Samozřejmě, že jsem do blogu napsal jen to nejzajímavější – alespoň podle mého mínění. Dodatečně mě však napadlo, že pár informací bych mohl ještě přidat...
Zájezd jsme si koupili v cestovní kanceláři Fischer, letěli jsme z Brna (asi dvě a čtvrt hodiny). Ohledně covidu nebyl k cestě tam ani k návratu potřeba test, covid pas a už vůbec ne karanténa.
Pokud se týče turistiky, nezmínil jsem výšlap ze S´Illotu, našeho místa pobytu, na nedaleký poloostrov oddělující pláže Calla Milor a Sa Coma. Poloostrov je z větší části zalesněný či porostlý makchií a v jeho východní třetině stojí Castell de Sa Punta de n'Amer. Slovo castell neboli hrad je ovšem třeba brát s rezervou, neboť jde o nevelkou a nevysokou věžovitou stavbu ze 17. století. Stojí 35 metrů nad mořem a je postavena z kvádrů typického mallorského kamene marés. Jedná se o zvláštní druh vápence, takzvaný kalkarenit, který se skládá převážně z kalcitu a aragonitu a obsahuje četné fosilní úlomky. Stavba je obehnána příkopem vytesaným do skály, přes který se dalo přejít po padacím mostě.
Už v roce 1585, po neustálých nájezdech pirátů a severofrických korzárů na pobřeží Mallorky, jevila se nutnost postavit zde obrannou věž. Po dalším velkém nájezdu v roce 1611 rozhodla v roce 1617 rada města Manacor, do jejíž oblasti poloostrov patřil, o výstavbě věže, avšak z finančních důvodů k ní došlo až v roce 1693. Když se v polovině 19. století hrozba útoků snížila, byla věž vydražena a přešla do soukromého vlastnictví. Během španělské občanské války (1936–1939) byl celý poloostrov důležitou vojenskou základnou. Od poloviny srpna do začátku září 1936 byl obsazen republikánskými jednotkami a po jejich stažení „hrad“ sloužil frankistické odposlouchací síti. Poblíž byla postavena ubytovna vojáků, v níž je dnes restaurace. „Hrad“ je během dne volně přístupný. Uvnitř je mapa zobrazující obranné a strážní věže na pobřeží Mallorky a také malá vitrínka se zbraněmi:
Po dřevěném parapetu obíhajícím kolem interiéru se lze dostat k mechanismu padacího mostu a čtyřem střílnám, po úzkém strmém schodišti je možné vystoupat nahoru a kochat se pohledem do dáli: Na poloostrově jsme kromě čtyř tradičních keší „lovili“ také jednu earthcache. Nachází se ve starém lomu již zmíněného materiálu zvaného marès přímo na mořském pobřeží. Kameny byly používány na vnitřní i vnější stěny, jsou poměrně těžké, mají dobrou zvukovou izolaci a akumulují teplo. Nezmínil jsem se také o cestování autobusem. Spojení mezi městy nebo významnými turistickými lokalitami je poměrně husté a spolehlivé. Jízdné se většinou platí v autobuse přiložením platební karty, ale pozor – kartu je třeba přiložit i při výstupu, jinak vám bude započítána cesta až na konečnou! Platba v hotovosti přímo řidiči je méně obvyklá, ale možná. Za zmínku také stojí, že v autobusech je nutné mít nasazenou roušku. Neviděli jsme nikoho, kdo by toto nařízení nedodržoval... Ale aby nebyla řeč jen o turistice a cestování. Stravování v hotelu Peymar jsme měli all inclusive, což všeobecně znamená snídani, oběd, večeři a dopolední i odpolední svačinku. V našem případě byla hlavní jídla (včetně zeleninových a ovocných salátů, ovoce a zákusku) podávána formou samoobslužného bufetu:
Na snímku nahoře je vlevo španělské národní jídlo paella, rýžový pokrm s mořskými plody, nebo drúbežím či hovězím masem Během dopoledne byl k dispozici lehký snack, od 16. do 17. hodiny káva a sladké pečivo či zákusek a od 11. do 23. hodiny u baru cerveza (pivo), bílé a červené víno, sangria (směs z červeného vína, brandy a ovocných šťáv),... ... z místních tvrdých alkoholů gin, whisky, bylinný likér atd. Kromě toho bylo v nabídce pět míchaných koktejlů (Blue Lagoon, Tequila Sunrise, Piña Colada, Sex on the Beach, Sun & Summer). Na nápojovém lístku pro kolemjdoucí byla uvedena cena koktejlů 7,5 eura. Z nealkoholických nápojů byly k dispozici pomerančový a ananasový džus, Pepsi Cola, Sprite, 7Up a tonic. Zkrátka – měli jsme se dobře!
Žádné komentáře:
Okomentovat