Cestou do Liberce

Při cestování autem na sever republiky se tradičně zastavujeme na nějakém zajímavém místě, jednak abychom je poznali a zpestřili si cestu, jednak abychom jízdu přerušili a trochu se protáhli

Tentokrát zastavujeme dvakrát – poprvé na parkovišti v Příhrazech, abychom se podívali na Kobylu, skálu která svým tvarem skutečně připomíná hlavu koně. Při minulé návštěvě Příhrazských skal se nám ji z několika důvodů nepodařilo navštívit.
Pískovcová skalní věž Kobyla je symbolem Příhrazských skal. Stojí osamoceně stranou všech turisticky značených tras, cestu k ní si musíte najít. A když se k ní dostanete, je to opravdu zážitek!

Kobyla je asi třicet metrů vysoká a ze všech stran převislá, což je velkým oříškem pro všechny horolezce. Do značné výšky je navíc pískovec zcela hladký, což také znesnadňovalo výstup. Nepokořená byla až do roku 1937. Skála byla natolik velkou výzvou, že se na ní dokonce odehrálo soutěžní klání mezi českými a německými horolezci o to, kdo dříve zdolá vrchol. Vyhrál Němec Manfred Kauschka a o rok později vylezl nahoru jako první Čech Vladimír Chroust Procházka.

*  *  *

Druhou zastávku si děláme až v Hodkovicích nad Mohelkou. Odbočil jsem z dálnice, ale nezajel do města, nýbrž k nádraží, které je na rozdíl od vlastních Hodkovic vpravo od dálnice.

Vydáváme se neznačenou cestou na pískovcový hřeben zvaný Raubířské skály nacházející se severovýchodně nad Hodkovicemi. Rozeklaný zalesněný hřeben je pokračováním Vranovského hřebene na Maloskalsku a pak bližších Bezděčínských skal (k nimž se chceme také podívat). Název Raubířské skály je založen na pověsti, podle níž se na tomto hřebenu měli kdysi usadit loupežníci. Původní německý název byl Räuberfelsen. Podle archeologických nálezů byly starověkým strážištěm souvisejícím nejspíše s ochranou a střežením dávné kupecké stezky procházející od Turnova směrem na Liberecko a spíše hypoteticky je lokalita kladena mezi středověké hrádky. Předválečný archeologický výzkum okrašlovacího spolku z Jablonce nad Nisou objevil dnes již nezvěstnou středověkou keramiku ze 14. až 16. století.

Hřeben, který poskytuje jen omezený výhled do údolí toku Mohelky, korunuje nevelký prostý kříž na jednom ze skalních hrotů:

Lesními cestami a pak polní cestou pokračujeme na okraj Radoňovic a pak lesem proti toku potůčku vzhůru. U prvních domků Rydvaltic přicházíme na krásnou úzkou asfaltku, která záhy končí před velkým domem. Ptáme se jeho obyvatel, zda můžeme projít přes jejich pozemek na Bienerthův vrch a dostáváme nejen souhlas, ale i radu kudy dál.

Bienerthův vrch (614 m) má odlesněnou vrcholovou partii, která poskytuje takřka kruhový výhled. Mírnou oklikou klesáme znovu k lesíku nad horním okrajem Radoňovic a lesní cestou pak prudce sestupujeme ke skalnímu masivu Sluneční stěna, což je ukloněná plotna se třinácti zajištěnými liniemi vysokými do patnácti metrů, každá s jedním až třemi kruhy. Někde na vrcholu je keška, ale mám soudnost – tenhle terén není pro mě...

Pokračujeme k silnici, kde je další zajímavá skála – Radoňovická stěna s jedenácti zajištěnými liniemí:

Na nádraží do Hodkovic, kde máme auto, nám zbývá necelý kilometr.

Následuje článek Týden na Liberecku (I)