(předchozí článek Cestování po Mallorce III)
Na poslední den s vypůjčeným autem jsme si naplánovali dva kratší výlety, jeden dopolední a druhý odpolední
První dopolední zastávkou je město Felanitx, které je se svými 16 tisíci obyvateli čtvrtým největším na Mallorce. Rozprostírá se na čtyřech kopcích na okraji pohoří Serra de Llevant, bylo založeno Araby a poměrně brzy se proslavilo výrobou keramiky, především typickými modrými dlaždicemi (azulejos) a kamenickými pracemi. Narodil se zde sochař a architekt Guillem Sagrera (1389–1456), který řídil práce na stavbách katedrály La Seu a burzy Lonja des Mercaders v hlavním městě Palma de Mallorca. Zdejším rodákem je také současný malíř Miguel Barceló, s jehož jménem jsme se také už setkali.
Felanitx leží přímo v srdci jedné z hlavních vinařských oblastí, vzdálené asi deset kilometrů od jihovýchodního pobřeží. Vinařská tradice sahá až do roku 1749 a kromě vinných sklípků se v okolí města nachází také více než 60 palíren brandy. Díky zdejšímu teplému klimatu se tu skvěle daří pěstovat nejen víno, ale také zelené kapary, které jsou údajně nejlepší z celé Mallorky. Okolní krajina je i dnes plná vinic, sadů mandloní a meruňkových stromů, a pšeničných polí. Již z dálky jsou vidět četné více či méně zachovalé větrné mlýny (již nefunkční), které byly postaveny na skalnatém hřebeni nad obcí a sloužily k výrobě mouky:
V samém centru města se tyčí kostel Sant Miquel, postavený mezi 16. a 17. stoletím v různých architektonických stylech, díky čemuž je jedinečný. Má obrovské rozměry, měří 44 metrů na délku, 13 metrů na šířku a 17 metrů na výšku. Původně byla stavba kostela mnohem menší, ale místo zvýšení stropu, což by byla běžná praxe, byla zapuštěna podlaha.
Pamětní deska na průčelí připomíná zřícení zdi během průvodu o Velikonocích v roce 1844, kdy přišlo o život více než 414 lidí. Z náměstí Plaça před kostelem vede pár schodů dolů k prameni Santa Margalida.
Z Felanitxu odjíždíme ke klášteru San Salvador. Stojí na kopci v nadmořské výšce pouhých 510 metrů, ale působí impozantně a při jízdě nahoru si řidič pořádně zatočí volantem:
Auto necháváme na prostorném parkovišti a nejprve se jdeme podívat na Christo Rei, kolosální sochu Krále Krista. Na sedmatřicetimetrovém podstavci se k nebi tyčí sedm metrů vysoká socha Ježíše Krista ukazujícího rukou do dáli, jako by žehnal námořníkům vydávajícím se na moře z některého z přístavů, které lze v dálce tušit. Socha sem byla umístěna poté, co město zasáhla v roce 1834 morová epidemie, která způsobila smrt asi 900 lidí, tedy asi poloviny z tehdejšího počtu obyvatel.
Z nevábného barevného snímku proti slunci jsem raději vytvořil černobílý...
Z terasy je výhled na klášter s kostelem,...
... ale především na celou jihovýchodní část ostrova se všemi zátokami a pobřežními skalami. Vnitrozemí směrem k severu zase uchvátí zeleným kobercem posetým čtverci políček, obehnaných kamennými zídkami:
Na sousedním kopci Es Picot byl v roce 1957 vztyčen čtrnátimetrový kamenný kříž, který má ochraňovat celé město od neštěstí. Je dvě předchozí verze zničily bouře v letech 1897 a 1927. Ten současný je impozantní památkou viditelnou ze širokého okolí:
Teprve až když se nabažíme dalekých výhledů, vydáváme se k Santuari de Sant Salvador, svatyni San Salvador, která patří spolu s klášterem Lluc k nejvýznamnějším poutním místům Mallorky. Na příkaz krále Petra IV. Aragonského (jenž v roce 1344 obsadil Mallorku a sesadil svého švagra Jakuba III., který mu odmítl složit lenní přísahu) byla v roce 1348 na nejvyšším místě hory postavena kaple pro poutníky. Rozhodující byla morová epidemie, která na Mallorce v pozdním středověku zuřila a mnoho ostrovanů zahynulo. V té době se věřilo, že nadmořská výška zabrání nemoci. O několik století později již kaplička nestačila na velké množství návštěvníků a byla v roce 1715 nahrazena současným klášterním kostelem. Mniši již na hoře od roku 1992 nebydlí a jejich bývalé cely jsou pronajaty ve starých budovách, kde je také restaurace.
Interiér kostela je přepychově vyzdoben. K nejcennějším a nejzdobnějším prvkům patří socha Panny Marie ze 13. století a hlavní oltář z 15. století.
Odjíždíme směrem k letovisku Portocristo a auto necháváme na pakovišti u pláže Cala Romantica, známé také jako S'Estany d'en Mas. Zátoka, z obou stran uzavřená útesy, na nichž rostou borovice a středomořské křoviny, je bezpochyby jedním z nejmalebnějších míst na tomto úseku pobřeží. Pláž s jemnozrnným světlým pískem má pozvolný sestup do moře a je rájem ke koupání.
Což o to, koupání by přišlo vhod, ale nás láká další skalní most! Cesta k němu vede úzkou pěšinkou s četnými škrapy, která se klikatí mezi nízkou makchií. Je příšerné vedro a cesta se zdá nekonečná...
Ve skutečnosti to byly jen dva a půl kilometru, ale daly nám zabrat! Pohled na skalní most Es Caló Blanc je však nezapomenutelný:
Vracíme se souběžnou pěšinkou, která sice vede také makchií, ale má většinou hliněný povrch téměř bez škrapů.
Následuje článek Cestování po Mallorce (V)
Žádné komentáře:
Okomentovat