Další část dvanáctidílného seriálu po významných stavbách geniálního stavitele
Start je přímo před nádražím, pořadatelé připravili tradičně tři trasy – pohodovou desítku kolem Olšiakova Hamroně a Mamlase, dvacítku přes Peperek a pětatřicítku až na Velké Dářko. Vybíráme si tu nejkratší, abychom měli v cíli dostatek času na prohlídku bývalého kláštera, sledování stavby z kartonových krabic a hledání několika kešek.
Ze všeho nejdříve se ovšem zastavujeme na náměstí v kavárně-cukrárně na kafíčko, kde si fotím jedno moudro...
... a teprve potom vyrážíme po červené turistické značce na trasu. Ještě před zmíněnými dvěma Olšiakovými výtvory míjíme před vinotékou U Charlieho jinou jeho betonovou sochu – hlavu Charlieho Chaplina: Je z roku 2011, zatímco Hamroň, jakýsi kříženec šneka a žáby, je z roku 2007 a Mamlas, který byl úplně první, vznikl už v roce 2005. U rozcestníku U Jordánku přecházíme z modré turistické značky na žlutou a trasu si mírně prodlužujeme odbočkou na vrch Salvátor (630 m), ke kterému se vztahuje pověst, že na něj čert zanesl mladou Italku, kterou v poslední chvíli zachránil medailonek s podobiznou sv. Salvátora. Čert zanechal ženu v koruně stromu. Zastavujeme se také u studánky Salvátorky. Procházíme kolem autokempu Pilák a protože na hráz Pilské vodní nádrže je – bůhvíproč – zákaz vstupu, obcházíme ji kolem Tálského mlýna. U stánku se zastavujeme na pivko a kolem chráněné památné lípy U Tokozu míříme k Dolnímu hřbitovu:
V letech 1709–1715 bylo českomoravské pohraničí postiženo několika vlnami morové epidemie. Opat kláštera Václav Vejmluva proti této hrozící epidemii provedl na klášterním panství řadu opatření, takže její průběh se podařilo zásadněji zmírnit. Vybudování Dolního – morového – hřbitova bylo jedním z těchto opatření, avšak vzhledem k faktu, že nešlo o opatření jediné, nemusel být hřbitov prakticky využit. 25. září 1720 byl opat za příkladnou přípravu proti hrozící morové nákaze odměněn titulem císařského rady. Stavba se uskutečnila podle Santiniho návrhu, což byla jeho první realizace ve žďárském areálu. Hřbitov byl vybudován jako centrální útvar, a to tak, že je v jeho půdorysu zdůrazněno číslo tři jako odkaz na Nejsvětější Trojici. Skládá se z trojice shodných oválných kaplí, jejichž středy jsou umístěny v rozích pomyslného rovnostranného trojúhelníka. Jižní kaple funguje též jako vstup. Mezi jednotlivými kaplemi probíhá křivkově hřbitovní zeď. Kaple, situované příčně ke středu hřbitova jsou do jeho prostoru prolomeny trojicí shodně utvářených oblouků arkády: Zaklenuty jsou báňovými klenbami s trojbokými výsečemi odpovídajícími slepým obloukům členícím stěny. Kaple mají mansardové střechy. Uprostřed původní části hřbitova stojí na trojúhelném soklu socha Anděla posledního soudu, která je přisuzována Řehoři Thénymu jako dílo z doby kolem roku 1730. V roce 1755 byl hřbitov zvětšen a rozšířen o čtvrtou kapli, čímž byl původní ideový význam částečně narušen a půdorys je dnes připodobňován ke tvaru lebky. Než si vyzvedneme diplom, po jehož předložení dostaneme zlevněnou vstupenku do baziliky, jdeme se podívat, v jakém stadiu je Santiniho Zelenou horou inspirovaná stavba z kartonových krabic, jíž předcházel týden workshopů a skládání jednotlivých segmentů. Vypadá grandiózně, ale je to teprve začátek:
Cisterciácký klášter Studnice Blahoslavené Panny Marie ve Žďáře nad Sázavou byl na pomezí Čech a Moravy založen v roce 1252. První skupina mnichů přišla z Nepomuku 5. února 1252. Za husitských válek byl vypálen a v následujících letech hospodářsky jen živořil. Na počátku 18. století přišel do vedení kláštera vzdělaný a energický Václav Vejmluva (1670–1738), který byl opatem v letech 1705–1738, a po hospodářské obnově kláštera se rozhodl pro jeho celkovou stavební rehabilitaci. Na jaře 1706 do Žďáru pozval – na popud Jindřicha Snopka, opata kláštera v Sedlci u Kutné Hory – mladého architekta Jana Blažeje Santiniho a zadal mu přestavbu konventního kostela. V roce 1784, po rozsáhlém požáru, požádal opat Otto Steinbach z Kranichštejna císaře Josefa II. o zrušení kláštera. Roku 1826 se areál stal majetkem nejvyššího maršálka Království českého hraběte Josefa Vratislava z Mitrovic a o sto let později, konkrétně v roce 1930, se posledním šlechtickým vlastníkem se stala chlumecká linie hrabat Kinských, která panství zdědila. V roce 1939 bylo panství násilně zabráno nacisty jako odplata za protinacistické iniciativy rodu Kinských a roku 1948 byl bývalý klášter, nyní zámek s celým žďárským panstvím znárodněn. V roce 1991 bylo panství (zámek a statek s lesy, rybníky a polnostmi) restitučně navráceno rodině Kinských, jmenovitě hraběti Radslavu Kinskému (1928–2008) převzal zestátněný majetek. Od roku 2008 pokračují v obnově zámeckých objektů jeho synové Constantin (*1961) a Charles Nikolas (*1965), kteří v roce 2015 otevřeli na žďárském zámku interaktivní Muzeum nové generace.
* * *
Bývalý cisterciácký konventní kostel Nanebevzetí Panny Marie a svatého Mikuláše byl srdcem kláštera a dodnes je dominantou druhého nádvoří. V roce 2009 byl povýšen papežem Benediktem XVI. na baziliku minor. Tento čestný titul používá v České republice jen patnáct významných kostelů, které jsou pod zvláštní patronací papeže.
V bazilice proběhly čtyři prohlídky komentované Stanislavem Růžičkou, předsedou Spolku Putování za Santinim. My jsme se zúčastnili té v 15 hodin a byli jsme doslova uchváceni nejen interiérem, ale také úžasným komentářem.  |
| Stanislav Růžička a Martin Pluhař |
Původní konventní kostel cisterciáckého kláštera byl ve druhé polovině 13. století vytyčen na půdorysu řádové trojlodní baziliky o celkové délce 78 m a šířce 20 m s hlavní lodí vysokou 16 metrů (je po Velehradě druhou nejdelší chrámovou lodí na Moravě). Z původní raně gotické stavby se zachovalo především obvodové zdivo trojlodí, příčné lodi, kaple a presbytáře. Obvodová stěna jižní lodi původně sousedila přímo se severním křídlem ambitu, kterým byla zakryta, a proto zůstala bez přímého osvětlení. Santini realizoval úpravy jednotlivých lodí a do přední části původně gotického oltářního transeptu zaklenul mostové varhanní empory. Na ně pak jsou, podle Santiniho návrhu, umístěny varhanní skříně. Do čelních stran transeptu Santini umístil stylizované kruchty, tvarově připomínající předsíňku sedleckého chrámu. Oboustranné, symetrické řešení vneslo do původní strohé gotické dispozice dynamický prvek, jímž je pohled návštěvníka okamžitě po vstupu do chrámu strháván k retabulem naplněnému presbytáři. Jeho průčelí uzavírá hlavní oltář, řešený Santinim s využitím staršího oltářního obrazu od Leopolda Willmanna. Prostor byl postupně doplněn kvalitní sochařskou a plastickou výzdobou realizovanou sochařem a řezbářem Řehořem Théym. V presbytáři a severní kapli se zachovaly fragmenty pozdně gotických nástěnných maleb. Po bazilice absolvujeme komentovanou prohlídku prelatury. Jako původní opatská rezidence sloužila žďárskému klášteru středověká budova ležící severozápadně od konventního chrámu a severně od hodinové věže. Ve vrcholně barokním období už ale převážně gotická stavba nemohla vyhovovat nárokům církevního velmože na reprezentaci. Zvýšené požadavky mělo vyplnit nově vybudované křídlo mezi starou prelaturou a konventním kostelem. Stavba vstupního křídla prelatury byla započata roku 1722 a roku 1727 již byla dokončena a zpřístupněna. Vybavování a výzdoba objektu ovšem trvaly dalších několik let. Vstupní křídlo prelatury je koncipováno jako symetrická sestava tří objemů. Střední část je příčně orientovaný osmistěn, který je ze stran doprovázen protějškovou dvojicí nižších křídel obdélných půdorysů. Střední rizalit je lehce převýšen, což je zdůrazněno mansardovou, pavilonovitou střechou. Hlavní průčelí prelatury je bohatě tvarováno s některými motivy, které jsou známé z dalších Santiniho staveb. V hlavním sále v prvním patře je výzdoba soustředěna na klenbu, která je celá pokryta nástěnnou malbou. Její autor Karel František Töpper ji vytvořil okolo roku 1734 a dosud nemusela být restaurována.
Je možné, že původně nebyla fresková výzdoba pro tento prostor zamýšlena, Santinim navržená klenba byla totiž dodatečně upravena. Došlo k odstranění hran klenebních náběhů a k úpravě klenebního zrcadla, aby výmalba byla plynulá a ničím nerušená a odpovídala osmibokému půdorysu sálu. Dodejme ještě, v prelatuře téměř 60 let sídlilo Muzeum knihy (expozice Národního muzea v Praze) a dnes je využívána jako koncertní sál a obřadní síň pro svatby.
* * *
Po druhé, stručnější prohlídce baziliky přecházíme ke Studniční kapli v prostoru bývalého rajského dvora. Samostatně stojící, původně gotická a Santinim barokně upravená desetiboká stavba s nárožními opěráky kdysi navazovala na křížovou chodbu kláštera. Uvnitř je 35 metrů hluboká a stále funkční studna s mramorovým parapetem a kovanou barokní mříží, na níž stývala socha Studniční Panny Marie:
Prostor je zaklenut barokní cihlovou klenbou s trojúhelnými výsečemi, která je pokryta barokně-gotickými štukovými žebry a dalšími architektonickými články. Na závěr jdeme na krátkou prohlídku prostorného sálu bývalého konventu. Prostorný sál (20 x 9,2 m) s maximální kapacitou 200 sedících osob se využívá pro představení, koncerty, semináře, ale i svatební hostiny a další společenské akce:
Úplně nakonec nám průvodkyně ukazuje vodní nádrže určené k chovu ryb neboli sádky, které jsou staré jako žďárský klášter sám. Pro cisterciáky totiž měla voda nejen mystický, ale i velmi praktický význam. Protože jim řehole zakazovala jíst maso čtvernožců, staly se ryby důležitou součástí jejich jídelníčku. Tak se žďárští mniši stali nejen průkopníky chovu ryb, nejčastěji kaprů, ale i organizátory budování rybníků. Přes Konventní rybník vyhlížíme k Zelené hoře, jejíž návštěva je v rámci Putování za Santinim plánována na 16. září.
Žádné komentáře:
Okomentovat