Cesta na sever
Auto necháváme v Příhrazech na placeném parkovišti (jedna hodina za padesát, nebo celodenní za sto korun) a než se vydáme do skal, zastavujeme se na zahrádce hospůdky. Naším cílem je nalézt skalní bránu a skály Iroquoi a Muchomůrku, jejichž fotky mě doslova uchvátily. Víme, že se budeme pohybovat výhradně po neznačených cestách a pěšinkách – a jistě i mimo ně. Skutečnost však předčila všechna očekávání…
Například jsme tajně doufali, že obora, která brání pohodlnému a takřka přímému příchodu do vyhlédnuté lokality, nebude zcela uzavřená, ale nalezneme tam malou branku, nebo jinou pomůcku umožňující průchod. Ale z toho nás rychle vyvedla cedule na mohutné a uzamčené bráně: Podél bytelného dřevěného oplocení se kvůli hustému porostu projít nedá, a tak vzhůru lesem! Stoupání je poměrně prudké a pěšinek nabízejících pokračování výstupu bývá v některých místech několik. Řídíme se sice GPSkou a chytrolínem, ale jednoduché to přesto není. Úspěch se ale nakonec dostavil – stojíme před mohutnou skalní bránou:
Jen o malý kousek dál se úzkou pěšinkou dostáváme ke skále Iroquoi. Jméno jí dal nejspíš horolezec Zdeněk Mézl (1907–1992) jako vpomínku na kamarády ze skautského oddílu. V roce 1948 emigroval do Nizozemí a pak do Kanady a na této skále uskutečnil jeden ze svých prvních prvovýstupů. Pojem „Irokéz“ ovšem není neznámý – alespoň tedy ne těm, kteří v mládí četli Posledního mohykána, nejslavnější román Jamese Fenimora Coopera. Také Muchomůrka je skalní dílo přírody, které si zaslouží obdiv: Nechceme se vracet stejnou cestou, a tak sestupujeme do trampy oblíbeného Vlčího dolu a myslíme si, že je to dobrý nápad. Ale není! Následně se drápeme vzhůru, vzápětí zase prudce sestupujeme dolů a rozhodně ne vždy po vyšlapaných pěšinkách! Nakonec přichází poslední klesání a radostné konstatování, že pod námi je vidět vstupní brána obory. Celá tahle „vycházka“ nám zabrala tři hodiny náročného plahočení…
Žádné komentáře:
Okomentovat