Z Humpolce přes Jiřice do Lhotic (a zpět)

Dám vám hádanku: Co udělá majitel auta, když mu v servisu řeknou, že auto bude možné vyzvednout až za čtyři hodiny? Pokud je to turista a počítal s tím dopředu, opráší prestižky, vezme si batoh a vyrazí. Kamkoliv, nebo na připravenou trasu...

Já připravený byl, a tak se vydávám, jak z nadpisu patrno, přes Jiřice do Lhotic. Nejdříve ovšem zajdu na Horní náměstí na kafíčko...

... a teprve potom pokračuji dál přes Dolní náměstí a kolem evangelického kostela, který byl postaven v letech 1861–1862, novorenesanční věž však přibyla až roku 1891.

Humpolec opouštím Zahradní ulicí, která záhy přechází v silnici 2. třídy, míjí rozvodnu a klesá k Humpoleckému rybníku.

Po jeho hrázi vedla stará silnice do Jiřic, avšak výstavbou dálnice byla přerušena a přeložena o pár metrů vpravo. Vede souběžně s dálnicí a do Jiřic se musí přes nadjezd.
Jiřice jsou jednou z nejstarších vesnic založených želivskými premonstráty v místech bývalého pohraničního hvozdu zvaného Borek. Nejstarší archivní dokument, který uvádí zmínku o vsi, je bula papeže Honoria II. z roku 1226. Listina obsahuje soupis majetku želivského kláštera a ves je tam uvedena jako Velké Juřice. Obec vždy náležela k největším na želivském panství a později humpoleckém okresu, její katastrální výměra činila asi 1200 ha. Patřil k ní také největší počet osad, samot a pazderen. 

Nejstarší stavbou v obci je kostel sv. Jakuba, poprvé uváděný v roce 1350. Z původně gotické stavby se zachovaly do dnešních dnů pouze obvodové zdi presbytáře s okny. Někdy kolem roku 1650 byla přistavěna sakristie, v roce 1772 vlastní kostelní loď, v roce 1803 postavena na dvou pilířích kruchta pro varhany a zpěváky a konečně v roce 1905 byla přistavěna pseudogotická věž. 
Zastavuji se u bělostně zářících božích muk stojících naproti na okraji parku. Původní boží muka stála na jiném místě, ale při stavbě dálnice, kdy kolem kostela vedla veškerá doprava na Humpolec, musela být přemístěna. Byla zapsána na seznamu národních kulturních památek a na jejích čtyřech bocích byly štukové reliéfy od uznávaného výtvarníka Amorta, představující evangelisty Matouše, Marka, Lukáše a Jana. Při přemísťování se boží muka rozpadla a musela být postavena nová. V roce 2014 došlo na všech stranách k opadávání omítky a výrazným trhlinám ve zdivu. Zastupitelé se rozhodovali, zda provést jejich opravu nebo podle dochovaných podkladů postavit boží muka nová blíže k místu jejich původního stanoviště. Nakonec byla vybrána druhá varianta a tak mají Jiřice opět boží muka se čtyřmi evangelisty. 

Prohlížím si barokní faru se zdobným volutovým štítem, na němž je v barvách vyvedený znak želivského kláštera premonstrátů a reliéf od sochaře Viléma Amorta (1864–1913). Jedná se o bratrance sochařů Václava a Vlastimila Amorta, autora řady štukových reliéfů na budovách nebo soch na veřejných prostranstvích v Praze, Plzni, Karlových varech, Berouně, Pardubicích, Dvoře Králové, Nymburku, Poličce atd. atd.

Míjím Jiřickou lípu, jeden z nejstarších stromů tohoto druhu v Čechách vůbec. Její stáří se odhaduje na 600 až 800 let, více o ní naleznete na tomto blogu zde. 
Pokračuji do Lhotky, za níž silnice klesá a v místě, kde ji křižuje zelená značka, odbočuji po ní doleva. Polní cestou přicházím do Lhotic.
Klidná vesnička leží pět kilometrů severně od Želiva v nadmořské výšce 444 metrů. První písemné zmínky pocházejí z roku 1400 a vypovídají o tvrzi, či hrádku. Majitelé Markvart a Předbor ze Lhotic stvrdili v roce 1415 stížný list proti upálení Mistra Jana Husa (podrobnosti o něm naleznete na tomto blogu zde). Ve 2. polovině 15. století se držitelem tvrze stal Oldřich Šáda, který na dlouhá léta dal vesnici jméno – Šádova Lhotice. 
Na plochém návrší severozápadně nad návsí se nachází gotický kostelík sv. Jiří z počátku 14. století, přestavěný zásluhou želivského kláštera v letech 1707–1708 v barokním slohu. Barokně je upraven i jeho interiér, ze 16. století pochází pouze šest renesančních náhrobků bývalých majitelů tvrze. Kolem kostela se rozkládá hřbitov obehnaný zdí, v jejímž severovýchodním nároží stojí dřevěná vzpěradlová zvonice. 

Dole je šestiboká, zvonové patro má hranolové, ale bedněné jen ze západní a částečně ještě i ze severní strany. Tím je jednak zabráněno působení nepříznivých povětrnostních vlivů drsné Vysočiny, jednak umožněno pozorování přístupu ke kostelíku z východní strany, tedy od vsi. Vysoká jehlancová střecha zvonice je krytá šindelem a výrazně přesahuje zvonové patro. Její spád zmírňují takzvané námětky, krátké trámky o menším sklonu, které kryjí paty jednotlivých krokví.

V trávě před zvonicí bělostně září trsy sněženek, neklamné znamení přicházejícího jara.

Na hřbitově obklopujícím kostel je pochován jedenáctiletý Oldřich Škroup, synek Františka Škroupa. Poslední léta života tvůrce naší národní hymny Kde domov můj byla velice smutná. V roce 1857 byl po třiceti letech působení v pražském Stavovském divadle byl propuštěn pro neúspěch svých oper a pro neshody s ředitelem divadla. V té době poslal svého synka do Lhotic ke své sestře Kateřině, provdané za místního řídícího Kameše (žila u nich i druhá Škroupova sestra, neprovdaná Anna). Oldřich byl hudebně velmi nadaný, hrál již na několik nástrojů a párkrát vystupoval se svým strýcem v kostelíku. V září 1859 však dostal zápal plic a zemřel. Po odchodu Kamešů ze Lhotic zůstal jeho hrob opuštěn a až po roce 1918 byl obnoven zásluhou humpoleckých učitelů. 

V roce 1935 byl na místě původního pomníčku vybudován krásný památník ze zdejší žuly a tak se naplnila slova jednoho z učitelů – iniciátorů této akce: „Nemáme-li ve vlasti tělo skladatele hymny Kde domov můj, vzdáme úctu alespoň kostem jeho syna.“ František Škroup (1801–1862) je pochován ve společné hrobce nemajetných protestantů v Rotterdamu. 
Na hřbitově je pochováno i pět občanů, obětí z konce druhé světové války, kteří byli zastřeleni u silnice z Humpolce na Želiv při přihlížení ústupu německého vojska.

Víceméně stejnou cestou se vracím do Humpolce, jen z Jiřic pokračuji úzkou asfaltkou z kopce k samotě U Daňků, odkud stoupám na Trucbabu. Tak se nazývá samota při silnici z Humpolce do Želiva s někdejším výletním hostincem. Jeden z výkladů říká, že jde o název vzniklý z posměšného přívlastku (ten člověk je) truc báby.
Po nadjezdu se dostávám na druhou stranu dálnice a do Humpolce už je to co by kamenem dohodil. Přicházím za světla, ale jak vidno, vítali by mě i za tmy...