Autem na severozápad, do pohoří Serra de Tramuntana
O půl deváté se vydáváme na další výlet po Mallorce. Po sedmdesáti kilometrech zastavujeme na velkém parkovišti nad klášterem Lluc, nejvýznamnějším a největším poutním místem Mallorky. Stojí na náhorní planině ve výšce 525 m a v barokním kostele Santuario de Lluc s impozantním průčelím...
... opatrují kamennou sochu Madony La Moreneta, Panny Marie s černou patinou, kterou údajně objevil mladý pastýř Lluc (Lukáš) ve 13. století na blízkém vrcholku kopce. Donesl ji místnímu faráři, soška však třikrát zmizela, a když se znovu objevila, bylo to vždy na stejném místě. Úkaz byl považován za Boží znamení a kostel i klášter vyrostly na místě nálezu. Současná renesanční a barokní podoba areálu pochází převážně ze 17. a 18. století. Od roku 1891 o celý klášterní komplex pečuje kongregace misionářů Největějšího Srdce Ježíšova. Z kláštera stoupáme dlážděnou cestou Camí dels Misteris k velkému kříži stojícímu na vrcholu 493 m vysokého kopce: Je odtud krásný výhled do údolí a na klomplex kláštera: Po návratu dolů si jdeme projít stezku botanickou zahradou. Byla založena v roce 1956 s cílem soustředit zde původní a endemické rostliny. Zpočátku to bylo místo odpočinku a meditace, v průběhu let byla zahrada rozšiřována, takže dnes zde nalezneme na dvě stovky druhů rostlin včetně aromatických a léčivých bylin typických pro Mallorku. Nově přibyla oblast věnovaná výsadbě stromů a keřů z Pyrenejského poloostrova a dalších zemí. Když projdete vchodem, je to, jako byste vešli do jiné dimenze – barvy, tvary, šum vody... Vracíme se k autu a pokračujeme 13 km mezi kopci k pobřeží. Za akvaduktem, který překračuje silnici Ma-10, odbočujeme na nejkrásnější horskou silnici Mallorky. Nazývá se Sa Calobra (Had) a projektoval ji inženýr Antoni Parietti Coll, jehož dílem je i silnice na mys Formentor, kterou jsme si projeli včera. Sa Calobra se vine četnými serpentinami divokou krajinou, chvíli klesá, pak zase šplhá do kopce až nakonec skončí na pobřeží. Překonává výškový rozdíl 800 metrů. Stavba byla zahájena roku 1933 a trvala plných šest let, během nichž bylo nutné přemístit 31 000 m3 kamene. Má několik pozoruhodných pasáží, jako třeba Nus de la Corbeta, Uzel na kravatě, což je zatáčka s úhlem 270 stupňů. Vyjíždí se z ní až pod místem, kde začíná: Dalším zajímavým místem je skalní průrva Caval Bernat. Větší autobusy se do ní vejdou jen se značnými obtížemi: Cesta končí na velkém parkovišti nad skalnatým zálivem Sa Calobra. V zátoce na konci silnice jsou dvě restaurace a několik barů. Po pěti minutách cesty podél pobřeží (a dvěma ve skále vytesanými tunely) se dostáváme k úžasné soutěsce, kde do moře ústí říčka Torrente de Pareis. Je tu malá pláž, ale její návštěvu a koupání si necháme na později, až si projdeme alespoň část soutěsky, která se vine mezi téměř kolmými stěnami vysokými až dvě stě metrů: Písek pomalu končí, jde se po blázcích a v místě, kde už průchod kaňonem přestává být jednoduchý,... ... se obracíme k návratu: Byli jsme připraveni na to, že to tady bude vypadat poněkud jinak, než na výše naskenované pohlednici (foto©Biel Puig), přesto nás množství lidí překvapilo: Koupání v moři se smrsklo jen na krátké smočení nejen kvůli velkému množství lidí na malém prostoru, ale hlavně pro poměrně zrádné vlny, které značně ztěžovaly návrat na pláž... Vracíme se pobřežní promenádou...
... a pro dopravu uzavřenou silnicí na parkoviště. Po zaplacení parkovného znovu absolvujeme jízdu horskou silnici Sa Calobra, tentokrát samozřejmě v opačném směru. Ani po napojení na hlavní silnici Ma-10 však zatáček příliš neubývá. Inu, jsme pořád v pohoří Serra de Tramuntana... Míjíme přehradní jezero Gorg Blau s vodní elektrárnou postavenou v roce 1906. Při stavbě byl odstraněn původní most přes potok známý jako Torrente del Gorg Blau nebo také Sa Fosca. Od roku 1971 je spolu s nedalekou nádrží Cúber využívána jako zdroj pitné vody pro hlavní město Palma de Mallorca a přilehlé oblasti. Po pravé straně se v dálce tyčí Puig Major (1436 m), nejvyšší hora Mallorky. Na vrcholu je však vojenská základna, takže je nepřístupný. Přijíždíme na okraj města Sóller, odkud jezdí stará dřevěná tramvaj do několik kilometrů vzdáleného přístavu Port de Sóller. Jezdí každou hodinu a my máme to štěstí, že nás právě míjí: Po silnici Ma-11, která spoluje Sóller a Palmu de Mallorka, ujedeme jen půl kilometru a už odbočujeme na vedlejší silnici, která nás mnoha zatáčkami dovede na okraj městečka Deià. Auto necháváme na malém parkovišti vlevo od silnice a jdeme se podívat k nedalekému domku Roberta Gravese (1895–1985), anglického literárního kritika a spisovatele. Na Mallorku připlul v roce 1939 se svou tehdejší družkou, americkou básnířkou Laurou Ridingovou. V Anglii zanechal svou první ženu a čtyři děti, Laura zase svého muže. Oba toužili po klidu na psaní básní. Pronajali si malý domek ve vesnci Deiá, kde strávili sedm let ve svém zvláštním svazku. Robert pracoval přes den, Laura spíše v noci. Jeden druhému opravovali texty a byli si prvními kritiky. Graves Lauru a její poezii bezmezně miloval, ale protože ho nenechávala vstoupit do své ložnice, hledal společnice jinde. Dům, který si pronajali, měl jednu velkou nevýhodu: v létě sem svítilo slunce jen velmi málo a v zimě vůbec. Po dvou chladných zimách se rozhodli postavit si někde na slunném místě svůj vlastní. Stojí kousek za vesnicí, v roce 2005 jej získala Nadace Roberta Gravese a je možné si jej spolu s okolní zahradou prohlédnout. My jsme se sem dostali po uzavírací hodině, ale za velké neštěstí to nepovažujeme... Spíše chceme vidět místo jeho posledního odpočinku.
Na podzim 1932 Robert na čas zanechal poezie a pustil se do něčeho v očích Laury tak „všedního“, jako je historický román. Na svět přišlo dílo Já, Claudius a s ním i záchrana – stálý tok financí.
Situace se zcela obrátila, Graves mohl dokonce začít posílat peníze svým dětem a ještě přikoupit polorozpadlý domek vedle kostela, který proměnil v pěknou usedlost. Rozpadat se však začal jeho vztah s Laurou, která těžce nesla Robertovy literární úspěchy. Do jejich soužití nakonec zasáhla občanská válka ve Španělsku. Všichni cizinci se automaticky stali podezřelými a dvojice na radu britského konzula Mallorku opustila. Na cestu si s sebou směli vzít každý jeden kufr. Graves v té chvíli nemohl tušit, že svůj „Dům v dáli“ uvidí až za deset let – a s jinou ženou. A nemohl také vědět, že v něm vyrostou jeho další děti a že mu lidé ze vsi vyhradí na hřbitově – na rozdíl od jiných cizinců – místo mezi „svými“ mrtvými. * * *
Po krkolomném výjezdu křivolakými uličkami zastavujeme až téměř u hřbitovního kostelíku. Nějakou dobu hledáme hrob Roberta Gravese, až se nakonec musíme zeptat místní stařenky. Hrob je označen nenápadnou deskou, na níž zkratka E. P. D. značí „Odpočívej v pokoji“.
Od hřbitovní zdi je krásný výhled na městečko s typickou architekturou kamenných domů a zelených okenic: Z vesničky Deià pokračujeme do městečka Valldemossa. Má asi 1 200 obyvatel a ke světové slávě mu dopomohli francouzská spisovatelka George Sandová (1804–1876) s polským skladatelem a klavírním virtuosem Frédéricem Chopinem (1810–1849). Když se tu v roce 1838 objevili, vzbudili nejdříve zvědavost a úžas, které se však brzy změnily v pohoršení. Žena v kalhotách pokuřující doutníky konzervativní venkovany pobuřovala, nemluvě o tom, že už vůbec se nedokázali smířit s tím, že dvojice bydlí společně, aniž je sezdána. Jejich přízeň si tehdy nezískal ani bledý, neustále pokašlávající Chopin. Městečko rozkládající se na úbočí pohoří Serra de Tramuntana si vybrali kvůli horskému vzduchu, který měl nemocnému Chopinovi ulevit. Měli však smůlu, ony čtyři zimní měsíce na přelomu let 1838 a 1839 byly neobvykle deštivé a nevlídné. Chopin zde složil několik svých slavných skladeb a cyklus 24 preludií. Jistě není náhodou, že jedním z nich je Preludium dešťových kapek... Sandová zde zase napsala knížku Zima na Mallorce. Historie Valdemosy začíná počátkem 14. století, kdy tu král Jaime II. Mallorský dal postavit palác pro svého astmatického syna. V roce 1399 dostali královské sídlo darem kartuziánští mniši, kteří ho přebudovali na klášter Real Cartuja de Jezús de Nazaret. Postupně jej přizpůsobovali svým potřebám, přičemž do největšího rozšiřování se pustili v roce 1717. Dokončení projektu však zabránila konfiskace církevního majetku v roce 1835 a jeho rozprodej po částech do soukromých rukou. A pouhé tři roky poté se zde ubytovala zmíněná dvojice...
Při procházce uličkami si nelze nevšimnout, že na každém domě se nachází keramická kachle s vyobrazením sv. Cataliny Thomas a nápisem „Santa Catalina Thomas, pregau per nosaltres“ (oroduj za nás):
Catalina Thomas se zde narodila v roce 1531, v roce 1792 byla blahořečena a roku 1930 prohlášena papežem za svatou. Za svůj život sepsala několik svatých listů, kde popisovala svá setkání se svatými, vykonala několik zázraků, a dokonce si přesně na den předpověděla datum své smrti. Její rodný dům stojí v uličce za kostelem a kachličku si lze koupit jako suvenýr domů. Místní věří, že přinese štěstí a ochrání jejich dům. Každý rok se 28. července na počest svaté Cataliny konají oslavy Fiesta de la Beata.
Žádné komentáře:
Okomentovat