Z Havlíčkova Brodu podél Žabince

Takhle nevábně se jmenují jak potok, který od jihu přitéká do Sázavy, tak vodní nádrž na okraji Havlíčkova Brodu.  Název dostaly zřejmě po žabinci, lidovém názvu rostliny okřehek menší (Lemna minor), která se hojně vyskytuje ve stojatých a pomalu tekoucích vodách

Na pátek před dálkovým pochodem Jarní Vysočinou naplánoval owner Martin.Štoky v Havlíčkově Brodě podvečerní event pod názvem „Setkání s KHB v Havlíčkově Brodě“. V listingu konkrétně psal: „Setkáme se na volném prostranství. Ale bude to místo dostatečně důstojné – o lepším nevím! Karel Havlíček na nás bude shlížet z Budoucnosti a básníkova matka na nás bude dohlížet v těsném sousedství.“ 

Zúčastnit se pouze eventu bych však považoval za zvrhlost, a tak odjíždíme do Brodu už po poledni a vydáváme se na vycházku podél potoka Žabince do Petrkova a po cyklotrase 4153 zpět. Je to sice trasa, kterou jsem prošel už vícekrát, ale pokaždé je to trochu jiné a mnohdy člověk objeví něco nového. Tentokrát to byl pomník věnovaný vojákům rumunského 26. pěšího pluku „Rovine“ z města Craiova:

Ti přišli na Havlíčkobrodsko kolem 10. května 1945 a protože už válka skončila, byl jejich další postup zastaven. Podíleli se ale na dopadení posledních německých vojáků, skrývajících se v lesích, a na jejich odzbrojení. Původně tento pomník stál na takzvaném Strážném vrchu na jih od Brodu nedaleko silnice na Jihlavu. Jenže když se v 60. letech minulého století stavěla silnice nová, byl pomník přestěhován do areálu střední zemědělské školy, kde potom stál desítky let. Nový majitel areálu však již neměl o pomník zájem. Kdo nechal pomník rumunským vojákům vystavět, se už nejspíš zjistit nepodaří. Stejně tak jako je neznámý jeho majitel. A tak byl v roce 2019 na náklady města přestěhován do tohoto místa. Je to adekvátní umístění. Právě zde se totiž těsně po skončení druhé světové války usídlily jednotky rumunské armády a několik měsíců zde měly tábor. V kronice nedalekého Petrkova se píše: „Na Dolíku u samoty se usadil 26. rumunský pluk z Craiovy. Bylo jich 1 550 vojáků a 1 000 koní. Vše, co bylo zelené, to jest tráva, jetel i z části obilí, bylo během týdne úplně spaseno.“ Zápis je datovaný 15. května 1945.

Na pomníku je v rumunštině uveden i počet obětí: 101 vojáků, 6 poddůstojníků a 4 důstojníci. Tento údaj ale může zahrnovat celý tehdejší havlíčkobrodský okres, nikoliv jen tento konkrétní tábor. Jak už bylo řečeno, rumunští vojáci se zde již bojů s nacisty neúčastnili, spíše se jednalo o jakousi jejich nedbalost či nešťastné náhody. Známý je třeba případ, kdy s nimi vybuchl muniční sklad poblíž Polné. Tam jich zahynulo kolem patnácti.

*  *  *

Pokračujeme po zelené značce až do Petrkova. Stoupáme mírně do kopce, míjíme kapli sv. Václava a přicházíme k Reynkovu zámečku, jednoduché dlouhé obdélné budově ozvláštněné v průčelí hodinovou věžičkou a slunečními hodinami. Zde se 31. května 1892 narodil básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek (†1971) a zde také prožil téměř celý život. Pobýval tu i se svou francouzskou ženou, básnířkou Suzanne Renaud (1889–1964). Poté zámeček vlastnili jejich synové – Daniel (1928–2014) se věnoval umělecké fotografii, Jiří (1929–2014) byl významným překladatelem z francouzštiny a grafikem. Podrobnosti o všech třech naleznete na tomto blogu zde.

Básníkovi vnuci – sourozenci Martin Reynek a Veronika Reynková, která má v Havlíčkově Brodě nakladatelství Petrkov a knihkupectví – nabídli prostřednictvím realitní kanceláře M&M Reality Holding zámeček k prodeji za 21 miliónů korun. Přihlásilo se přes dvacet zájemců, nakonec jej za 18 miliónů koupil stát. Mělo by zde vzniknout muzeum, o které se bude starat Památník národního písemnictví.

*  *  *

Po cyklostezce č. 4153 se dostáváme do osady Dolík, za níž přicházíme znovu na zelenou turistickou značku, čímž jsme uzavřeli okruh a podél potoka Žabince se vracíme do Havlíčkova Brodu.

Máme ještě trochu času a chuť na kafko, a tak míříme do kavárny Hejkal, která sídlí v Dolní ulici v prvním patře domu č. p. 153. Plný provoz zahájila v pondělí 24. září 2018, ale zákazníci mohli využívat jejích služeb už od 22. května, byť jen ve zkušebním letním provozu. Podobu kavárny navrhl architekt Milan Stejskal z České Bělé a pojal ji v elegantním a čistém finském stylu, přičemž zdůraznil speciální vztah majitelů ke knihám. K Finsku také odkazuje vycpaná losí hlava a skleněný lustr ve tvaru lososa:

Losí hlava pochází z obce Kauhajoki ve středním Finsku, losa tam zastřelili po roce 2000. Skleněný losos je dílem známého havlíčkobrodského sklářského výtvarníka a malíře Jana Exnara (*1951) z roku 2018. Na realizaci kavárny se podílel majitel Martin Hejkal s manželkou Markétou, překladatelkou, spisovatelkou a ředitelkou Podzimního knižního veletrhu. Právě díky ní má kavárna svou finskou tvář. Markéta Hejkalová z finštiny překládá a také několik let v Helsinkách působila na ambasádě. Knihy v policích pocházejí vesměs z nakladatelství Hejkal, a to jak z tvorby Markéty Hejkalové, tak finských autorů (zejména Mika Waltariho a Arto Paasilinny). Slouží nejen jako dekorace, zákazníci si jimi mohou i listovat, a pokud je nějaká zaujme, mohou si ji také koupit. 

Nábytkem kavárnu vybavilo studio FeSchu, kávovar San Remo dodala kolínská firma Mr. Alberto, která sem dodává i italskou kávu Diemme. Kromě ní nabízí kavárna také chlebíčky, zákusky, dortíky, poháry, zmrzlinu a další sortiment dle denní nabídky.

Jednou týdně sem také přicházejí zájemci podebatovat si v angličtině s rodilou mluvčí. Mám k této informaci úsměvnou historku.

*  *  *

Josef Hejkal (*1899) byl velmi podnikavý člověk a obchod se mu vždycky dařil. Vyučil se v obchodě Václava Novotného ve Stráži nad Nežárkou, později pracoval v Přelouči, Mělníku a Kutné Hoře. V roce 1920 začal samostatně podnikat, s bratrancem Karlem Valentou obchodoval v Lípě s bramborami. V roce 1923 si s manželkou Boženou pronajal obchod ve Světlé nad Sázavou a v roce 1925 koupil dům v Dolní ulici. Prodával běžné potraviny i exotické jižní ovoce, v plynové pražírně pražil kávu a burské oříšky, nabízel i vlastní likéry. V roce 1936 dům přestavěl na moderní obchodní podnik a založil velkoobchod, který zásoboval široké okolí. V době největšího rozmachu měla jeho firma kolem patnácti zaměstnanců. Po komunistickém puči byl jeho obchod znárodněn jako jeden z prvních v Havlíčkově Brodě. Bývalý majitel v něm mohl ještě necelé dva roky zůstat coby řadový zaměstnanec, ale v roce 1950 musel odejít a až do důchodu pracoval v různých dělnických profesích. Nadále však bydlel v bytě nad obchodem. Dům mu patřil až do 16. listopadu 1961, pak byl také znárodněn a Josef Hejkal se stal ve vlastním domě nájemníkem městského bytového podniku. V domě bydlel až do své smrti v roce 1974. Potraviny se v domě prodávaly i nadále a od poloviny osmdesátých let se obchod stal tzv. večerkou – ve všední dny měl otevřeno až do 21 hodin, a navíc i v sobotu a v neděli dopoledne.

Martin Hejkal, vnuk zakladatele známého havlíčkobrodského obchodu, získal rodinný podnik zpět v restituci, a to 10. prosince 1990. Prodejnu otevřel 1. června 1991. Po první rekonstrukci v roce 1994 se v menší pultové prodejně začaly prodávat lahůdky a dárkové zboží a běžné potraviny se přesunuly do samoobslužné prodejny, která vznikla z původního skladu. O tři roky později se obchod stal součástí národního řetězce potravinářských prodejen Flop.

*  *  *

Z kavárny míříme do parku Budoucnost. Za pár minut má začít event „Setkání s KHB v Havlíčkově Brodě“, jehož pořadatel právě přijíždí. Postupně přicházejí blízcí i vzdálenější „kačeři“, z nichž znám jen pár, několik dalších si nechávám ukázat, ale jak se znám, stejně je zapomenu...