Smajlík

Už mu bude pětapadesát, v roce 1963 ho vytvořil Američan Harvey Ball, výtvarník zaměstnaný u jedné reklamní agentury v americkém Massachusetts. Nakreslil žlutou hlavičku s jednoduchým usměvavým obličejem. Netušil, jakou lavinu spustí.

Také emailový smajlík nedávno slavil kulatiny, a sice pětatřicátiny. Americký vysokoškolský profesor Scott Fahlman totiž poslal 19. září 1982 svým univerzitním kolegům poměrně stručný, avšak přelomový mail s cílem rozlišit v rámci školní komunikace informační maily od těch vtipkujících, které ne všichni jako vtip pochopili: „Navrhuji, aby následující sekvence znaků označovala vtip: :-). Čtěte to ze strany.“

Ve stejném mailu Fahlman rovněž představil variantu :-( pro vážné zprávy. Tento symbol se však ale rychle vyvinul v označení smutku, nespokojenosti nebo vzteku.

Sekvence, jejímž prostřednictvím pisatelé vyjadřují smutek či naopak radost, se rychle uchytila, a přes veškerý technický pokrok na poli výpočetní techniky a elektronické komunikace je dodnes nesmírně populární. Příčinou vysoké popularity emotikonů, jak se smajlíkům odborně říká, je omezená schopnost některých druhů elektronické komunikace zprostředkovávat emoce a neverbální složku projevu. Velkou výhodou smajlíků je i to, že jsou většinou bez potíží srozumitelní po celém světě. Tyto dva jsou ve Světlé nad Sázavou:

Duo původních smajlíků – usměvavý a smutný – přestalo časem uživatelům stačit a živelně začaly vznikat více či méně povedené variace, kdy například písmeno D namísto závorky znázorňuje hurónský smích, hvězdička zase smajlík proměnila v polibek. Původní textová podoba prakticky vymizela – počítače, chytré telefony i tablety totiž původní obličeje složené ze tří ASCII znaků v drtivé většině případů dnes již automaticky přepisují do grafické podoby. Zobrazí tedy nakreslený obličej – a přesto, že jich už existují stovky, jejich nejrozšířenější podoba v podstatě zůstala tam, kde začala – v tradičním žlutočerném provedení.