Co jsem také přečetl_______________ ____________knihy Michaely Klevisové

Ovlivněn příznivými recenzemi, vydal jsem se do městské knihovny pro (jakoukoliv) detektivku výše zmíněné české autorky

Odnesl jsem si Čekání na kocoura (Motto, 2012) a doma jsem zjistil, že knihovnice bez rozmýšlení sáhla do regálu a podala mi knihu povídek o kočkách! Inu co, povídky sice zrovna nemusím, ale když už mám knihu v rukou (a je o kočkách), tak ji zkusím. Nejlépe s naší Míšou na klíně...

Jedná se o pohodové a nenáročné čtení, které milovníky koček určitě potěší, a ti čtenáři, kteří mají vůči kočkám různé předsudky, možná svůj názor přehodnotí. Jak už to bývá, některé povídky jsou povedené více, některé méně – jako by jim chyběla pointa... Vydařený je každopádně obal knihy.

Na druhý pokus už jsem si vypůjčil detektivku – má název Drak spí (2020). Celý příběh se odehrává v malé zapadlé vesničce Hůrka v České Kanadě, kde se všichni znají. Před čtrnácti lety se odehrálo něco, o čem Eliščina matka už nikdy nechtěla mluvit. Dospělá Eliška se teď vrací, aby dávné události pochopila. Po jejím příjezdu však zmizela mladá dívka, a to za velmi podivných událostí. A další mladá žena je nalezena zavražděná ve stodole. Spojitost zločinu se starým nevyřešeným případem přivede na scénu dva vyšetřovatele – Josefa Bergmana a Sylvií Sedlákovou. Jde jim o jediné – chtějí přijít na to, jak jsou provázané nepříjemné události z minulosti s případem, který se stal teprve nedávno. Obyvatelé vesnice něco tají, ale brzy začínají vyplouvat na povrch věci, které se roky tajily, a nejen pro samotné vyšetřovatele jsou víc než šokující. Vše má totiž až nápadně velkou spojitost s odloženým případem vraždy z minulosti.

Jako třetí jsem četl autorčinu prvotinu, román s detektivní zápletkou Kroky vraha (2007). V pražském lesoparku na Babě byla v noci uškrcena mladá žena. Novinářka Julie Kellerová je zřejmě poslední, kdo s ní před vraždou mluvil. Oběť se navíc nápadně podobala její dceři Kláře. Je možné, aby se vrah zmýlil? Měla by se Klára kellerová bát o život? Napětí se ještě vystupňuje, když nedaleko místa činu dojde ke druhé vraždě...

Sympatický inspektor Josef Bergman rozkrývá složitý hlavolam a odhaluje tajemství zahalující minulost.

S výjimkou Erbenova kapitána Exnera jsem k českým detektivkám neměl důvěru, ale Klevisová je dobrá! Kniha je čtivá, zápletka uvěřitelná, podezřelých několik...

Další v řadě byla Zlodějka příběhů (2009). Šéfka televizního scenáristického týmu Anna Valentová je výrazná osobnost – lidé ji buď milují, nebo nenávidí. Anna chce být ve všem nejlepší, jenže teď se jí pracně vybudovaná pověst hroutí pod rukama: její dcera Agáta je nezvěstná a navíc neznámý vyděrač odhalil všechna její tajemství. Co s tím vším mají společného Marcela a Karolína, její dvě kamarádky z dětství? 

Pak dojde k vraždě a je na charizmatickém inspektorovi Josefu Bergmanovi, aby rozpletl složitě zamotané klubko přátelských a mileneckých vztahů.

Kniha se dobře čte, byť zákulisí jednoho z nekonečných televizních seriálů (Ulice, která se zde jmenuje Pavlač) mě zrovna nebere a některé pasáže by mohly být kratší. Od samého začátku je hned několik podezřelých – kolegové, kamarádky z dětství, milenci, skoro každá postava má motiv k vraždě a čtenář teprve na konci zjistí, že vrahem byl ten, který mezi podezřelé vlastně vůbec nepatřil...

Třetí detektivka s inspektorem Bergmanem je Dům na samotě (2011). Výtvarnice Nela po rozchodu s přítelem Martinem zůstala sama ve starém mlýně, který původně chtěli s partnerem zrekonstruovat. V téže době bylo v nedalekém lese nalezeno tělo mladé dívky, ucházející se o práci v místních dostihových stájích. Při vyšetřování vyjde najevo, že oběť byla naposledy spatřena s bývalým Neliným přítelem. Dvě podobně provedené vraždy se nedávno staly v Praze, a tak není divu, že dosud poklidnou středočeskou vesnicí Smrčinu začal obcházet strach. Přesunul se sem z hlavního města sériový vrah? Přijíždí pražský detektiv Bergman a rozmotává složité klubko vztahů, tajemství, lží a polopravd...

Dobře vystavěný příběh, uvěřitelný, reálný, autorka umí vykreslit postavy a jejich charaktery. Chce se mi říct, že nejenom Dick Francis umí psát detektivky z dostihového prostředí... 

Ostrov šedých mnichů (2015) – Čtvrtý detektivní příběh s kriminalistou Josefem Bergmanem. Na odlehlém holandském ostrově Schiermonnikoog s liduprázdnými písečnými plážemi bičovanými severním větrem zemřela v dunách za podivných okolností mladá žena Gwen a i po jedenácti letech zůstává její vrah neodhalen. Televizní reportér Johan Rutten se rozhodl, že tímto případem zahájí nový cyklus reportáží o neobjasněných vraždách – ale krátce po svém příjezdu na ostrov byl zavražděn. Má oba činy na svědomí stejný pachatel? Smrt bohatého Johana Ruttena se mohla hodit více lidem. Například jeho české manželce Ingrid, soudní překladatelce, která nyní zdědí veškerý jeho majetek... Na její popud přijíždí na ostrov kriminalista Josef Bergman. Chce na Schiermonnikoogu strávit dovolenou, vyčistit si hlavu od starostí a udělat důležité životní rozhodnutí. Jenže brzy je proti své vůli vtažen do složitého případu. Nejenže vyjde najevo, že Rutten před lety srazil autem osmnáctiletou Umu a její tělo s pomocí Sonji a jejího manžela Pietera hodil do moře, ale dojde k vraždě Sonji...

Zmizela v mlze (2017) – Ann-Solveig žije v Syltefjordu, odlehlé vesnici u norského fjordu vysoko za polárním kruhem s Alexem, mužem, ze kterého má strach. A nikdo jí to nevěří. Pod vlivem své sousedky, psychosomatičky Katrine se rozhodne partnera opustit… ale nakonec místo toho skočí z útesu do moře. Přesně o rok později začne Katrine dostávat výhrůžné vzkazy. Vzápětí zemře další její pacientka – rybáři ji najdou uškrcenou na opuštěném místě u řeky. 

Český kriminalista Josef Bergman chtěl na tomto místě strávit poklidnou rybářskou dovolenou a ujasnit si životní priority, ale místo toho se stane jedním z důležitých svědků v zamotaném případu. Seznamuje se nejen s příběhem tragicky zemřelé Alexovy manželky Ann-Solveig, ale i s obyvateli vesnice – dvěma letitymi přítelkyněmi provozujicimi ubytovnu pro rybáře, psychopatem a grafomanem Alexem a jeho družkou Bente, psychosomatičkou Katrine a také se dvěma francouzskými rybáři na dovolené. Postupně zjišťuje, že skoro každý obyvatel zdánlivě idylické vesnice má nějaké tajemství… A nebyl by to Bergman, kdyby na vraha nepřišel dřív než místní policie. 

Příběh je zpočátku dost rozvleklý a chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval v množství postav...

Sněžný měsíc (2019) – Tentokrát autorka zavádí čtenáře do idylické krajiny Beskyd, kde na horách ještě žijí lidé podobně prostě a v souladu s přírodou jako generace jejich předků. I sem ale vstoupil byznys, který staré roubenky mění na hotely a penziony a vše živé v lesích na lovnou zvěř. Realitní agentka Olga Mertová byla zavražděna na odlehlém místě vysoko v horách před roubenkou, kterou nabízela k prodeji. Stalo se to jen několik týdnů po vraždě jiné makléřky v Praze. Oba případy spojují podobné okolnosti, a navíc se zavražděné ženy mohly znát. Kriminalista Josef Bergman proto odjíždí do hor a pátrá mezi místními obyvateli. Není to však jednoduché, protože obyvatelé horských samot jsou nedůvěřiví a uzavření a spousta z nich má svá tajemství, o která se s ním rozhodně dělit nechtějí...

Vraní oko (2023) – Vyšetřování zavede autorčiny oblíbené kriminalisty do chatové osady u řeky na jižní Moravě, kde lišky dávají dobrou noc. Osmadvacetiletá fotografka Eva se s přítelem, snílkem Oldou, přestěhovala do zahradní chatky zděděné po mamince a usilovně šetří na „dva roky prázdnin“ – on načerno pracuje na hranicích v hospodě, ona dělá v turistickém centru a občas vezme kšeft, jako třeba teď rodinné fotografování zámožného, ale zjevně navzájem znepřáteleného klanu Straussových. Po mokřadech, které sochař Alan Strauss na svých rozlehlých pozemcích buduje a chrání, se promenují vzácní vodní ptáci vodouš rudonohý a bukač velký, několik amatérských ornitologů – a samozřejmě taky vrah! V obcích s poetickými názvy Slunečná a Ořechová se totiž dějí podivné věci: nedávno tu byla zabita „ptáčkařka“ Daniela, pražská profesorka, a její smrt nepřestává pronásledovat tajemného kováře-intelektuála Viléma, ustavičně schovaného u řeky za skly dalekohledu. Sleduje hnízdící bahňáky, nebo Evu? A jakou roli hraje bylinkářka Marta, bloggerka s divokou minulostí a majitelka penziónu Ledňáček, která kdysi s Evinou matkou emigrovala do západního Německa? Její syn Patrik si vzal Straussovic Šárku a ti dva rozhodně nepůsobí jako sehraná dvojka...

Každá z postav má zajímavě naznačené tajemství a Klevisová je umí upouštět po kapkách – však i kriminalista Josef Bergman vstupuje na svénu až po první stovce stránek a jeho parťačka Sylvie ještě později. Musí přijít na to, zda vražda podivínského ornitologa souvisí s nedávnou smrtí pražské profesorky a záhy s dalším podezřelým úmrtím.

Zajímalo mě, jak důležitý bude název knihy pro samotný děj. Ten je poklidný, žádné litry krve, zato sociální vazby a trocha psychologie postav. Trochu mi vadilo, že spousta lidí v knize při rozhovoru s kriminalistou lhala. Dobře, neměli čisté svědomí, ale výmluvy na to, že viděli nějakou kriminálku v televizi a bojí se, že hned budou zavřeni, když řeknou pravdu, se opakovaly na můj vkus příliš často.

*  *  *

Michaela Klevisová (*1976) vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a od roku 1997 v tomto oboru pracuje. Je redaktorkou časopisu Cosmopolitan, kde má na starosti například rubriku o knižních novinkách. Psala články o trhu s uměním a výstavách výtvarného umění pro magazín Hospodářských novin IN a v cestovatelském magazínu Travel Digest publikovala reportáže ze svých cest. V roce 2008 se scénáristicky podílela na několika epizodách seriálu Ulice, uváděného v televizi Nova. Za svou prvotinu, román s detektivní zápletkou Kroky vraha (2007) obdržela v roce 2008 od české sekce Asociace autorů detektivní leteratury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku (podruhé ji dostala v roce 2012 za román Dům na samotě). 

V současné době je Michaela jednou z nejprodávanějších autorek detektivní literatury u nás. Je dcerou prozaika, publicisty a filmového dramaturga Vladimíra Klevise (*1933 v Hradci Králové, †1998, Praha). Pocházel z rodiny lesního inženýra, původem carského důstojníka, ukrajinského emigranta Maxima Gušmirenka, který byl v letech 1945 až 1956 internován v SSSR. Od roku 1958 získal Vladimír místo v knižním velkoobchodě v Plzni, odkud v roce 1961 odešel do Prahy a stal se kulturním redaktorem v Zemědělských novinách. Od roku 1968 do roku 1972 byl redaktorem v redakci Světa práce a v letech 1972 až 1978 v Literárním měsíčníku. Poté pracoval jako dramaturg Filmového studia Barrandov až do roku 1981, kdy se stal vedoucím redaktorem časopisu pro mládež Pionýr (v roce 1989 přejmenován na Filip). Koncem padesátých let zahájil svými příspěvky pro denní tisk a časopisy svou literární dráhu. Psal pro Rudé právo, Čs. vojáka, plzeňskou Pravdu, Květy, do Kmene a Kulturní tvorby. Knižně debutoval rozsáhlejší novelou Dnes v tomto měsíci a roce (1961), po které následovaly v podobném rozsahu novely nebo sbírky povídek. Je autorem románů pro staršího čtenáře – Toulavý čas (1974), A Bůh byl hluchý (1975), Komu svěrací kazajku (1975), Stavitel snů (1981), Dravec (1982) a Kotrmelec (1988).