Týden na Liberecku (IV)

(předchozí článek Týden na Liberecku III)

Proti toku Černé Desné

Odjíždíme vlakem z Liberce do Desné. Počítáme s tím, že mezi Smržovkou a Tanvaldem je výluka, ale v Jablonci nad Nisou najednou přichází průvodčí s tím, že musíme vystoupit. Před Smržovkou prý došlo ke kolizi vlaku s nákladním autem a náš vlak se bude vracet do Liberce. Máme štěstí, že se pohybujeme v blízkosti mladíka, který dvojici mladých cestovatelů říká, že je průvodčí, dnes sice mimo službu, ale zjistí, jaké jsou možnosti pokračovat v cestě linkovými autobusy. Nějakou dobu totiž bude trvat, než dráhy zajistí náhradní dopravu… V mobilu zjišťuje, že autobus jede asi za čtvrt hodiny a vysvětluje jim, kudy na autobusové nádraží. Když si prý pospíší, za deset minut tam budou. 
My, na rozdíl od oné dvojice, jdeme ještě do pokladny nechat si vrátit část jízdného a teprve potom vyrážíme. Počítáme samozřejmě s tím, že nám spoj ujede a budeme čekat na další, ale opět máme štěstí – autobus měl pár minut zpoždění a právě přijíždí! Jedeme až do Tanvaldu, odkud pokračujeme vlakem do Desné a teprve později zjišťujeme, že místo čekání na vlak jsme mohli dojít pěšky, protože je to jen půl druhého kilometru a vede tam podél řeky červená turistická značka.

Z nádraží se záhy také dostáváme na červenou značku a po hlavní – Krkonošské – ulici přicházíme k Riedlově vile, někdejšímu honosnému sídlu významného průmyslníka. Budova s členitým půdorysem má polozapuštěný suterén a tři nadzemní podlaží, přičemž třetí podlaží je včleněno do vysoké valbové střechy kryté břidlicí. Stejně jako střecha jsou bohatě členěné i fasády. Zdobeny jsou rizality, arkýři, balkóny a terasami. Další ozdobou jsou umělecké kovářské prvky.

Vila stojí na pozemku, na kterém se v letech 1839–1851 rozkládaly proslavené a oblíbené vodoléčebné lázně. Po jejich zániku nechal v jejich místě Josef Riedl ml. postavit na základě projektu jabloneckého architekta Arweda Thameruse rodinnou vilu. Po smrti Josefa Riedla ml. v roce 1924 patřila vila jeho dvěma synům Waltrovi a Arnnovi. Walter nechal vilu v roce 1927 částečně přestavět a v roce 1945 ji jakožto aktivní příslušník nacistického hnutí musel s celou rodinou opustit. Riedlovi byli velmi zámožní, což se projevilo i na vnitřním vybavení vily, mobiliář však byl po válce rozkraden. Budova byla využívána k různým účelům, dnes patří městu a funguje v ní mateřská škola, informační a kulturní středisko, městská knihovna, malé muzeum s expozicí věnovanou Riedelům, zakladatelům skláren v Desné. 

Pokračujeme po silnici až k odbočce k rodinné hrobce Riedlů. Josef Riedel ml. ji nechal vystavět pro svého otce Josefa Riedla st., který zemřel pět let po jejím dokončení. Hrobku v podobě kaple s kryptou vybudoval v letech 1889–1890 liberecký stavitel Adolf Bürger v monumentálním novorománsko-gotickém slohu ze zlatého hořického pískovce. 

Vracíme se na silnici, ale brzy z ní spolu s červenou značkou odbočujeme doleva. Stoupáme podél zpočátku nenápadné tiché říčky s několika menšími kaskádami, která se po chvíli mění v burácivý tok plný malých i velkých vodopádů. Čtyři významnější nesou názvy Plotnový, Dlouhý, Bukový a Hrncový. Byly pojmenovány podle toho, co je pro každý z nich typické: rozlehlá horní skalní plotna, dlouze kaskádovitý přepad, mohutné buky v břehu (i když dnes už zčásti padlé nebo odstraněné) a mimořádně vyvinutý žulový obří hrnec.

Plotnový vodopád byl nazván podle ukázkové kamenné plotny, kterou zde řeka vytvořila:

Hrncový vodopád dostal své jméno podle dokonale vyhloubeného skalního hrnce o průměru 60 cm, který najdete hned vedle proudu. Vodopád tvoří dlouhá esovitá skluzavka ukončená zhruba třímetrovým vodopádovým stupněm, jenž je lehce ukloněn stranou:

Stále mírně stoupáme proti toku Černé Desné až přicházíme k silnici, po které šlapeme jen nějakých sto padesát metrů k chatě Na Souši. Po krátkém občerstvení se vracíme na červenou značku a pak po neznačené lesní cestě přicházíme k hrázi přehradní nádrže Souš. Dříve se v místě přehrady nacházela osada Souš, poprvé zmiňovaná roku 1775. Koncem 19. století zde žilo ve 34 domcích 156 obyvatel. V osadě také pracovala od konce 18. století do roku 1810 sklářská huť. Osada však ustoupila výstavbě přehrady. 

Po smrti architekta Otto Intzeho, který postavil mnoho z jizerskohorských přehrad, byl polubenským Vodním družstvem osloven nový projektant, Ing. Wilhelm Plenkner z Prahy. Ten mimo jiné v roce 1906 navrhl výstavbu dvou přehrad na Černé a Bílé Desné propojenou vzájemně štolou. Přehrady byly budovány současně v letech 1911–1915. Po protržení přehrady na Bílé Desné dne 18. 9. 1916 slouží k zadržování povodňových průtoků pouze přehrada Souš. Po zmíněné katastrofě došlo k vypuštění Soušské přehrady a teprve až po důkladné prohlídce a přestavbě v letech 1924–1927 byla opět napuštěna. Po výstavbě vodárenského systému je od roku 1973 zdrojem vody pro zásobování Tanvaldska a Jablonecka pitnou vodou. Její zemní sypaná hráz je dlouhá 364 metrů a vysoká 25 metrů.

Ze silnice odbočujeme na modře značenou Hřebenovku, ale i z ní brzy odbočujeme doprava na neznačenou lesní cestu. Vzali jsme si totiž do hlavy, že cestou zpátky do Desné vystoupáme na tři kopce. Ten první se jmenuje Desenský hřeben (908 m) a na jeho vrcholku je žulová skála:

Druhý vrch má název Novina (804 m) a je na něm jen malá skalka,...

... zatímco na Desenském vrchu (732 m) není vůbec nic! Návrat do Desné po úzké a stále klesající asfaltce je nudný a zdá se nám nekonečný. Celkem jsme našlapali 22 kilometrů:

Následuje článek Týden na Liberecku (V)