Krátký odpolední – a zároveň poslední – výlet autem
Na okraji městečka Son Servera tankujeme benzín (za 26 eur). Na účtence je mimo jiné „Thank you for visiting our city“, ale benzínka je bohužel to jediné, co jsme z města viděli, protože máme jiné plány. Prvním cílem je město Artà. Se svými sedmi a půl tisíci obyvateli není veliké ani rozlohou. Lokalita byla osídlena byla už v prehistorickém období – jméno dali městu Řekové, kteří se tu na krátký čas usadili. Od středověku je chránila rozlehlá pevnost Almudiana:
Hradby s devíti věžemi obklopují poutní kostel San Salvador s hospodářskými budovami: V kostele je umístěna pestrobarevná vyřezávaná dřevěná románská socha Panny Marie, kterou podle tradice bílých kanovníků přivezl na ostrov Jakub I. při dobývání Mallorky. Z nádvoří se studnou...
... máme krásný výhled na severovýchodní část ostrova a uzoučké uličky města pod námi, které jsou typickou ukázkou mallorské architektury: Po 180 schodech kalvárie lemované cypřiši sestupujeme k pozdně gotickému farnímu kostelu Transfiguración del Senyor. Pochází z roku 1573, kdy nahradil starobylý farní kostel vysvěcený v roce 1248 na místě dřívější mešity. Vracíme se na velké parkoviště pod pevností a odjíždíme do městečka Capdepera, vzdáleného jen asi osm kilometrů. Tyčí se nad ním impozantní hrad ze 13. století, který je samozřejmě naším cílem:
Půdorys hradu má tvar trojúhelníku a je obehnaný hradbami s cimbuřím a střílnami. Dříve stály uvnitř obytné domy pro osadníky, které byly postaveny přímo u zdi, jak je patrné na jednom z vystavovaných modelů: V nejvyšším bodě hradu stojí obvodové zdi strážní věže Miguela Nunise, která tu byla už v roce 1300, kdy sem dorazil mallorský král Jakub II. a nechal tu vybudovat opevněnou vesničku Capdeperu... ... a kaple Nuestra Senyora de la Esperanza, která byla původně zasvěcena svatému Petrovi. Je v ní umístěn obraz Matky Boží, která se podle pověsti zasloužila o nedobytnost zdejší pevnosti. V čase nejvyšší nouze byl tento obraz vynesen na hradby a pomohl obráncům prolomit obléhání arabskými piráty. Legenda praví, že když jednou zase připluli k pobřeží piráti a mířili k městečku, seslala Esperanza na celé okolí hradu hustou mlhu. Piráti tak nemohli Capdeperu najít a raději odpluli. Sv. Esperanza se tak stala patronkou Capdepery a na její počest byl po ní kostelík pojmenován. Z ploché kostelní střechy... ... se nám naskýtá nádherný pohled na Capdeperu a celé severní okolí až ke Cala Rajadě: Uvnitř hradu se zachoval dům guvernérů z 18. století, v němž je stálá expozice řemesla, které zde má tradici již po staletí. Jedná se o pleteniny z listů trpasličí palmy, jediného druhu původní palmy na Mallorce – všechny ostatní palmy na ostrov přivezli a začali pěstovat Arabové. Listy se v červnu ostříhají a zhruba tři týdny suší na slunci, pak se bělí sírou (každá rodina má vlastní speciální pec), rozdělí se na vlákna a popřípadě obarví. Zhotovují se z nich podložky, košíky, klobouky a tašky, někdy vyzdobené pěknými geometrickými vzory. Z Capdepery ještě míříme na skok do městečka Cala Rajada ležícího na poloostrůvku Capdepera v nejvzdálenější severovýchodní části ostrova. Původně rybářská vesnička proslula lovem langust a my se jdeme podávat na promenádu kolem moře, kde se dochovaly Las casas de langosta. Překladač to chybně překládá jako „humří domky“. Langusta a humr však není totéž! Langusta se liší od humra tím, že má místo klepeta tykadla a velký, silný ocas.
Domky sloužily k uskladnění langust, než se prodaly. Byly umístěny přímo na mořském břehu tak, aby jejich vnitřek byl částečně zaplaven mořskou vodou. Langusty tak zůstávaly naživu a přitom nemohly znovu uniknout na otevřené moře. Podle Wikipedie se dochovaly dva domky, přičemž ten větší, který jsme našli, je od roku 2016 na východním konci poškozen: Na závěr tohoto výletu se jedeme vykoupat na zdejší největší a nejvyhlášenější pláž Cala Agulla ležící na severním břehu poloostrova. Je chráněna hustým piniovým porostem a její bílý písek na skalnatém podloží a průzračně čistá azurová voda láká denně stovky lidí. Dlouho se tu zdržovat nemůžeme, do 20. hodiny musíme do půjčovny vrátit auto. Do letoviska Cala Millor (česky Lepší zátoka) to sice není daleko, přesto máme problém. Nemůžeme půjčovnu najít! Přijíždíme od severu, tedy z opačné strany, ale především výpůjčka probíhala na parkovišti umístěném zezadu půjčovny. Ulici Carrer de s ´Estanyol, uvedenou na adrese sídla půjčovny, jsme našli poměrně snadno, ale zmátla nás poznámka „Sa Màniga“, kteréžto označení nese budova jakéhosi auditoria či divadla, které samozřejmě nemá s půjčovnou nic společného. Snad je to současně označení čtvrti či co, podstatné je, že jsme půjčovnu nakonec objevili. Těsně po osmé hodině. Předání vozu probíhá bleskově a jedna z pracovnic půjčovny nás odváží k hotelu Peymar v S ´Illotu.
Žádné komentáře:
Okomentovat