Jarda Vála: Týden na Liberecku (III)

(předchozí článek Týden na Liberecku II)

Ke třem rozhlednám na třech vrcholech

Vlakem míříme do Smržovky, ale na úseku Smržovka – Tanvald je výluka, takže ze Smržovky do Smržovky dolní jedeme autobusem. Stoupáme ke kostelu sv. Petra a Pavla a jdeme se podívat k pomníku připomínajícímu padlé vojáky z bitev o italskou nezávislost (1859), rakousko-pruské války (1866), rusko-turecké války (1878) a první světové války (1914–1918).

Kolem pomníku je rozmístěna řada menších náhrobků vesměs s německými jmény:

Modrá turistická značka stoupá po úzké asfaltce, míjíme pomník německého básníka Karla Theodora Körnera (1791–1813). Jeho osud připomíná Karla Hynka Máchu, ať už cestovatelskými zájmy, romantickými vzplanutími, psaním poezie i předčasnou smrtí. Ve Vídni se stal c. k. dvorním básníkem, záhy však vstoupil do armády a bojoval proti Napoleonovi. V srpnu 1813 ve věku pouhých 22 let zemřel na následky zranění. Kamenný pomník byl vztyčen spolkem Germania v roce 1913 k příležitosti 100. výročí Körnerova úmrtí.

Od penzionu Pod Špičákem už pokračujeme lesní cestou na rozcestí s odbočkou k rozhledně Špička. Sedmimetrová kovová rozhledna, která má svým tvarem připomínat závodní bob, odkazuje na někdejší dráhu pro boby a saně, která začínala nedaleko. Rozhledna stojí od konce roku 2020 na vrcholovém skalisku Malého Špičáku (678 m) na třech kovových stojinách. Nejvýraznějším prvkem je lesklé břicho vyhlídkové plošiny ve výšce necelých tří metrů nad skalním blokem. Je vytvořené z laminátové skořepiny potažené zrcadlovou fólií, v níž se odráží nejen okolní skála a porost, ale i příchozí návštěvníci. Návrh rozhledny pochází od architektů libereckého studia Mjölk. No, někomu se třeba líbí...

Z ochozu je je vidět východní část Jizerských hor s nedalekým Tanvaldským Špičákem, rozhledna Štěpánka, Bramberk a Černá Studnice, Tanvald, Desná a Kořenov, ale i vzdálený Ještěd, Kozákov, či Vysoké kolo a Čertova hora v Krkonoších.

Chceme odlovit mysterykeš nazvanou Kulatý kámen, a tak nejdříve hledáme onen kámen. Výpočet souřadnic není tak složitý, jak na první pohled vypadá, jenom je potřeba oprášit znalosti z devítiletky, konkrétně z geometrie...

Teprve po získání souřadnic můžeme jít hledat kešku. Používáme GPSku i chytrolína, takže bez rozmyslu jdeme hlava-nehlava za šipkou... Skálu i kešku jsme nakonec našli, ale šlo využít jedodušší cestu...

Pokračujeme do sedla Pod Špičákem a po zelené značce na Tanvaldský Špičák (810 m). Vrcholové partie Špičáku byly v 19. století rozděleny mezi více majitelů, kteří na něm vlastnili úzké pruhy pozemků. Pěšinky vedoucí na vrchol, který nebyl osázen stromy, zaznamenaly v průběhu 80. let 19. století výrazný nárůst návštěvníků, a tak se čtyři vlastníci pozemků z Horního Tanvaldu rozhodli na Špičáku postavit boudu, kde prodávali lahvové pivo. Lidé se sem jen hrnuli a zanedlouho vyrostla opodál původní boudy komkurenční chatka (o jedné místnosti a půdě) jiných čtyř majitelů zdejších pozemků. Výhled ze Špičáku byl možný z Fanterovy skály (Fanterstein), což byl lidový název odvozený od jména původních majitelů pozemků.

Zvýšené pozornosti si Špičák v těch letech získal i díky nepovoleným oslavám 1. máje roku 1890 (za velké účasti německých a českých dělníků) a táboru lidu uskutečněného zde 18. června 1893 a prosazujícího všeobecné volební právo a snížení pracovní doby.

Památník prvomájové manifestace

Zájem návštěvníků brzy překonal možnosti a kapacity jednoduchých chatek, čehož si všimla i albrechtická sekce Německého horského spolku pro Ještědsko a Jizerské hory, která si dala za cíl zpřístupnit vrchol široké turistické veřejnosti a postavit zde rozhlednu. Její snahy však narazily na přemrštěné požadavky majitelů pozemků, navíc krátce nato výletní boudy lehly popelem a místo postupně ovládla bujná vegetace. Až roku 1904 došlo k dohodě s vlastníky pozemků a tak na Špičáku vyrostla dřevěná výletní chata s restaurací, tzv. Stará bouda. Její období slávy bylo velice krátké, neboť 3. listopadu 1905 z neznámých důvodů vyhořela. V roce 1907 odkoupil albrechtický spolek tříhektarový pozemek na vrcholu kopce a 1. července následujícího roku byl položen základní kámen osmnáctimetrové rozhledny, kterou navrhl jablonecký architekt Robert Hemmrich. 30. června 1909 byla rozhledna zkolaudována a v neděli 4. července slavnostně otevřena pro veřejnost. Samostatně stojící věž lákala tak početné davy, že již příští rok přistavěli albrechtičtí restauraci. V letech 1929–1930 byly výrazně rozšířeny budovy, které stavebně na rozhlednu navázaly. Stavební úpravy z těchto let jsou také posledními, které Špičák prodělal. Dnes je díky sjezdovkám na severním svahu Špičák vyhledávaným lyžařským střediskem.

V současnosti stojí z původní věže rozhledny jen kamenné obvodové zdi. Schodiště bylo vybouráno, původní dřevěnou střechu sundal jeřáb. Pod ochozem vznikla zatím jen provizorní plošina, na kterou byly z vyhlídkového ochozu přesunuty antény a satelity různých providerů. Nyní se budou jeřábem skrz otvor střechy sestavovat jednotlivé prvky středového sloupu nového schodiště, namontují se schodnice, usadí se nová střecha a na novou plošinu se natrvalo namontují všechny převaděče, antény a satelity, aby nerušily výhled z věže. Ukončení prací je plánováno na 30. června.

* * *

Poté, co jsme se pokochali vyhlídkou z Fanterovy skály, klesáme úzkou asfaltkou na okraj Albrechtic v Jizerských horách a po zelené turistické značce stoupáme na Světlý vrch (729 m). Od konce roku 2020 zde stojí dvaadvacetimetrová rozhledna navržená projektantem Ing. Jiřím Fólem z Jablonce nad Nisou jako dřevostavba z lepeného dřeva s kovovým točitým schodištěm se 105 schody a spojovacími prvky. Půdorys rozhledny tvoří pravidelný osmiúhelník, otevřená vyhlídková plošina je téměř kruhová o průměru 6,5 m. Zábradlí vyhlídky bylo navrženo tak, aby svým výpletem ze smrkového dřeva připomínalo ptačí hnízdo.

Rozhledna nabízí nádherný výhled na Jizerské hory s nedalekým Tanvaldským Špičákem a Bukovou, Černou Studnici, Královku, Javorník, vrch Tábor s rozhlednou, Štěpánku, hrad Kumburk, Krkonoše s Kotlem, Čertovou horou, Sněžnými jámami a Violíkem a také na Tanvald.

Vracíme se na rozcestí pod rozhlednou a z následujícího rozcestí Nad Mariánskými schody se jdeme ze zvědavosti podívat do osady Mariánská Hora. Je tu malá kaple Panny Marie a několik pěkných starých i nových roubených chalup:

Na skále vpravo od silničky je umístěna pamětní deska připomínající německého spisovatele a básníka Johanna Christopha Friedricha von Schiller (1759–1805).

Původní deska z roku 1905 byla v roce 2005 obnovena:

Vracíme se na rozcestí, od něhož míříme po žluté turistické značce k Mariánským schodům. Podle pověsti jich bylo 365, každý den v roce čert položil jeden kámen. Proč, to pověst neříká... Skutečnost je taková, že schody z nahrubo otesaného žulového kamene byly postaveny původními osadníky Mariánské Hory, kteří si takto podstatně zkrátili cestu za prací do oblasti Bílé Desné, kde se nacházelo nespočet brusíren skla a pil.

Dodnes se ve strmé zalesněné stráni dochovalo přibližně 350 schodů a my po nich naštěstí jdeme dolů... Jdeme se podívat ke skokanským můstkům. Desná je totiž jedním z mála středisek zimních sportů, kde mohou děti a dorost trénovat skoky na lyžích a severskou kombinaci. V areálu jsou vybudované čtyři skokanské můstky, které loni prošly kompletní obnovou. Největší z nich (K60) má kritický bod 60 m, další jsou K40, K23 a ten nejmenší pro předškoláky (K8) má kritický bod 8 m. Skáče se na nich nejen v zimě, ale i v létě – mají umělý povrch, který letní trénink umožňuje: