Putování za Santinim do Obyčtova

(Předchozí článek Putování za Santinim do Žďáru nad Sázavou)
Další část dvanáctidílného seriálu po významných stavbách geniálního stavitele, tentokrát na Vysočině

Geniální architekt Jan Blažej Santini-Aichel (1677–1723) pracující takříkajíc v přímo zběsilém tempu, zanechal po sobě několik staveb světového významu, jako jsou chrámy ve Křtinách, Mariánské Týnici či v Plasech. Nejvíce staveb ale vzniklo díky jeho spojení s opatem žďárského kláštera Václavem Vejmluvou na Žďársku, kde s přestávkami působil téměř dvacet let. Dne 20. dubna 1706 dostal Vejmluva informaci, že je Santini ochotný pracovat pro Žďár, poslal pro něj do Kutné Hory povoz a jejich spolupráce pak trvala až do Santiniho smrti.

Na Žďársku po něm zůstaly – nepočítáme-li Zelenou horu – spíše menší stavby, venkovské kostelíky a také jeden zájezdní hostinec. Ten je také jedním z cílů našeho dnešního výletu.

Nejprve zastavujeme v Obyčtově, menší obci s necelými 450 obyvateli. V parku na břehu řeky Oslavy, vybudovaném v roce 2007, stojí (nebo leží?) od roku 2010 socha želvy, jejímž autorem je žďárský rodák, sochař Michal Olšiak. Ve své době to byla jeho v pořadí už jedenáctá betonová socha. Oblíbily si ji zejména děti, protože po ní mohou beztrestně lézt...

Nedaleký kostel Navštívení Panny Marie má se sochou společný půdorys ve tvaru želvy. A za ním jsme přijeli! V deset hodin je v kostele mše a kolem dokola kostela není jediné volné místo na zaparkování. Také „kačeři“ parkují různě po vsi, ale jedno místečko nakonec nacházíme. Vracíme se ke kostelu k pořadatelům akce a čekáme na komentovanou prohlídku. I tady měl být průvodcem Stanislav Růžička, jehož znalosti a zápal jsme včera obdivovali v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše, ale z osobních důvodů se omluvil, a tak jeho funkci převzala mladá náhradnice.

Poutní kostel Navštívení Panny Marie nechal v Obyčtově vybudovat žďárský opat Václav Vejmluva, autorem projektu byl Jan Blažej Santini. Složitý symbolický význam, který je od počátku stavbě přikládán, lze minimalisticky vyložit na půdorysu ve tvaru želvy, jako symbolu stálosti ve víře, věrnosti a trpělivosti. Tvar hlavní lodi skutečně připomíná želví krunýř, nárožní čtvercové kaple nohy, mělký presbytář se seříznutými východními rohy krk, mnohoúhelníková sakristie s hrotem v ose hlavu a západní předsíň ocas želvy. 

Bez dronu želvu neuvidíte...

Vznik Santiniho projektu je kladen před rok 1720, kostel byl ale vysvěcen až v roce 1735, při velkých oslavách Vejmluvova žďárského působení. Do obdélníkového prostoru lodi jsou ve zkosených rozích zasunuty portály vedoucí do nárožních kaplí, které jsou nápadně projasněny. Stejně zářivě působí prostor širokého kněžiště uvedený klenutým triumfálním obloukem s velkým klenákem ve vrcholu:

Bočními a čelní stěnou probíhá dlouhá visutá empora, která je ve křivkách vnášena do vnitřního prostoru lodě:

Později bohužel došlo, snad z nepochopení Santiniho složité ikonografie, k velkým stavebním úpravám. Byla zbořena sakristie a na jejím místě v roce 1798 vystavěna nevhodně dimenzovaná věž, dále byly nelogicky ubourány dvě rohové kaple vedle triumfálního oblouku a byla také snesena vnitřní visutá empora. Ještě později byly upraveny formy střechy a věžovitých zakončení kaplí. Ve druhé polovině 20. století pak byly některé prvky navráceny do původního stavu.

Po požáru kostela na Zelené hoře sem byla v roce 1784 přenesena barokní kazatelna s reliéfem Umučení sv. Jana Nepomuckého, postranní oltář a kamenné dlaždice:

Po prohlídce kostela se vracíme k autu. Čeká nás dalších několik zastávek „zaviněných“ Santinim! Tou první je pouhé dva kilometry vzdálený Ostrov nad Oslavou. Opat cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou Václav Vejmluva zde nechal kolem roku 1720 vybudovat zájezdní panskou hospodu, která měla sloužit pro odpočinek církevních hodnostářů při cestě do Žďáru či na křižanovské panství. Santini ji navrhl ve stylu barokní gotiky na půdorysu tvaru W, což představuje opatovy iniciály. 

Na třípodlažní vstupní trakt symetricky navazují nakoso postavená přízemní boční křídla na čtvercových půdorysech s valbovými střechami. Areál se dochoval včetně velké částí hospodářských objektů, které vznikaly postupně a byly pro řádné fungování zájezdního hostince v minulosti nezbytné.

Za předposledního opata žďárského kláštera Otto Logka (1770–1782) docházelo kvůli nedostatku financí k prodeji klášterního majetku, cpž se týkalo i hostinců, které byly prodávány do osobního vlastnictví jejich držitelů. V roce 1771 byl ostrovský hostinec prodán Matěji Chromému a v kupní smlouvě mu byly stanoveny tyto podmínky:

1) M. Chromý i s rodinou povede bohabojný život, pilně bude slýchat slovo boží, nebude přechovávat luterány a jiné kacíře, zloděje, kradené věci,

2) bude šenkovat pivo a kořalu jen z panského pivovaru a vinopalny, bude zásoben ovsem, senem, slámou,

3) bude dodržovat správnou míru,

4) pivo si bude vozit z pivovaru vlastním potahem,

5) bude udržovat hospodu v dobrém stavu,

6) bude platit roční nájem 50 zlatých.

V roce 1819 vypukl v Ostrově požár a na hostinci shořela celá střešní konstrukce, posléze nahrazená novou polovalbovou mansardovou střechou pokrytou šindelem. V roce 1844 koupil hostinec Jan Bílek, jehož rodině pak patřil až do roku 1955. Tehdy byl znárodněn a sloužil jako kanceláře a sklad nově založeného JZD Ostrov. V roce 1962 byl hostinec pronajat Jednotě Lidové spotřební družstvo Žďár nad Sázavou se sídlem ve Velkém Meziříčí, která obnovila jeho původní funkci a zřídila zde pohostinství. Od roku 1983 se datují úvahy o potřebě rekonstrukce. V roce 1991 zakoupila hostinec a. s. Valmex, cestovní kancelář, která jej přislíbila zrekonstruovat a pro tyto účely si vyjednala půjčku, která uvalila na objekt zástavní právo. V roce 1992 začala jednání o navrácení nemovitosti do rukou původních majitelů, rodiny Zmeškalových. Pozemkový úřad OÚ Žďár 15. července 1993 rozhodl v jejich prospěch s tím, že odevzdání majetku státu roku 1978 bylo učiněno v tísni. Ing. Zmeškal poté zaslal Památkovému ústavu zprávu o stavu majetku: 

„Objekt se skládá z vlastní budovy hostince a hospodářských budov, které po dobu čtyřiceti let nikdo neudržoval. Část hospodářských budov již vůbec neexistuje a u zbývajících byla stržena střecha, takže objekty stojí jen díky klenutým stropům. Chtěli bychom celou památku uvézt co nejvíce do původního stavu.“ 

Rekonstrukce objektu probíhaly od roku 2001. Žďárský deník před deseti lety (8. 3. 2013) uvedl, že „... stát dotoval rekonstrukci Panského hostince částkou 2 miliony a 679 tisíc korun. Z krajského webu lze vyčíst, že Kraj Vysočina postupně na Panský hostinec vyčlenil 925 tisíc korun s podmínkou spoluúčasti městyse Ostrov nad Oslavou. Obecní samospráva, rovněž postupně, přidala dalších 537 500 korun. Shrnuto a sečteno z kapes daňových poplatníků bylo na rekonstrukci Santiniho necírkevního díla vynaloženo 4 141 500 korun. Kolik k tomu přiložil sám vlastník, Tomáš Zmeškal Deníku neodpověděl.“

*  *  *

Asi 11 kilometrů východně od Ostrova nad Oslavou se nachází Bobrová. V roce 1950 byla spojena dvě dosud samostatná městečka Horní a Dolní Bobrová, vzniklo jedno městečko (v roce 2006 mu byl vrácen status městyse), ale zůstaly dva kostely. Jdeme se nejdříve podívat do kostela sv. Markéty, postaveného mezi lety 1250 a 1300 v gotickém slohu:

V interiéru je hlavní oltář zasvěcený svaté Markétě a dva boční oltáře zasvěcené Janu Nepomuckému a sv. Antonínovi Paduánskému,...

... varhany jsou z roku 1818:

Prorože původní středověký farní kostel v Horní Bobrové na počátku 18. století už potřebám rozsáhlé farnosti nepostačoval, vypracoval Santini v roce 1714 nový projekt. Kostel sv. Petra a Pavla byl v souvislosti s realizací svatojánského poutního kostela na Zelené hoře vysvěcen 5. října 1722. 

Z původního pozdně románského kostela nechal Santini pouze hlavní loď, kterou však proměnil v kněžiště, a tak obrátil celou orientaci kostela. Na východní straně totiž připojil prostor nové lodi. Vstupní trojboké průčelí je v literatuře často přirovnáváno k průčelí římského chrámu Panny Marie Sedmibolestné stavitele Borrominiho. Obdobná profilace kostela v Rychnově nad Kněžnou prokazuje, jak toto křivkově modelované průčelí bylo ve své době pro Santiniho důležité.

V interiéru stojí za pozornost především obraz nad oltářem Loučení sv. Petra a Pavla, dílo Josefa Winterhaldera ml. z roku 1788. Po stranách stojí sochy sv. Bernarda a sv. Benedikta, světců spjatých s cisterciáckým řádem.

*  *  *

Za dalším Santiniho dílem míříme do obce Zvole. Zastavujeme ale hned za Bobrovou. Po levé straně stojí Santiniho krystal! Bílá boží muka s nasazenou kovovou stříškou tu léta stála bez většího zájmu. Ukázalo se však, že patří mezi stavby Jana Blažeje Santiniho a navíc průzkum, který prováděl historik a heraldik Ladislav Pokorný, odhalil velká překvapení. Boží muka pocházejí z roku 1709, to znamená, že tady stála dříve než kostel sv. Petra a Pavla na Horní Bobrové a dříve, než byl vystavěn kostel ve Zvoli. 

Do opravy božích muk se pustil malíř a restaurátor Tomáš Rossí. Když odkryl všechny vrstvy nátěrů, objevil původní barvu a podle vlastních slov se úplně zděsil. Střední část totiž byla červená, natřená takzvanou pompejskou červení, spodní část šedivou barvou z dřevěných sazí smíchaných s vápnem.

Do Zvole popojíždíme jen pár kilometrů. Původně středověký kostel sv. Václava byl počátkem 18. stol. ve značně zchátralém stavu. Santini na jeho místě postavil krásný vrcholně barokní kostel se dvěma věžemi:

Má půdorys řeckého kříže, přičemž východní rameno kněžiště je oproti zbývajícím dvojnásobně prodlouženo. Hlavní průčelí je tvarováno konvexně, nároží příčné lodi konkávně. Dominantou střechy je lucerna modelovaná v symbolice knížecí čapky jako atributu patrona chrámu.

Toho, stejně jako stavitele Václava Vejmluvu připomíná také písmeno W ve vrcholu štítu. Charakter unikátního barokního kostela dotvářejí ohradní zeď a márnice situovaná kolmo na podélnou osu kostela. 

Pohled do interiéru