Toulky po horách 2021 (VII)

Předchozí článek Toulky po horách 2021 (VI) 

Ze Starého Hrozenkova do Žítkové

Odjíždíme autobusem do Starého Hrozenkova a po hromadné návštěvě „íčka“ vyrážíme po naučné stezce Moravské kopanice do kopců. Asi po kilometru odbočujeme doprava podívat se do starého lomu.

Rozvoj stavebnictví na počátku 20. století vyžadoval zvýšenou potřebu stavebního kameniva. S otvíráním kamenolomů se začalo právě v této době, rozmach těžby nastal zejména v důsledku stavby silnice do Trenčína za 2. světové války. Po ní těžba upadala a v průběhu 60. let byla v podstatě ukončena. Odlehlejší lomy byly ponechány přirozenému vývoji, mnohé byly zatopené vodou a vznikly tu zajímavé biotopy s výskytem vzácných rostlin a živočichů. Dostupnější lomy potkal osud legálních i nelegálních skládek, dnes již rekultivovaných. Lomy také bývají oblíbeným cílem výletníků a táborníků, které láká romantické prostředí skal. Některé byly vyhlášeny přírodními památkami.

V lomu Skalky nad Starým Hrozenkovem se těžil čedič, který se v Bílých Karpatech vyskytuje poměrně řídce. V lomě se pracovalo do roku 1982, kámen se dopravoval po úzkokolejné dráze do drtičky a odtud visutou lanovkou do Starého Hrozenkova. Lom je dlouhý zhruba 200 m a jeho jižní stranu tvoří asi pět metrů vysoká stěna, na níž je vidět sloupcová odlučnost čediče. Pokud byste ale očekáváli šestiboké hranoly, budete zklamání, čedič vytváří sloupce se základnou nejčastěji nepravidelného čtyřúhelníku. Dno lomu je zatravněné, bez náletových dřevin, na konci vznikl mokřad.

Vracíme se na silnici a pokračujeme do Žítkové, vesnice, jejíž obyvatelé měli už od počátku tvrdý chleba. Před staletími je sužovaly nájezdy Tatarů a později Turků. Místní se živili především zemědělstvím, pěstovali žito a zeleninu, nejvíce se tu dařilo okurkám. Do roku 1948 tu nebyla elektřina a teprve o dva roky později sem začal zajíždět autobus. A právě tady, vysoko v kopcích Bílých Karpat žily v minulosti ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazývali lidé bohyňováním. Zakládalo se na hlubokém křesťanském přesvědčení, samy se za „božstvo“ rozhodně nepovažovaly a označení bohyně braly jako hanlivé. Tradovalo se o nich, že dokáží nejen léčit pomocí léčivých bylin, ale také najít ztracené či ukradené věci nebo poradit v partnerských problémech. Vyhledávány byly rovněž pro ochranu před uřknutím, na což se v minulých dobách hojně věřilo.

Díky svým schopnostem byly v minulosti velmi často pronásledovány a pranýřovány nejen církevními hodnostáři, ale také vzdělanci a lékaři. Dokonce jsou známy i případy, kdy se vlastní děti zřekly matky – vědmy (bohyně), aby neohrozily svoji profesní kariéru. Na druhou stranu díky snaze vymýtit tyto praktiky je v různých spisech zachováno mnoho informací o této činnosti. Příběh o poslední generaci této tajemné legendy sepsala Kateřina Tučková ve své knize Žítkovské bohyně, jež vyšla v březnu 2012.

*  *  *

Stojíme před informační tabulí a mudrujeme, co dál. Rozhodujeme se pro asi čtyřkilometrový okruh, který nás vrátí do Žítkové a pak budeme pokračovat po Cyrilometodějské stezce do Boskovic, což bude dalších asi deset kilometrů.

Jdeme čtyři, cesta stále klesá, což znamená, že z nejnižšího bodu, v údolí Žítkovského potoka, zase budeme poctivě stoupat, dokud nenabereme výchozí výšku. Jdeme v družném rozhovoru a nějak nebereme v úvahu, že naučná stezka se rozdvojuje, takže se musíme asi tři čtvrtě kilometru vrátit. Vytrvale stoupáme a po předchozích zkušenostech s pozavíranými hospodami snažíme se nemyslet na to, že bychom mohli posedět a něco si dát v několikrát avízovaném občerstvení U Hajtmanů.

A skutečně – když tam přicházíme, je zavřeno. Podle tabulky s prodejní dobou by měli otvírat za půl hodiny... Budeme čekat? U stavení, které jsme před chvílí minuli, rovnal někdo naštípané dřevo. Jdu se zeptat, zda mu patří nedaleká osvěžovna a dostávám nejen kladnou odpověď, ale ujištění, že tam hned půjde a obslouží nás!

Sedíme pod přístřeškem a rozhlížíme se po kopcovité krajině, popíjíme láhvové pivo a přikusujeme vynikající bochánky z chlebového těsta se zapečenou slaninou... Prostě zlatý hřeb dnešní túry!

Fotíme si starou stodolu a čteme si její povídání:

Vítám tě, pocestný! Vítám každého, koho zavedou jeho kroky až na tuto starodávnou křižovatku cest, na Pitínské paseky. Stojím zde už několik generací mých hospodářů, tuším od roku 1900. /.../ O tvrdosti zdejších podmínek vám nemusím vyprávět, stačí na mne kouknout, už nejsem žádná mladice pyšně nesoucí svoji střechu, silné větry zde na hřebeni se podepsaly spolu s dešti a sněhy. Celý život jsem sloužila lidem a věřím, že dobře. /.../ 

V létě bylo pod mojí střechou napilno, sušilo se seno a dávalo na húru, mlátilo obilí a řezala sláma. Sousedé si vzájemně pomáhali, sešli se pod mojí střechou a po práci bylo zase veselo. Uměli oslavit dobře odvedenou práci. Když komunisti vyvlastnili většinu pozemků, byla jsem hrdá na své hospodáře. Nehodili flintu do žita, neodstěhovali se a zůstali. Hospodařili na tom, co jim stát blahosklonně nechal. Hospodařilo se dál a lidé se dál potkávali, jen slámy, sena, obilí bylo potřeba méně a méně. Tenkrát jsem začala sloužit jako úkryt pro dřevo do tradiční venkovské pece. Moji lidé pečou chleba. Pěkně po staru, jak se tady vždy pekávalo. To je vůně, no co vám budu povídat. /.../ Moji lidé mne mají rádi a přes četná doporučení ať mne strhnou a nahradí nějakou novou, mladou krasavicí, nechtěli. Ale verdikt statiků je nemilosrdný, zachránit mne už v tomoto stavu nelze.

Slíbili, že mi dají nový život, našli řešení, jak můj příběh starý 120 let předat do stodoly nové, aby mohl pokračovat dál. Řešením je mé šetrné rozebrání a použití mých zdravých částí při stavbě stodoly nové. /.../

Závěr vyprávění staré stodoly tvoří prosba o finanční příspěvek pocestných i lidí zdejších. A pocestní přicházejí, chvíli klábosím s dvojicí z Kutné Hory, ale je čas se zvednout a pokračovat v cestě. Postupně klesáme na okraj Žítkové a temné mraky nás začínají strašit:

Až do vsi nejdeme, nýbrž odbočujeme polní cestou vpravo a stoupáme na Žítkovský vrch (669 m):

Výhledem se dlouho nezdržujeme a pokračujeme dál. Z travnatého vrchu sestupujeme znovu na Cyrilometodějskou cestu, která za osadou Skaličí konečně opouští vozovku a odbočuje do lesa. Postupně klesáme, zpočátku mírně, později prudčeji. Po opuštění lesa se cesta stává nepříjemnou, neboť je na ní navezena vrstva kamení. Procházíme Krhovem a shodujeme se v názoru, že odbočku s výstupem k rozhledně Na Skalce rádi oželíme a půjdeme rovnou do Bojkovic. Ze silnice odbočujeme na souběžnou cyklostezku, má betonový povrch a nemůžeme se dočkat, až skončí...

Následuje článek Toulky po horách 2021 (VIII)