DP Za posledním puchýřem (II)

(předchozí článek DP Za posledním puchýřem I)
Sobotní pochod je hlavním bodem třídenní akce, které se dle pořadatelů zúčastnilo 1487 turistů

Po noci na podlaze tělocvičny Gymnázia a Obchodní akademie Bučovice a po snídani v téže budově vyrážím jako mnoho dalších na pochod. Vybral jsem si trasu 34 km s tím, že při hledání několika málo kešek mi pár kilometrů ještě přibude. Pozdní návrat do cíle mi žádný problém činit nebude, neboť na Puchýřovskou zábavu jako obvykle nejdu a na pivo do hospůdky si mohu zajít večer kdykoliv.

Foto KT Noha Bučovice

První kontrola je v hospodě v Kloboučkách. S kolegou si objednáváme jenom kafko neboť po opulentní snídani není na polévku nebo guláš ani pomyšlení. Nemluvě o tom, že před hospodou se podávají zabíjačkové speciality a za normálních okolností bych si ovar rozhodně ujít nenechal.
A tak po krátkém posezení vyrážíme po cyklotrase 5097 úzkou asfaltkou stále mírně nahoru do Ždánického lesa. Když na hřebeni přicházíme k cestě se zeleným značením, odbočuji namísto doprava ke kontrole doleva za keškou. Má se skrývat u studánky Hluboká, vzdálené asi tři čtvrtě kilometru. Veden GPSkou odbočuji asi po pěti stech metrech z asfaltové silničky prudce doprava a lesní cestou (spíše však necestou) kloužu mokrým listím a blátem poněkud prudčeji dolů. Pak se terén narovnává a po chvíli už stojím u studánky. Jedná se o pramen Snovídského potoka napájejícího níže položenou lesní nádrž V Hluboké. Pramen byl v nedávné době upraven, opodál je dokonce stojan na kola.

Vracím se stejnou cestou na silničku a záhy přicházím na křižovatku U Kříže (429 m), kde je kontrola s možností dát si svařáček, pivo ze Slavkovského pivovaru a opéct si špekáček – jak se píše v propozicích – od místního uzenáře, takže žádná sojová a moukou vyplněná atrapa ze super- hyper-.
Další cesta už vede pohodlně po hřebenu, dá-li se ve Ždánickém lese tento pojem použít. Ždánický les má rozlohu 11 000 ha a podle reliéfu se dělí na Hustopečskou pahorkatinu s nejvyšším vrcholem Stará hora, Boleradickou vrchovinu s vrcholem Přední kout a nejvyšší část, Dambořickou vrchovinu s rozsáhlými lesními komplexy a nejvyšším vrcholem U Slepice (423 m). A právě tam trasa pochodu vede.

Starší název tohoto místa byl v 30. letech U jezírka. Revírník Petr Orlich ze Ždánic zde ve 40. letech 18. století našel slepici, která v dutém stromě vyseděla kuřátka, a vystavěl zde hájovnu nazvanou U Slepice. Na štítu, který dal na hájovnu, byly zaznamenány osudy tohoto místa. Pravilo se tam, že po bitvě u Slavkova byla hájovna ruskými vojáky zničena, ale už v roce 1810 byla postavena nová. V roce 1913 byl na ní zavěšen štít s nápisem a obrázkem slepice s kuřátky s městem, pravděpodobně Bučovicemi, na pozadí.
Rozsáhlé lesní porosty Ždánického lesa poskytovaly dostatek kvalitního dřeva na stavby a byly také intenzívně využívány k lovům. Byly také rájem pytláků a od 17. století útočištěm tajných evangelíků, kteří tudy odházeli do bezpečnějších míst, zvláště do Uher.
Na ložiscích ve Ždánickém lese se těží lehká, bezsirnatá parafinická až parafinicko-naftenická ropa. Její nejdůležitější akumulace jsou vázány na zvětralé horniny krystalinika a paleozoika, které jsou v podloží třetihorních jílovců. zásoby ropy se odhadují na 20 až 30 let těžby. Jediným českým odběratelem je PARAMO Pardubice, zbytek ropy směřuje do Rakouska, Polska a na Slovensko. Kromě ropných vrtů je oblast Ždánického lesa známá také podzemními zásobníky zemního plynu, vytvořenými v již vyčerpaných ložiskách.

Na místě zvaném Červený kříž kolmo přetínám silnici, po které jsme včera jeli z Bučovic do Ždánic, a přicházím pod vrch Radlovec (426 m).  V roce 1890 bylo z Radlovce nákladem čtyř tisíc zlatých vybudováno vodovodní potrubí, které vedlo do bučovického zámku, školy a pivovaru. Potrubí bylo dřevěné, z dubu nebo modřínu, jeho zbytky se občas najdou při výkopech na trase vodovodu. Vodou z lesa nad Kloboučkami však byla olověnými trubkami napájena zámecká kašna, postavená již v roce 1637. V roce 1752 byl vodovod opraven, ale pak se trubky začaly postupně ztrácet, nejčastěji z důvodu krádeže.
Z rozcestí U Široké cesty vede trasa pochodu po modré turistické značce. Zastavuji se na křižovatce U Zlatého jelena. Počátky zdejší hájenky zvané Zlatý jelen spadají do druhé poloviny 15. století, kdy zde byly pořádány velké a slavné hostiny po velkých honech. Okolní lesy tehdy patřily knížatům a hrabatům z rodu Kouniců. K hájovně se váže událost z období druhé světové války. Na počátku roku 1945 vznikl v Nemochovicích partyzánský oddíl Olga, pojmenovaný po jeho člence Olze Františákové. Skupinka patřila k odštěpkům partyzánské brigády Jana Žižky, která se po porážce Slovenského národního povstání probíjela na území protektorátu. Dne 6. února 1945 v hájence odpočívala šestičlenná partyzánská hlídka, kterou zde překvapil oddíl jagdkomada a protektorátních četníků. Došlo k přestřelce, jeden partyzán utrpěl smrtelné zranění, dva byli těžce zraněni, ale podařilo se jim schovat v seníku hájovny a pak uprchnout do Brankovic. Na památku boje a smrti Jiřího Jírovského vznikly v místě dva památníky.

Památník partyzánské skupiny Olga

Od roku 1949 byla hájenka opuštěna a došlo k její demolici, údajně proto, že se v ní scházely „podezřelé živly“. Nedaleko stojí pamětní kámen postavený na počest 40. výročí panovaní knížete Jana II. z Lichtenštejna, který se po smrti svého otce dne 12. listopadu 1858 stal panovníkem Lichtenštejnského knížectví a ujal se správy rodových panství na Moravě, ve Slezsku, Čechách, Dolních Rakousích, Salzbursku a Lichtenštejnsku.

Po dalším kilometru trasa křižuje žlutou turistickou značku. Místo se nazývá U Andělíčka a podle mouřínovských pamětníků získalo svůj název pravděpodobně po dřevěném sloupku s reliéfem anděla. Sloupek zmizel na počátku 2. poloviny 20. století, dnes tu však malého andělíčka opět najdete.
Vzdaluji se pár desítek metrů vlevo od cesty vlevo, kde má být u vysokého betonového oplocení ukryta keška. Za betonovou bariérou se ukrývá zaniklá vojenská základna 4. protiletadlového raketového oddílu, která byla součástí VÚ 3855. Od roku 1961 zabezpečovala protivzdušnou obranu Brna 76. protiletadlová raketová brigáda, která se ve 2. polovině 60. let skládala ze čtyř protiletadlových raketových oddílů vyzbrojených raketami PLRK SA-75M Dvina a jednoho technického oddílu. Rakety měly maximální dostřel 30 km, jejich hmotnost byla 2287 kg, přičemž na bojovou hlavici připadalo 195 kg. Stejným typem rakety byl u Sverdlovska 1. května 1960 sestřelen Francis Gary Powers při průzkumném letu špionážním letounem U2 během studené války. 
V roce 1989 byl tento 4. protiletadlový raketový oddíl zrušen, jeho technika však byla odvezena do OZ Mostkovice již na podzim 1988. V současné době je zpustošený objekt v soukromých rukou a je uzavřen.
Z modré turistické značka přechází trasa pochodu na cyklotrasu č. 507, která postupně klesá k ekofarmě Jalový dvůr s ovcemi a koňmi pasoucími se na stráni. Součástí farmy je hospůdka U Hříbka, v níž máme poslední dnešní kontrolu.

Další cesta už vede po asfaltu. Stromy podél silnice jsou obrostlé koulemi jmenlí, což evokuje myšlenky na blížící se Vánoce.

Procházím okrajem obce Rašovice a stále po silnici kopírující tok Křižanovického potoka pokračuji do Křižanovic. Za mostem přes Litavu odbočuji na cyklotrasu č. 5097, vedoucí podél Litavy do místní části Bučovic Marefy. Ve středověku vznikla kolem panského dvora Marienhöf osada Marienhöfe, jejíž název se časem zkrátil na Marhöf a nakonec na Marefy. Kolem kasáren Jiřího z Poděbrad, sídla 74. lehkého motorizovaného praporu, se dostávám už za tmy na okraj Bučovic a kolem nádraží mířím do cíle.

Následující článek DP Za posledním puchýřem (III)