Z Třebešic do Čáslavi

Podle předpovědi počasí nás čeká znatelné ochlazení, a tak využíváme poslední den, kdy je ještě slunečno a pár stupňů nad nulou

Z vlaku vystupujeme v Třebešicích, což je první zastávka za Čáslaví. Žijí zde necelé tři stovky obyvatel, od 2. října 2017 má obec svůj znak. Jeho blason neboli popis zní: Modro-červeně stříbrným břevnem dělený štít, nahoře pět šesticípých hvězd vedle sebe, dole polovina vozového kola, vše stříbrné. Na vysvětlenou se uvádí, že pět hvězd je odkazem na sochu sv. Jana Nepomuckého, jednu z dominant obce, vozové kolo, červená a stříbrná tinktura zase odkazují na erb hrabat Chotků, nejvýznamnějších majitelů zdejšího zámku.

Kolem zámku procházíme, ale přes vysoké zdi z něho moc vidět není... Rád bych se někdy podíval dovniř, což je možné za předpokladu, že se najde alespoň osm zájemců. 

Zámek vznikl výraznou přestavbou původní tvrze (první zmínka o ní pochází z roku 1309), kterou provedl v 16. století Adam Materna z Květnic. Z tohoto období se zachovala větší část současné podoby zámku. Další úpravy v duchu baroka následovaly v roce 1718 za Josefa Jaroslava Věžníka, kdy objekt získal mansardovou střechu a plastické členění fasád. Po roce 1764 nový vlastník Jan Karel Chotek, majitel novodvorského panství, sídlo využíval k hospodářským účelům a pozvolna chátralo. V majetku rodu Chotků panství zůstalo až do počátku 20. století. V roce 1911 je zdědil Quido Thun-Hohenstein, synovec posledního z této větve Chotků – Emericha Chotka. Quido se však péči o svá panství příliš nevěnoval a prakticky od 30. let se kvůli rostoucím dluhům zdržoval v zahraničí. Třebešice propachtovával zájemcům, kteří užívali i byt v budově zámku. Dlouhá léta měla třebešické hospodářství pronajato rodina Vraných, z níž pocházel i významný československý agronom, zemědělský praktik i teoretik Ing. Dr. Vojtěch Vraný. Ten nakonec zámek roku 1924 koupil a vlastnil jej až do roku 1948. Poté se třebešický zámek stal majetkem státu, byl zde umístěn archiv ministerstva zemědělství a koncem 70. let převzal budovu Ústřední ústav geologický v Praze. Po roce 1989 byl zámek se statkem a přibližně 120 ha pozemků státem vrácen vnukovi posledního majitele, samozřejmě v katastrofálním stavu.

Foto z webových stránek obce

Dr. Vraný neměl jinou volbu, než nabídnout panství na prodej – jenže žádní kupci se několik let neobjevili! Až v roce 2000 projevili zájem dva Italové, architekt a stavební developer Alberto di Stefano (*1964) a vizuální umělec Eugenio Percossi (*1974), kteří od roku 1995 žili a pracovali v Praze. Provedli kompletní rekonstrukci, při níž zámek dostal novou střechu, nové okapy, nová okna, rozvody plynu a elektrické energie, byly restaurovány fasády, došlo na obnovu vodního příkopu, jeho naplnění vodou a rovněž byl rekonstruován most, který se klene přes něj. Počínaje rokem 2003 už byla část interiérů připravena k užívání a Alberto začal zvát do Třebešic umělce, jednotlivce i skupiny. Tvůrci z celého světa zde vytvořili díla a instalace, která zámku dávají nový smysl. „Podle našeho názoru,“ řekl pro tisk, „je soudobé umění nejlepší způsob, jak vdechnout nový život a propůjčit nový smysl starým budovám, které se v nedávné době vyprázdnily a pozbyly smyslu.“ Vedle uměleckých workshopů fungují od roku 2005 Třebešice i jako hotel, k dispozici je zde hostům pět zcela rozdílně zařízených pokojů.

*  *  *

Z Třebešic se vydáváme na vršek zvaný Bambous. Pod viaduktem křižujeme železniční trať, po mostku překonáváme říčku Klejnárku a polní cestou se blížíme k návrší zarostlému stromy a všemožným křovím. Vrcholová kóta není nijak označená, takže se spokojíme se skalkou, u níž je ukrytá keška:

Vracíme se na polní cestu a asi po 300 metrech znovu podcházíme trať:

Dostáváme se na okraj malé vesničky Lochy. Vznikla někdy v průběhu 13. století, ale kdy zde byl postaven kostel, není známo. Výrazný tvar dochovaných okének lodi napovídá, že až kolem poloviny 14. století. Kostel byl farní pro Lochy a Třebešice a faráře sem dosazoval Sázavský klášter. 

Kostel zasvěcený sv. Bonifáci stojí na skalnatém ostrohu nad pravým břehem Klejnárky. On, a spolu s ním celá ves, byly svědky pohnutých událostí husitských válek, kdy byl kostel zdevastován. Poté už zdejší fara nebyla obsazena a kostel chátral. Přežil a byl dále využíván, nicméně jeho stavební stav si vyžádal zásadní opravu, ke které došlo po roce 1648. Tehdy majitel novodvorského statku, hrabě Bernard Věžník, nechal ke kostelu přistavět věž, ve které byly dva zvony. Tato věž nahradila zřejmě starší dřevěnou zvonici. V kostele se totiž dochoval zvon, odlitý Jakubem Ptáčkem z Kutné Hory již v roce 1532, proto lze existenci starší zvonice předpokládat. Po těchto úpravách kostel přečkal bez většího zásahu až do 19. století. Tehdy již byl jeho stavební stav zřejmě vážný, a proto byl znovu opraven, tentokrát zásluhou a náklady hraběte Rudolfa Chotka. Tehdejší úprava byla se zájmem sledována a možná i tak trochu iniciována Muzejním a vlastivědným spolkem Včela Čáslavská, který vznikl v roce 1864. V roce 1871 tak kostel získal dnešní krovy a střechu na lodi a presbytáři. Byl pořízen nový pseudogotický oltář, okna byla opatřena vitrážemi a interiér dalším inventářem. 

Do dnešní doby se z mobiliáře na původním místě bohužel nedochovalo prakticky nic. Ani 20. století nebylo vůči této stavbě příliš milosrdné a tak do jeho poslední dekády vstoupil kostel prakticky jako holá stavba bez oken, funkčních dveří a s dosluhující střechou. Záchrany se chopil obnovený Muzejní a vlastivědný spolek Včela Čáslavská, který z různých grantových a dotačních titulů zajistil, ve spolupráci s Římskokatolickou farností v Kutné Hoře-Sedlci, opravu oken, dveří a vyčištění prostoru hřbitova a v letech 2000–2002 také opravu střechy. V současné době je kostel příležitostně využíván pro setkávání, a to zejména v adventním čase.

Ve svahu pod jihozápadním nárožím kostela se nalézá torzo z kamene zděné stavby nepravidelného polygonálního tvaru, na kterou je napojena do skály uměle zahloubená suterénní místnost. A právě tato stavba s jeskyní je největší záhadou, která čeká na rozluštění. V lidové tradici je interpretována jako poustevna sv. Ivana. Ve starší odborné literatuře je dokonce popisována jako prehistorická svatyně, sklep zaniklé tvrze, nebo pozůstatek starší předrománské sakrální stavby. Ani jedna z uvedených interpretací však není podložena výpovědí písemných, stavebně-historických, či archeologických pramenů. Od uvedeného podzemního útvaru je odvozován název lokality, vycházející z německého slova Loch – díra, jáma.

*  *  *

Vracíme se ke statku a po silničce přicházíme na cyklotrasu č. 1, po které se dostáváme k brodu přes Klejnárku:

Pěší a cyklisté naštěstí na rozdíl od automobilů brodit nemusejí, byla pro ně postavena úzká lávka s radou cyklistům, aby sesedli. Míjíme obrovskou skládku odpadu na okraji Čáslavi,...

... ulicí Emila Picka a kolem podniku Zenit pokračujeme k nádraží.

Kdo byl Ing. Emil Pick (1865–1945)? V roce 1909 koupil společně s Franzem Meislem bývalý čáslavský cukrovar za podmínky, že v něm nikdy neobnoví cukrovarnictví. O rok později už byl jediným majitelem a společně s bratrem Edmundem Pickem z Hronova založili firmu Východočeská továrna na potraviny Emil Pick & spol. s osmi dělníky a dvěma úředníky. Tak v Čáslavi vznikla rafinerie rostlinných tuků a výroba pokrmových tuků, jejímiž nejvýznamnějšími výrobky byly pokrmový tuk Kosmos a margarín Smetol. Od roku 1926 se podnik jmenoval Závody Kosmos, Emil Pick & spol., Čáslav a o rok později došlo k výstavbě nové továrny na umělé jedlé tuky s nejnovější technologií, takže podnik mohl soupeřit s tehdejšími velkovýrobci. Postupně došlo k dalšímu rozšíření, vznikla továrna na výrobu žitné kávy Čáslavka a objevila se výrobna mýdla, které vznikalo jako „odpad“ při výrobě tuku. Ve slovenském Trenčíně koupil Pick fabriku na výrobu lihu a lisovaného droždí a v Topoľčanech čistírnu lihu a výrobnu likérů. Aby Trenčínu zůstali původní odběratelé, vznikla firma Zenit, prodejní kancelář čáslavského a trenčínského droždí. Prodej kosmetiky zajišťovala pražská firma Poëm, kterou Pick koupil v roce 1936. Během druhé světové války byl podnik jakožto židovský majetek spravován pražským průmyslníkem a členem SS Hermannem Lapperem, který z „židovské Kosmosky“ vytvořil komanditní společnost Kosmos Werke Lapper a spol. Po návratu z koncentračního tábora žil Emil Pick s manželkou v Poděbradech a v prosinci 1945 zemřel. Podnik se stal majetkem státu a součástí Československých závodu tukových s názvem Závody Kosmos, n. p. Po roce 1948 se postupně rušila výroba kosmetiky, obilné kávy a umělého medu, celý závod byl přebudován na výrobu mýdlových prášků a bylo přičleněno několik podniků, mimo jiné i podnik Aloise Kohouta na výrobu čisticí pasty na silně znečištěné ruce – známé Solviny. V roce 1980 byl založen „Tukový průmysl, koncernový podnik Kosmos“, který byl 1. července 1990 rozpuštěn a podnik získal plnou právní subjektivitu. V lednu roku 1992 byla založena společnost Zenit, s. r. o. Čáslav, která k 1. 5. 1993 privatizovala formou přímého prodeje část státního podniku Kosmos Čáslav a dál vyrábí její původní produkty (mycí pasty a čisticí prostředky).