DP Za malínským křenem

Na pochod do Kutné Hory jezdím už tolik let, že jen těžko mohu čekat něco nového. A přesto! Pořadatelé letos navrhovali možnost využít vlaku do Zruče nad Sázavou, na některé zastávce vystoupit a jít pěšky do Kutné Hory. A tak jedeme do Bahna!

Ještě předtím ale absolvujeme mezipřistání na nádraží Kutná Hora-město a jdeme se zaregistrovat na start, který je tradičně v klubovně TJ Turista. Vezmeme si propozice, vypijeme kafko a vracíme se na nádraží. V 9.10 hod. odjíždíme do Bahna a doufáme, že to nebude do bahna!

Přicházíme na okraj Chlístovic, kde stojí kostel sv. Ondřeje, ale říká se mu také Sionský kostelík. První zmínka o obci je již z roku 1359, kostel založil nejvyšší zemský sudíOndřej Berka z Dubé roku 1402. Podle pověsti v místech, kde kostel stojí, nechal Ondřej z Dubé rozsypat hlínu z hory Sion u Jeruzaléma. 

Původně gotický jednolodní kostel s polygonálním kněžištěm má věž s dřevěným zvonovým patrem, která se dochovala v původní podobě i s trámovím a je jediným svědkem bojů o nedaleký hrad Sion.
A právě k němu se vydáváme po naučné stezce Cestou husitských hejtmanů. Celkem má 15 informačních panelů a pět odpočívadel, my ji však projdeme jen z poloviny. Otázka vzniku hradu Sion není dodnes jednoznačně vyřešena. Na počátku 80. let minulého století vystoupil prof. Jaroslav Čechura s domněnkou, že Roháč hrad nepostavil, ale že pouze přebudoval již existující starší sídlo, PhDr. Eva Janská zastávala názor, že hrad byl postaven v letech 1426–1427. Každopádně se Sion stal rezidencí a útočištěm Jana Roháče z Dubé. Jeho marný odboj proti císaři Zikmundovi na Sionu, zničení hradu po krátkém boji 6. září roku 1437 a následující neslavný Roháčův konec na popravišti (9. září 1437), jsou skutečnosti známé nejen z dějepisu, ale také z prvního československého barevného filmu, který pod názvem Jan Roháč z Dubé natočil v roce 1947 režisér Vladimír Borský.

Dispozice hradu byla dvojdílná. Před jádrem se nacházelo předhradí, opevněné mohutnými příkopy a valy. O podobě Sionu existovala po celé věky řada různých představ. Teprve práce archeologů odhalila (a dosud odhaluje) tajemství jeho podoby. Důvodem je to, že neexistuje jediné historické vyobrazení ani podrobný popis hradu a jeho vnitřního uspořádání. Dochované jsou popisy rozvalin od Bohuslava Balbína z roku 1677 a charakteristika v Schallerově topografii z roku 1787 popisující klenuté sklepy, schody a veřeje dveří. 
Prudce sestupujeme k reliéfu Jana Roháče z Dubé, který v roce 1940 vyhotovil sochař Jan Vávra z Hořic,... 

... a jdeme podél říčky Vrchlice na okraj obce Polánka, jejíž název pochází ze skutečnosti, že první osadníci dostali od vrchnosti každý „po lánu“ polností. Tady červenou značku opouštíme a pokračujeme po naučné stezce, jejíž značení vede nějakou dobu po silnici, než odbočí doleva k jižnímu okraji Malešova. Název obce se odvozuje z pověsti o bohatém kutnohorském měšťanovi Malešovi, který zde založil dřevorubeckou osadu, jejíž obyvatelé zásobovali kutnohorské stříbrné doly dřevem a dřevěným uhlím z milířů. První písemná historická zmínka je z roku 1303 o sídle jakéhosi Přibyslava z Malešova. 
Procházíme kolem volně nepřístupného židovského hřbitova založeného pro potřeby zdejší náboženské obce v průběhu 18. století. Na ploše 3 540 m² se nachází asi 210 barokních a klasicistních náhrobků, většinou velmi dobře zachovaných. 
Na silnici pod židovským hřbitovem se naučná stezka znovu setkává s červenou turistickou značkou a společně nás přivádějí blíže centru městyse. Procházíme kolem kostela sv. Václava z let 1731–1733... 

... a krásného barokního pískovcového sousoší svatých Antonína, Floriána a Jana Nepomuckého z doby kolem roku 1760 k malešovské tvrzi. Vznikla někdy ve 14. století, pravděpodobně když byla majiteli Malešova bohatá měšťanská rodina Ruthardů z Kutné Hory, jejíž příslušníci se po svém povýšení do šlechtického stavu začali psát s přídomkem z Malešova. Jméno následujícího majitele není známé, jisté je pouze to, že byl odpůrcem husitství, jelikož v listopadu 1421 tvrz oblehl se svým vojskem hejtman Jan Hvězda z Vicemilic, zvaný Bzdinka, a přinutil jej se vzdát. 
Za zmínku jistě stojí, že 7. června 1424 se nedaleko Malešova odehrála jedna ze slavných husitských bitev. Po boku Jana Žižky, tehdy již zcela slepého, bojoval i Jan Roháč z Dubé, zatímco páni z malešovské tvrze stáli na opačné straně, tvořené koalicí umírněné kališnické šlechty. Žižka se opevnil na návrší Dubina (335 m) a na útočící pěchotu pustil z kopce dolů vozy naložené kamením. Zmatené útočníky pak rozprášil střelbou a útokem lehké jízdy. Radikální husité porazili méně radikální husity a uvádí se, že na místě zůstalo ležet 1400 padlých.

Tvrz byla postupně rozšířena renesančně a po skončení třicetileté války už sloužila jen k hospodářským účelům. Areál postupně chátral a jen vlastní budova byla udržována v celkem uspokojivém stavu, jelikož sloužila jako sýpka, a to až do roku 1980. V roce 1985 převzal objekt MNV Malešov, jeho plány na kulturní využití objektu však ztroskotaly a tvrz si na svou rekonstrukci musela počkat až do roku 2002, kdy ji koupil současný majitel Ondřej Slačálek. Jeho cílem je objekt rekonstruovat co nejcitlivěji a přiblížit jeho vnější i vnitřní podobu v těsné spolupráci s památkáři období vrcholné gotiky. Samozřejmě je třeba respektovat pozdější stavební úpravy, a tak bude hlavní věž i nadále zdobit barokní lucerna a nikdy již nebude možné obnovit kompletní opevnění objektu včetně šíjového příkopu, který leží nyní pod budovami přilehlého hospodářského dvora. 

Mnoho nadšenců zde strávilo desítky tisíc hodin usilovnou prací, aby se tvrz znovu zaskvěla v plné kráse. Několikrát do roka bývá zpřístupněna dopředu ohlášeným návštěvníkům a pro pořádání historických slavností. Dnes máme příležitost podívat se do interiérů i my a stejně jako stovky návštěvníků před námi nasloucháme poutavému výkladu majitele, který nás provádí,...

... a obdivujeme ohromný kus práce, který zde byl vykonán. 

Funkční kachlová kamna

Vrátek pro ovládání padacího můstku

Úspěšný projekt rekonstrukce tvrze vedl k vytýčení dalšího cíle – oživení prastarého pivovaru v Malešově, který vznikl již v 16. století. Pivo se v Malešově vařilo až do roku 1942. Protože zprovoznění nového minipivovaru je výsledkem snahy party přátel, je přátelství vetknuto i do názvu: Přátelský pivovar Malešov. Je samozřejmé, že pivovar nemineme. Objednávám si pivo s názvem PAKA ALE. Na tabuli deklarují, že má devět stupňů, ale klidně bych řekl, že je to dvanáctka. Jaký druh piva je „ale“ vím, ale co znamená PAKA? Vysvětlením je, že se jedná o svatební recepturu kolegů Páji a Karla...

Z Malešova až do Kutné Hory jdeme po červené značce, ale cestou si ještě děláme asi půlkilometrovou odbočku k hrázi přehrady na Vrchlici. První záměry a realizované projekty na využití vody říčky Vrchlice vznikly již v 16. století v souvislosti s těžbou a zpracováním stříbra u Kutné Hory. Postupně byla založena řada rybníků, z nichž největší byly Hořejší a Dolejší královský rybník. Koncem 19. století postihlo kraj okolo Vrchlice několik velkých povodní. V roce 1905 vznikl projekt na výstavbu ochranné nádrže na Vrchlici, který plánoval umístění přehradní zemní hráze v úzké soutěsce pod chrámem sv. Barbory, druhý z roku 1907 uvažoval s hrází zděnou na stejném místě, k realizaci však nedošlo. Třetí projekt, dokončený v roce 1946, situoval hráz výše proti toku pod Dračí skálu poblíž bývalého dolu Slaměnec a zde také byla nakonec v letech 1966–1970 vybudována. 

Jedná se o železobetonovou klenbovou hráz, první a dosud jedinou tohoto typu na území České republiky. Poloměr zakřivení činí 66,5 metru. Výška koruny hráze nad základovou spárou 40,80 m, nad terénem 33,80 m, šířka v úrovni základů je 7,85 m, v koruně pět metrů. Bezpečnostní korunový přeliv je umístěn uprostřed hráze a má pět nehrazených polí, každé o šířce 6 m. Projekt vypracoval Hydroprojekt Praha, výstavbu prováděl n. p. Vodní stavby Sezimovo Ústí a strojní dodávky n. p. ČKD Blansko. Přehrada slouží jako zdroj pitné a užitkové vody pro Kutnohorsko a Čáslavsko.
Vracíme se na značenou cestu, která nás přivádí k Velkému rybníku, místními zvanému Velas. Někdejší Dolní královský rybník vznikl už ve středověku jako zásobárna vody pro pohon strojů v kutnohorských dolech na v roce 1850 byl obnoven kvůli mlýnům. Jeho hráz je vysoká 16 metrů, dlouhá 80 m, vodní plocha zaujímá 96 ha. Ozdobou rybníka jsou vysoké skalní stěny, které v levém údolním svahu vystupují doslova kolmo z vody. Spolu s několika dalšími skalními terény v okolí představují oblíbený cíl horolezců. Neméně zajímavé jsou dva vodopády vysoké čtyři a osm metrů, které vznikly na protilehlých postranních výpustích při bocích hráze. Přestože se jedná o výtvory umělé, dokonale splynuly s okolním přírodním prostředím a působí naprosto autenticky.
Cesta se klikatí podél Vrchlice a postupně míjí několik vodních mlýnů. Z mlýnů Cimburk a Šimákov nedaleko pod hrází se dochovaly monumentální ruiny, další – blíže městu – byly přestavěny na obydlí nebo na rekreační objekty. Šimákov vyhořel v roce 1904, když v něm došlo k přehřátí zařízení na výrobu krup – krupníku. Zhruba o třicet let později vyhořel i mlýn Cimburk, jehož majitelka, stará slečna Réza – Terezie Petránková, díky tomu skončila v kutnohorském chudobinci. Krátce předtím totiž prodala poslední pole, aby mohla zaplatit podíl na opravě hráze Velkého rybníka a další peníze si mezitím provozem mlýna nestihla našetřit.
Míjíme mlýny Spálený a Denemark, procházíme po starém klenutém mostku přes Vrchlici...

... a krátce se zastavujeme u znepřístupněného vchodu do Poličanské štoly. Z hornického hlediska je celkem nevýznamnou průzkumnou štolou, ale podle místních pramenů je významná zejména z hlediska historie důlního měřičství a vývoje důlní kartografie. Byla založena již koncem 14. století. Během posledních prací v nedaleké štole sv. Antonína Paduánského sloužila jako sklad trhavin.
Skalnaté svahy údolí Vrchlice přitahovaly horníky od nepaměti, protože jim výrazně usnadňovaly přístup k ložiskům – stačilo prorazit do svahu vodorovnou štolu a odpadlo náročné hloubení vertikální jámy. Pozůstatků po staré důlní činnosti v podobě otvorů štol, odvalů, hald a výsypek je zde spousta.
Procházíme kolem Vrbova mlýnu, na okraji Kutné Hory přecházíme po mostě na pravý břeh Vrchlice a podél kolejí lokálky se upraveným parkem blížíme k centru Kutné Hory. Mezi stromy se nám nabízejí nevšední pohledy „z druhé strany“ na známé kutnohorské památky chrám sv. Barbory, Vlašský dvůr a kostel sv. Jakuba.
V cíli nás kromě diplomu a razítek čeká absolventská vizitka a především grilovaná klobása s malínským křenem. Ten si můžeme i koupit domů.