Týden na Liberecku (V)

(předchozí článek Týden na Liberecku IV)

Z Vratislavic nad Nisou do centra Liberce

Celou noc a půlku dopoledne prší, a tak vymýšlíme jenom toulku po Liberci. Odjíždíme tramvají do Vratislavic nad Nisou, které byly v roce 1980 připojeny k Liberci a od roku 1991 jsou samosprávným městským obvodem statutárního města Liberce. 

Vystupujeme nedaleko památníku připomínajícího povýšení tehdejšího Maffersdorfu císařem Františkem Josefem I. v roce 1903 na městys. Kolem kostela Nejsvětější trojice a restaurace Zámecká konírna míříme do zámeckého parku. Zdejší zámeček nechal v roce 1900 postavit nejmladší ze tří synů Ignaze Ginzkeye, majitele nedaleké továrny na výrobu koberců a přikrývek. Budova v pseudorenesančním slohu se stala rodinným sídlem a během druhé světové války v ní byla ubytovna Hitlerjugend. Po válce byla firma Ginzkey znárodněna, továrnu převzal národní podnik TOKO (Továrny na koberce a nábytkové látky) a zámeček sloužil jako ubytovna pro zaměstnance. V únoru 1948 objekt vyhořel, byla zničena střecha a věž, při rekonstrukci bylo přistavěno druhé patro. Do roku 1990 zde byla ubytovna, následně byl zámeček v majetku společnosti Byservis a dnes slouží jako turistická ubytovna. 

Stoupáme na Strážný vrch se snadno zapamatovatelnou kótou 444 m. Kešku, respektive stage se souřadnicemi, se nám najít nepodařilo, takže po nějaké době sestupujeme na opačnou stranu kopce:

Sestupujeme téměř až k vratislavickkému pivovaru Konrad. Za jeho začátek lze považovat inzerát, který vyšel v neděli 21. července 1872 v Reichenberger Zeitung: „Společnost Libereckého pivovaru a sladovny ve Vratislavicích n. N. nabídne v pondělí 22. 7. 1872 především u liberecké banky své akcie s obvyklými podmínkami.“ Akcie byly rychle prodány, na jaře 1873 se začalo stavět a v sobotu 24. ledna 1874 byl pivovar slavnostně otevřen. Za další čtyři měsíce bylo do Liberce a okolí vysláno první pivo, pro velký zájem bylo expedováno i do Vídně. 

Po optimistickém začátku ale přišly první problémy – finanční ztráty, neúroda chmele, pokles prodeje a velká konkurence. Proto 18. dubna 1877 valná hromada akciové společnosti rozhodla o zastavení výroby. Po dvou letech ale akcionáři požádali Vídeň o obnovení výroby s výstavem 48 000 hl. Za další dva roky pivovar získala již výše zmíněná vratislavická rodina Ginzkeyů. Po překonání krize pivovar pokračoval v rozmachu, v roce 1887 vyráběl 77 643 hl pěnivého moku a podle velikosti se řadil na druhé místo v Čechách, hned za Plzeň. Postupně se provoz modernizoval a zvyšoval se výstav. Po druhé světové válce prošel několika rekonstrukcemi a v 80. letech přibyla i výroba nealkoholických nápojů. Proces privatizace po listopadu 1989 byl postupný. Nejprve 1. 7. 1990 vznikl státní podnik Pivovary Vratislavice, který byl 1. 5. 1992 převeden do 100% státem vlastněné akciové spolenosti Pivovary Vratislavice nad Nisou, která byla na podzim téhož roku privatizována kuponovou metodou. Na počátku roku 1996 získala britská společnost Bass International Brewers 55 % akcií a ovládla pivovar. Stejně jako další pivovary, které sloučila do jedné společnosti Pražské pivovary, a. s. se sídlem v Praze. Dne 25. 5. 1998 tehdejší majitelé rozhodli o ukončení výroby piva ve Vratislavicích. Novým majitelem pivovaru se stala společnost Hols, která začala 25. května 2000, přesně dva roky od uzavření, zase vařit pivo, tentokrát pod značkou Konrad (v letech 1992 až 1998 to byla značka Vratislav).

Zastavujeme se na vratislavické pivko v nedaleké Pivovarské hospodě...

... a pak pokračujeme v cestě přes vrch Nad Lomem (440 m)...

... do části zvané Liebigovo městečko, která byla postavena jako zázemí textilní továrny Johann Liebieg & Co. (pozdější Textilana). Kolonie tvořila svým způsobem „město ve městě“ s komunikační vazbou na továrnu. Jak bylo u řady tehdejších zahradních měst zvykem, byla do určité míry soběstačná. S budováním začala firma ještě před první světovou válkou. Upustila od zamýšlené stavby velkých činžovních domů a rozhodla se pro menší rodinné domy. Valná většina bytů již disponovala samostatnou kuchyní a alespoň dvěma obytnými místnostmi, přičemž samozřejmostí byla rovněž toaleta. Domy jsou obklopeny zelení a centrem celého komplexu se stalo ojediněle pojaté náměstí, do kterého ústí čtyři ulice: Svatoplukova (tehdy Theodorova), Andělčina (nazvaná po matce Theodora Liebiega ml. Angelice Hyacintě), Mikulášská (tehdy Gisbertova, podle Theodorova o dva roky mladšího bratra) a Broumovská. Název této ulice (i jméno hostince na náměstí) měl připomínat město, ze kterého rod Liebiegů přišel do Liberce. 

Jádro výstavby tvoří náměstí Pod Branou vybudované v letech 1911–1912, jehož přirozenou dominantou se stal dům s věžičkou. Domy na náměstí kromě bydlení zajišťovaly i občanskou vybavenost. V přízemí domů s podloubím se nacházely obchody, v kolonii byla zřízena i dívčí škola a ubytovna. Náměstí se tehdy jmenovalo Theodorovo, po roce 1945 bylo počeštěno na Bohdanovo, po roce 1948 přejmenováno na náměstí Práce, pak na náměstí města Ivanova. 

Klíčovým tvůrcem a duchovním otcem celkového pojetí sídliště byl Jakob Schmeissner. Spolu s Theodorem Liebiegem pokračovali v budování svého „města“ i po první světové válce v nově vzniklém Československu. Sídliště rozšiřovali směrem k východu a celá „čtvrť“ posléze měla 610 bytů. 

Zastavujeme se u nedalekého neorománského kostela sv. Vincence z Pauly, patřícího protestantské Církci adventistů sedmého nebe. Návrh vytvořili vídenští architekti Richard Jordan a Josef Schmalzhofer, vystavěn byl mezi lety 1884–1887 na náklady baronky Marie Pavlíny Liebigové. Je postaven z červených režných cihel a kamene, čímž získal neobvyklý vzhled. Zajímavé jsou také ozdobné římsy, nároží a sloupy z pískovce dovezeného ze saské Pirny. Vnitřek kostela byl původně také pojat v novorománském stylu, ovšem léta chátrání si vybrala svou daň. Za dnešní existenci kostela vděčíme členům obce adventistů, kteří se opuštěného objektu ujali a přestavbou pro své účely ho zachránili před naprostou zkázou.

Od kostela už to není do centra daleko. Počasí se umoudřilo a k večeru už svítí sluníčko.

Následuje článek Týden na Liberecku (VI)