Jarda Vála: Zimní Prahou 2024

26. ročník turistického pochodu pořádaného KČT, odbor Kobylisy

Start od stanice metra C Střížkov, proplétáme se čtvrtí Kobylisy, kolem kubistické zdi Ďáblického hřbitova a pak po zelené turistické značce k Ďáblické hvězdárně:

Po výstupu na skalku, z níž bývá někdy větší, někdy menší dohlednost, se vracíme k rozcestníku (322 m) a pokračujeme po žluté značce kolem Ďáblické skládky. Ta byla vybudována a uvedena do provozu v roce 1993 a v naprosté většině se na ni vozil odpad z Prahy, nešlo ale o domovní odpad, ale o odpad z firem, například ze supermarketů nebo z hotelů. Skládka byla postavena v souladu s rakouskými normami a splňovala tedy evropské standardy pro skladování komunálního odpadu. Byla to první skládka ve východní Evropě, která využívala skládkového plynu k výrobě tepelné a elektrické energie. Původně ji provozovala firma .A.S.A., jejímž majitelem je od roku 2006 španělská společnost FCC. V relativně krátkém období se FCC stala jednou z nejvýznamnějších evropských firem, zabývajících se nakládáním s odpady a poskytováním komunálních služeb. Dnes působí ve 30 zemích. V roce 2019 bylo v Ďáblicích aktivní skládkování ukončeno, proběhla rekultivace a dále je areál využíván jako třídírna a překladiště odpadu.

Na okraji Zdib podchodem překonáváme hlavní silnici, Průběžnou ulicí procházíme spolu se žlutou turistickou značkou obcí Zdiby a její částí zvanou Veltěž. Postupně míjíme křížek, zvoničku...

... a pomník obětem světových válek. Záhy žlutou značku opouštíme a na okraji obce se dostáváme na křižovatku několika ulic, z nichž název jedné nás nutí udělat si společnou fotku:

Odtud nás zelená turistická značka přivádí do Dolních Chaber. Nejprve klesáme podél hřbitova do údolí Drahanského potoka, z něhož zase stoupáme na malé návrší s románským kostelíkem Stětí sv. Jana Křtitele. Zastavujeme se před barokním statkem s dekorativním průčelím a bránou ve zdi, na níž stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Chvíli koketujeme s myšlenkou občerstvení v tamější kavárně Pod pavlačí, ale množství lidí – a přiznejme si, že i ceny – nás od tohoto záměru odrazují.

Ulicemi V Americe a V Kratinách opouštíme Horní Chabry, otevřeným terénem se dostáváme k sídlišti Nové Chabry, které obcházíme po společné stezce pro pěší a cyklisty. Po hlavní Ústecké ulici přicházíme k vozovně Kobylisy, míjíme restauraci Na Zlaté vyhlídce, dnes – nebo snad trvale? – uzavřenou a míříme do cíle pochodu, kterým je jako obvykle restaurace U Blekotů.

V roce 2004 ji koupili dva bratři, tehdy se v ní ani nevařilo. Její název převzali, když se od štamgastů dozvěděli, že hospoda byla pojmenována po bývalém majiteli, který v řeči zadrhával, prostě blekotal. Restaurace prošla v roce 2020 rekonstrukcí interiéru včetně zázemí a kuchyně, posezení je zde příjemné a ceny snesitelné.

Máme za sebou 13 a půl kilometru, po obědě odcházíme ke stanici metra C Kobylisy a odjíždíme na Florenc. Stejně jako každý rok máme i tentokrát připravený kulturní zážitek – výstavu „Mařákovci“ v Galerii Kooperativy v Karlíně.

Budova pojišťovny z roku 2012 nabízí kromě kancelářských prostor i veřejně přístupná místa určená pro běžné návštěvníky, jako jsou právě galerie nebo kavárna, které se nacházejí ve třetím patře. Galerie každoročně připravuje dvě tematické výstavy ze svých uměleckých sbírek i zápůjček jiných galerií a soukromých sbírek. Je otevřena od úterý do neděle a vstup je zdarma.

Výstava Mařákovci se ohlíží za významnou krajinářskou školou prof. Julia Mařáka (1832–1899), která se odvíjí od jeho působení na pražské Akademii v letech 1887 až 1899. Pod jeho pedagogickým vedením zde vznikla silná generace malířů, již moderně nazírajících na téma krajiny. Patřili mezi ně zvláště František Kaván, Antonín Slavíček, Otakar Lebeda, Alois Kalvoda, Ferdinand Engelmüller, Antonín Chittussi, Jaroslav Panuška, Josef Holub, Bohuslav Dvořák, Jan B. Minařík, Jan Honsa, Josef Ullmann, Stanislav Lolek a celá řada dalších včetně jeho přítele z figurální školy Antonína Hudečka, jehož zcela pohltilo malování na Okoři.

Pro co nejvěrnější zachycení jedinečné atmosféry české krajiny pořádal Mařák pro své žáky exkurze v plenéru, ve školním ateliéru pak vznikala rozměrná plátna určená pro reprezentaci školy i prezentaci na výstavních salonech, které přitahovaly mnohé sběratele umění. Za dobu svého působení se mu podařilo vychovat téměř 40 žáků. Mnoho z nich následně dokázalo povýšit krajinomalbu na úroveň do té doby oceňovanější figurální malby a zároveň položit základy českého moderního malířství.

Julius Mařák – Děti v lese (1880)

Výstava je reprezentativní přehlídkou obrazů slavné krajinářské školy a představuje 124 kvalitních děl od 32 autorů, přičemž obrazy ze sbírky Kooperativy doplňují význačná díla zapůjčená například Západočeskou galerií v Plzni, Alšovou jihočeskou galerií na Hluboké, Galerií moderního umění v Roudnici nad Labem, dalšími korporátními institucemi a soukromými sběrateli.

Julius Mařák - Při měsíčku zabloudili (1880)

František Kaván – Na Staré hoře (1894)

Bohuslav Dvořák – Na Zlatém potoce (1896)

Jaroslav Panuška – Zima (1915)

Ota Bubeníček – Zima v horách (1919)

Prohlídku obrazů končíme posezením v kavárně sousedící s výstavní síní. V rohu stojí socha Niké od akademického sochaře Ladislava Janoucha (*1944),...

... o jehož výstavě v této galerii jsem psal zde. Ve Světlé nad Sázavou se v roce 2010 konala výstava 4 generace Janouchů, o které naleznete článek na tomto blogu tady. Stojí jistě za zmínku, že na měšťance ve Světlé vyučoval v letech 1899 až 1923 Láďův děd František (1869–1955) a v letech 1923 až 1926 otec Jaroslav (1903–1970), oba také literárně činní.

* * *

Doma jsem zapátral v paměti (samozřejmě v té externí), abych zjistil, kolikrát už jsem pochod Zimní Prahou absolvoval. Sám jsem pak byl překvapený: 2000, 2001, 2003, 2005, 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 a další ročníky už mám na tomto blogu: