aneb Jak jsme škobrtali na Oškobrh
Turistický pochod pořádaný KČT Kostomlaty nad Labem má dva starty a tři trasy. Start kratších tras je v Poděbradech, delších v Libici nad Doubravou. My jsme se už doma rozhodli pro Libici, protože trasu Poděbrady–Libice jsme šli loni na konci září, byť v opačném směru (což najdete na tomto blogu zde). Kromě toho nás lákalo množství kešek, ať již tradiček, nebo multinek.
Libici opouštíme po zelené turistické značce vedoucí podél Cidliny, před obcí Kanín se dostáváme na levý břeh Cidliny a přicházíme do vsi. První zmínka o ní je z roku 1227, kdy byla majetkem kláštera sv. Jiří v Praze. Název obce je pravděpodobně odvozen od vlastního jména Káně či Káň – Káňův dvůr. Býval to Kánín, ale jednoho dne byl přejmenován na Kanín. Protéká jím Cidlina se zajímavým jezem vyrobeným z několika dřevěných odklopných karetek, které při velké vodě umožňují snadnější průtok. Při nižším stavu vody bývá otevřená jen jedna.
.JPG) |
| Sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus) |
* * *
Po necelých stopadesáti metrech odbočujeme ze silnice doleva na cestu, která překonává Sánský kanál, dříve zvaný Lánská strouha, což je patnáct kilometrů dlouhý vodní kanál spojující Cidlinu s Mrlinou. Zřízen byl za Jiřího z Poděbrad jako přívod vody zdejším rybníkům. Dříve se na kanálu nacházely tři mlýny a ještě poměrně nedávno byl sjížděn vodáky. V současnosti je považován za vodácky nepříliš zajímavý a sjízdný jen pracně kvůli umělým i přírodním překážkám v korytě.
Stoupáme k převážně zalesněnému vrchu Oškobrh (285 m)...
Kopec je sedlem rozdělen na dva vrchy, na vyšším jihozápadním leží pozůstatky hradiště zvané Na Hřebínku, silně poškozené v 50. letech 20. století stavbou vodojemu. Obvod vrcholové části byl pozměněn příležitostnou, avšak dlouhodobou těžbou opuky. V roce 1974 proběhl záchranný archeologický výzkum, při němž bylo prozkoumáno opevnění na západní straně. Byly nalezeny stopy husté vnitřní zástavby tvořené kůlovými a srubovýmí stavbami a zahloubenými objekty převážně z pozdní doby halštatské a časné doby laténské. Další archeologické nálezy jsou z doby bronzové a ze starší doby halštatské.
Na severovýchodním vrchu bylo hradiště v poloze Na Kostelíčku a pod ním, na jihozápadním svahu se nachází areál zaniklé středověké vesnice. Při archeologickém průzkumu kopce v roce 1960 byly zde odkryty základy středověkého kostelíka ve třech vrstvách nad sebou, nejstarší z 12. až 13. století. Pozdější kostel se v 17. a 18. století stal poutním místem – z jižního svahu, kde byla Kalvárie se sochami a kapličkami, sem chodívala procesí. V roce 1707 však byl kostelík zničen, vnitřní zařízení odvezeno do sakristie kostela sv. Jiří v Libici nad Cidlinou a křížová cesta s Kalvárií zanikly beze zbytku. Na návrh královského stavebního písaře J. H. Dienebiera bylo rozhodnuto o obnovení poutního kostelíka. Pro neuspokojivý stav zdiva byly nové základy posunuty několik metrů jihovýchodně. Stavba nového kostela sv. Petra a Pavla probíhala v letech 1734–1736 podle dochovaného návrhu stavitele Jakuba Schödela. V roce 1782 byl ale z příkazu císaře Josefa II. kostel zrušen a roku 1787 jej spolu s parcelovými pozemky poděbradského panství u Odřepské pastviny koupil rolník z Vlkova. V roce 1798 přešel pustý kostel opět do majetku poděbradského velkostatku a byl přeměněn na hájovnu. Po pozemkové reformě počátkem 20. století byla hájovna spolu s oborou Vlkov odprodána a upravena na vilu (obytný trakt hospodářské usedlosti). Dočasně zde také bylo umístěno pracoviště Archeologického ústavu ČSAV. Teprve po první světové válce vznikla myšlenka využít původního oplocení k založení obory pro chov zvěře. Roku 1923 podlehl lesní majetek záboru a v následujících letech rychle měnil majitele. Byl zakoupen Josefem Barthem, speditérem z Prahy, který ho zanedlouho prodal bratrům Kořanovským, uzenářům rovněž z Prahy. Za druhé světové války byl les v majetku pražského továrníka Eduarda Baumgartnera, který ho roku 1939 koupil jako zbytkový statek. Po válce, roku 1945, byla zavedena na majetku národní správa a roku 1948 jej převzal podnik Státní lesy a statky, ředitelství státních lesů v Nymburce, polesí Libice. K chovu mufloní zvěře je obora využívána až od roku 1964. Od roku 1992 je obora opět ve vlastnictví rodiny Baumgartnerových.
Na oficiálním webu Vlkova pod Oškobrhem se píše: „Pro dobré podmínky byla obora Vlkov určena jako specializační objekt pro chov muflona s úkolem sloužit myslivecké reprezentaci, což se s vynikajícími výsledky v hodnocení chovu děje až do současné doby.“
Vrch byl uzavřen 1. října 2019. Nakolik stála za jeho uzavřením snaha chránit přírodu a nakolik komerční důvody, to se těžko dá zjistit. Na stromě je připevněna cedule s nápisem „Obora, Vlkovská myslivecká a. s., soukromý pozemek, vstup zakázán“.
* * *
Že se na vrchol nedostaneme, víme díky internetu už z domova, ale máme tu čtyři kešky, a tak škobrtáme kolem Oškobrhu. Konkrétně podél vysokého oplocení... Kešky jsme odlovili, ale nebylo to nic příjemného, neboť se skrývaly v hustém, témeř neproniknutelném trní.
Stejnou cestou se vracíme do Opolan, po cykostezce č. 4334 pokračujeme do Kanína a po silnici do Libice nad Cidlinou. Do cíle v restauraci Kulturní dům přicházíme před 17. hodinou a vzhledem k tomu, že vlak nám jede v 17.15 hod., máme naspěch.
Žádné komentáře:
Okomentovat