrně slezla, postoupila až doprostřed silnice a zálibně si prohlédla své dílo. I když jsem měl vztek, musel jsem se obdivovat výkonu té paní.
Vystoupili jsme jako náhodou z křoví a já se zeptal: „Paní, co jste to tam nahoře dělala, vždyť jste mohla spadnout?“ Babka se pousmála a prohlásila: „Ať se lufťáci projdou, když nemají co na práci!“
Počkali jsme, až babka zmizí, vzali jsme na ramena největšího z nás, značku jsme upravili do patřičné polohy, ale asi o metr výš. Pro jistotu!
* * *
Na závěr už jenom dodám, že Vašek zemřel 4. března 2003 ve věku sedmdesáti let.
Následující článek Historie DP Světelské kilometry
Žádné komentáře:
Okomentovat