Cestování po Mallorce (I)

(předchozí článek Mallorka)

První ze čtyř výletů autem po ostrově

Čekáme na zástupce autopůjčovny, který podle sdělení delegáta pro nás přijede, odveze nás do půjčovny, kde sepíšeme smlouvu a převezmeme auto. Trochu jsme překvapeni, že přijíždí žena, ale to na věci samozřejmě nic nemění. Veze nás (a dvojici zájemců o půjčení skútru) několik kilometrů a přes spoustu kruhových objezdů do sousedního letoviska Cala Millor. Po vyřízení formalit nám na prkovišti předává klíče od Fiatu 500 Abarth:

Abarth and Co. je italský tvůrce závodních vozů, založený v Itálii žijícím Rakušem Carlo Abarthem v Turíně v roce 1949. 

Vedle závodních vozů vyráběl Abarth výfuky pro vysoce výkonná auta a později různorodé tuningové kity pro silniční vozidla, hlavně pro Fiat. Výrobní část Abarthu byla v roce 1971 prodána Fiatu. Pokud jde o auta značky Fiat (což byla původně zkratka z Fabbrica Italiana Automobili Torino), původní „pětistovka“ byla představena v červenci 1957 jako nástupce modelu Topolino a po několika inovacích byla její výroba v roce 1975 ukončena. V roce 2007 u příležitosti 50. výročí zahájení výroby původního typu byl představen nový Fiat 500, pro odlišení někdy označovaný jako Nuova 500.

*  *  *

Je už téměř půl dvanácté, když se vydáváme na cestu, což znamená, že původní plán budeme muset drasticky zregulovat... Pochvalujeme si však účinnou klimatizaci, sílu a hbitost malého fiátku – a také dravý zvuk vycházející z dvojice výfuků...

Prvořadým cílem tedy bude hlavní město Palma de Mallorca a pak uvidíme, na co nám zbyde čas. Asi čtvrtinu cesty absolvujeme po silnici (dlužno říct, že s velice kvalitním asfaltem) a tři čtvtiny po dálnici Ma-15, na níž nás udivuje množství křižovatek v podobě kruhových objezdů, zatímco mimoúrovňové křižování se vyskytuje jen výjimečně... Projíždíme okrajem Manacoru druhého největšího města Baleár. Osídleno bylo už v římském období, ale první zmínky pocházejí až z roku 1129. Město je známé především díky výrobě umělých perel, které se staly oblíbeným dárkem z cest, a řezbářským výrobkům z olivovníkového dřeva. V roce 1897 zde vznikla první manufaktura, kterou založil německý podnikatel Eduard Frederic Hug Heusch. Perly vznikají v továrnách přesně řízeným postupem, při němž se skleněná kulička postupně obaluje pastou z rozdrcených rybích šupin, až nakonec vznikne dokonalá umělá perla, na povrchu s duhovým leskem obdobným jako u perly pravé. Umělé perly Majorica jsou prý od pravých téměř k nerozeznání. No, já bych to rozhodně nepoznal...

*  *  *

Palma de Mallorca je největším a od roku 1983 i hlavním městem Baleárských ostrovů. Pod názvem Palmaria je založili Ŕímané v roce 123 př. n. l. Za Maurů to bylo prosperující město a významný obchodní přístav Madina Mayurca. Známky bývalého rozkvětu jsou dodnes patrné v nádheře kostelů, velkolepých veřejných budov a elegantních soukromých domů tvořících staré město. Některá staletí však městu mnoho štěstí nepřinesla – několik tisíc lidí přišlo o život při záplavách v roce 1014, v 17. století zase vypukl mor a hlad. Obrat nastal až v 18. století, kdy se díky hospodářskému rozkvětu dařilo umění a kultuře. 

V roce 2021 se zde uvádí 419 366 obyvatel.

*  *  *

Asi dva a půl kilometru od centra se na 113 metrů vysokém zalesněném kopci tyčí gotický hrad Castell de Beliver. V krátkém období Mallorského království (1276–1349) zatoužil král Jaime II. po letním sídle, které se však brzy stalo vězením. A to až do roku 1915.

Hrad má neobvyklý kruhový půdorys. Tři z jeho věží jsou včleněny do hlavní hradby, další stojí samostatně, ale s ochozy ji spojuje vysoký můstek. Materiálem použitým na jeho stavbu byl pískovec, snadno opracovatelný materiál široce rozšířený po celých Baleárech. Většina jej byla vytěžena z jeskyní v podloží hradu a z dalších lomů u Portals Vells a Santanyí. 

Bohužel v době naší návštěvy je hrad uzavřený, takže na nádvoří obklopené ambitem s jemnými oblouky, které známe z pohlednic, jsme se nedostali.

*  *  *

Sjíždíme z kopce blíže k centru, na vhodém místě necháváme auto a po schodišti sestupujeme na nábřeží. Ke katedrále je to ještě hodně daleko, a tak čekáme na autobus MHD, který nás za dvě eura popoveze. Po vystoupení se dostáváme po mostě přes říčku Sa Riera, míjíme kostel postavený na hlavu, tedy na věž,...

... vstupujeme do zahrad s'Hort del Rei...

... a záhy přicházíme k paláci de l´Almudaina patřícímu k několika málo dosud dochovaným památkám z arabského období. Snoubí se v něm stavební prvky římské, maurské, gotické, renesanční i mudejarské. Mudejarové bylo označení pro muslimy, kteří zůstali na reconquistou dobytém španělském území a nevzdali se svého náboženství. Nebylo jim dovoleno vstupovat do státních služeb, proto se uplatnili zejména jako řemeslníci a stavitelé, kteří vytvořili svébytný mudejarský styl kombinující prvky evropského a islámského umění.

Původní sídlo maurských vezírů se později stalo rezidenčním sídlem mallorských panovníků, dnes je jednou z oficiálních rezidencí španělské královské rodiny a část se využívá jako muzeum:

V těsném sousedství stojí katedrála Panny Marie neboli Sa Seu, jak ji místní obyvatelé nazývají. Jedna z největších gotických katedrál v Evropě je klenotem mallorské architektury, reprezentuje Mallorku a je symbolem celého Baleárského souostroví. Je považována za jednu z nejvelkolepějších staveb, jaké byly kdy postaveny, a zahrnuje téměř všechny umělecké styly od středověku.

Jedné noci v roce 1229, když byl král Jakub I. (katalánsky Jaime I.) na cestě znovu dobýt Mallorku a vrátit ji zpět mezi křesťanská území, zasáhla jeho flotilu hrozná bouře. Přísahal Panně Marii, že pokud přežije běsnění přírody, postaví na její počest skvělý kostel. Byl to slib, jehož splnění zabralo nepřiměřeně mnoho času. V roce 1230 byl na ruinách arabské mešity položen základní kámen katedrály, jejíž stavba byla dokončena v roce 1601. 

Mohutná trojlodní katedrála postavená z pískovce zlatohnědé barvy se rozkládá na ploše 6 655 m2 o délce 121 m a šířce 55 m. Dvě hlavní věže, postavené teprve v 19. století, jsou vysoké 67,5 metru. Masivní zvonice, postavená roku 1389 a dodnes nedokončená, je vysoká 52 metrů, má tři patra a je v ní devět zvonů, z nichž nejznámější Aloi (Chvála) má dva metry v průměru a váží více než 5 700 kilogramů. Hlavní průčelí spadlo při zemětřesení v roce 1851 a bylo později kompletně zrekonstruováno – tedy s výjimkou renesančních dveří od M. Vergera, které jako zázrakem zůstaly bez úhony.

Portal Major na západní straně

Rozlehlý, vzdušný interiér zaujme svými velkorysými harmonickými proporcemi. Klenutý strop hlavní lodi spočívá na 14 štíhlých 44 metrů vysokých osmibokých pilířích. Loď s šířkou přes 19 m je jednou z nejširších na světě. Nad hlavním oltářem, vysvěceným 1. října 1346, je zavěšena dřevěná skulptura Ježíše Krista na kříži. V roce 2014 byl přidán obrovský tepaný lustr jako by to byl baldachýn pro oltář. Znázorňuje trnovou korunu a je dílem katalánského architekta Antoni Gaudího, autora proslulého chrámu Sagrada Familia v Barceloně.

Zásluhou proslulého umělce proniká do katedrály mnoho světla. Nechal totiž odkrýt velká zazděná okna a opatřil je barevným sklem. Největší ze sedmi rozetových oken (z různých období) o průměru 13,3 metru, svítící nad hlavním oltářem, pochází z roku 1370 a barevné sklo mu bylo dodáno v 16. století:

V bočních lodích je na každé straně osm kaplí. 

V kapli Svatého otce byly v roce 2007 za účasti španělského krále Juana Carlose I. instalovány keramické plastiky a sochy mallorského výtvarníka Miquela Barceló (*1957). Dílo, na kterém pracoval sedm let, je označováno za novodobou Suxtinskou kapli:

Malíř používal netradiční materiály, jako je hlína, popel, pigment či kosti. Kaple pocházející ze 14. století má celkovou rozlohu 300 metrů čtverečních. Výzdobu si objednalo mallorské biskupství, které umělci popřálo plnou tvůrčí svobodu.

Pokladnice katedrály se nachází ve dvou kapitulních místnostech, přičemž ta první od mallorského stavitele Guillerma Sagrery je gotická, zatímco druhá je barokní. Inventář cenných předmětů zahrnuje mimo jiné obrovskou pozlacenou stříbrnou monstranci a dva velké barokní svícny vyrobené ze stříbra, každý o váze 250 kg. Vyrobil je na počátku 18. století stříbrník Juan Matons z Barcelony na zakázku jistého Juana Roiga:

Opouštíme katedrálu a třídou Paseo Sagrera lemovanou palmami...

... přicházíme ke dvěma vedle sebe stojícím krásným budovám. Tou první je bývalá burza námořního obchodu La Lonja z 15. století. Stavbu v gotickém stylu zahájil v roce 1426 již výše zmíněný Guillermo Sagrera, který se prý zavázal, že náročnou stavbu dokončí během patnácti let. To se mu však nepodařilo a Lonja byla s konečnou platností završena až v roce 1452. Velmi působivé jsou její vyvážené proporce. Každou ze čtyř fasád zdobí kamenné konzoly a chrliče vody, postavy andělů a svatých. Vše korunují čtyři věže a deset menších věžiček. V současnosti slouží Lonja jako Muzeum výtvarných umění:

Druhou stavbou bývalá námořní škola Consulado del Mar ze 17. století. Na ní poutá pozornost pětioblouková galerie, jež lemuje celé první patro.

Autobusem místní dopravy a pak pěšky vracíme se k autu a opouštíme hlavní město Mallorky a celých Baleár. Silniční ukazatele s nápisem Algaida evokují islámistickou teroristickou organizaci Al-Káidu stojící za řadou velkých atentátů a únosů a také útokem na newyorská „dvojčata“ 11. září 2001. 

Uprostřed úřodné planiny zvané Es Pla vystupuje hora Puig de Randa. Je vysoká pouhých 543 metrů a říká se, že nejslavnější syn Mallorky, učenec, spisovatel a filozof Ramon Llull, odešel do poustevny na této hoře, kde meditoval a psal náboženské pojednání Ars Magna. Jeho ostatky byly převezeny do Palmy de Mallorca v roce 1315 po jeho mučednické smrti v Alžírsku.

Na vrcholku hory stojí – kromě radaru – kaple Santuari de Cura vybudovaná na památku Llullova pobytu a věnovaná převážně jeho dílu: 

Centrální nádvoří je postaveno z typického mallorského béžového kamene:

Projíždíme obcí Campos, asi po deseti kilometrech odbočujeme vpravo a zastavujeme u Salines de Llevant. Podstatnou část příjmů získávají zdejší obyvatelé z produkce mnoha solivarů. Technologie je prostá: na ohrazené ploše se pod skunečními paprsky odpařuje mořská voda (obsah soli 4,7 g/l). Všude kolem jsou „solné zahrádky“, v nichž buď ještě stojí voda, nebo se už blyští krystalky soli:

Průmyslová společnost zde vyrábí sůl již od roku 1850. Vždy v dubnu se mořská voda zalévá do kvadratických jezírek (tzv. „kokonů“ s délkou okraje 250 metrů) o celkové ploše kolem 130 hektarů (před sto lety to bylo více než 300 ha). V létě je během odpařovacího procesu voda několikrát přesměrována do různých jezírek, aby byla krystalizace soli jemnější. Ručně se pak sbírá „Flor de Sal“, slavný „Solný květ“, podle reklamního sloganu „kaviár mezi solemi“. V září bagry odstraňují solnou krustu, solná kůra se rozdrtí a shromáždí na vysokých solných kopcích. Po vyčištění se sůl prodává do celého světa, ročně kolem 8 000 tun. 

Po úzké a značně rozbité vedlejší silničce přijíždíme na malé parkoviště a pěšky pokračujeme na pláž Es Trenc. Prý připomíná pláže Karibiku, já bych byl skromnější – mně připomíná Bulharsko. Ale může to být tím, že jsem v Karibiku nikdy nebyl... Od roku 1984 je tu formou přírodní rezervace chráněno na 1 500 ha dun a písečných pláží, slaných mokřin a lesů borovice halepské (Pinus halepensis).

Poslední dnešní zastávka patří mohutnému přírodnímu kamennému mostu Es pontas stojícímu v moři. Útvar je oblíbeným motivem fotografů – a ani nás nenechává chladnými:

Mapka dnešního výletu:

Následuje článek Cestování po Mallorce (II)