Další ročník dvanáctikilometrové vycházky, kterou pořádá odbor KČT Kobylisy a jíž se často zúčastňujeme.
Start je již několik posledních let od stanice metra Ládví, avšak při nahlédnutí do propozic je pro nás příjemným překvapením zcela nová trasa. Byli jsme totiž duševně připraveni, že zase půjdeme okolo skládky v Chabrech, jako například v roce 2013, o čemž se můžete dočíst na tomto blogu zde.
Už pár stovek metrů od startu se přesvědčujeme, že v Praze je víc sněhu než u nás na Vysočině. Parkem Okrouhlík sestupujeme malým údolíčkem a ve směsi sněhu a spadaného listí opatrně našlapujeme. V ulici vedoucí podél kobyliského koupaliště je to o poznání lepší. Přecházíme Zenklovu ulici, na protější straně máme bývalou usedlost Vlachovka, kolem níž se rozkládala vinice za francouzské okupace v roce 1740 zničená. Po první světové válce zde byla zřízena pivnice a restaurace, pak tu bylo oddělení VB (Veřejné bezpečnosti – vysvětlivka pro mladší ročníky), nyní tu sídlí Policie Prahy 8. Jen nějakých sto metrů vlevo se nachází slavný sál s kapacitou 200 míst, odkud se za socíku vysílal známý pořad Sejdeme se na Vlachovce, který moderoval idol našich babiček – Zímů Pepíček.
Míjíme další významnou dominantní stavbu. Patřila Chemopetrolu a byla postavena v roce 1974 podle projektu jugoslávského architekta J. Jovanoviče, který na ní uplatnil prvky charakteristické pro jihoevropské oblasti. Lidé ji začali přezdívat Drákulov, v roce 2005 ji firma Benzina prodala a dnes v ní sídlí Finanční úřad Prahy 8.
Pokračujeme souběžnou ulicí Na Dlážděnce. Už od konce 16. století tudy jezdíval císař Rudolf II. s početným doprovodem na hony do brandýských lesů. Až do Holešovic byla trasa vcelku pohodlná, na trojském břehu, kam se panstvo přeplavilo na loďkách, však začal terén ostře stoupat směrem k Libni, cesta byla blátivá a koně mohli jen s velkými obtížemi kočáry a lovecké vozy utáhnout. Proto nejvyšší hofmistr království českého Adam z Valdštejna přikázal navozit sem kámen a cestu v délce více než jeden kilometr vydláždit. Práce proběhly v letech 1628–1629 a na konci dlážděného úseku, který se z větší části dochoval dodnes, dal postavit pamětní pískovcový sloup, dnes poněkud ukrytý na konci zahrady domu čp. 1358/17 na levé straně. Cesta sloužila ještě po celé 17. století, pak se však vytvořila jiná komunikační síť a Dlážděnka upadla v zapomnění.
My si ji ovšem pamatovat budeme, protože ohlazené kostky pokryté rozčvachtanou směsí sněhu, bláta a listí způsobují, že naše chůze je značně nejistá, chvílemi až směšná.
Přicházíme do Troje, vlevo vidíme Trojský most přes Vltavu, nové silniční a tramvajové spojení Holešovic a Troje. Jeho délka je 246 metrů, rozpětí oblouku hlavního pole je 196 metrů, slavnostně otevřen byl 4. října 2014 a nahradil tak jediný pražský tramvajový most zvaný Rámusák. Míjíme velký šedý objekt patřící k zázemí tunelu Blanka a pokračujeme po protipovodňovém valu. Vlevo za stromy vidíme Trojského koně, devět a půl metru vysokou dřevěnou sochu, jejíž realizací si splnil svůj dávný sen grafik a výtvarník Ivan Nacvalač, který stavbu zaplatil z vlastní kapsy. Od léta 2007 stál na sousedním Císařském ostrově, ale kvůli komplikacím s pozemkem se přestěhoval k plavebnímu kanálu. Práce na něm trvaly tři měsíce a spotřebovalo se dvanáct kubíků dřeva. Podle staré řecké pověsti se v Trojském koni ukrývali řečtí bojovníci a lstí dobyli starověkou Troju. V útrobách tohoto koně se neskrývají bojovníci, ale malá galerie, přes zimu však nepřístupná.
Přicházíme k Trojské lávce spojující Troju s Císařským ostrovem a odbočujeme doprava ke vchodu do Botanické zahrady. Mezi vinicemi, v posledních letech rekultivovanými a pečlivě udržovanými, stoupáme k barokní kapli sv. Kláry, v níž právě probíhá mše.
Výhled není dnes nic moc, snad jen na barokní Trojský zámek, který si tu spolu s nádhernou zahradou nechal v 17. století vystavět Václav Václav Vojtěch hrabě ze Šternberka.
Botanická zahrada hlavního města Prahy, jak zní její oficiální název, se dnes rozkládá na cca 50 hektarech. Jdeme se podívat k rozhledně zpřístupněné v nejvyšší partii botanické zahrady 27. září 2014.
Autorem šestitunového ocelového kolosu je sochař Čestmír Šuška, který nejraději pracuje s autogenem a jeho díla vznikají z kovového šrotu – z kovových zásobníků, nádrží. Deset metrů vysoký tubus s vřetenovitým schodištěm je zdoben dekorativními otvory umožňujícími výhled. Rozhledna je přístupná v době od 1. dubna do 31. října, takže ji obhlížíme pouze zvenku.
Procházíme přes sekce Lesní biotopy Severní Ameriky a Severoamerická prérie a severním vchodem areál botanické zahrady opouštíme. Podél plotu pokračujeme pěšinou do lesa, kde se napojujeme na zelenou značku, která nás přivádí pod Velkou skálu. Propozice to sice od nás nevyžadují, ale návštěvu Velké skály si nenecháme ujít a odbočujeme k ní. Buližníkový skalní suk na vrchu vysokém 314 m je chráněnou přírodní památkou.
Vracíme se na zelenou značku, která nás nejprve na krátký čas zavede do civilizace a pak do Čimického háje. Poslední kilometr do cíle již vede mezi paneláky, kolem stadionu Admiry a budovy Ústavu fotoniky a elektroniky Akademie věd ČR. Zde, asi 14 metrů pod zemí, jsou umístěny atomové hodiny, které jsou etalonem přesného času pro celou republiku. Odtud pocházelo oněch známých pět pípnutí na konci každé hodiny v rozhlase.
Cíl pochodu je jako obvykle v restauraci U Blekotů v Mašínově ulici, odkud pokračujeme ke stanici metra Kobylisy, tentokrát s mezipřistáním v malé sympatické restauraci U Součků.
Z metra vystupujeme na stanici Staroměstská a míříme na Mariánské náměstí. Ve výklenku zdi, která odděluje malou nárožní zahrádku patřící ke Clam-Gallasovu paláci, se nachází empírová kašna s alegorií Vltavy. Socha představuje sedící dívku, která přidržuje dvě nádoby s vodou. Z jedné vytéká symbolický proud vody s pěti hvězdičkami, atributem sv. Jana Nepomuckého, který nalezl mučednickou smrt ve vodách Vltavy, a z druhé menší nádoby pak teče skutečný pramínek vody do kašny pod sochou.
Sochu vytvořil roku 1818 Václav Prachner (1784–1832) podle náčrtu Josefa Berglera (1753–1829), prvního ředitele pražské malířské akademie. Výrobu kašny zaplatil tehdejší milovník umění hrabě Clam-Gallas. Roku 1953 však byla socha natolik poničena, že musela být zhotovena její kopie a restaurovaný originál byl umístěn v depozitáři Národní galerie. Socha se správně nazývá Vltava, ale nikdo z Pražanů jí neřekne jinak než Terezka. Podle pověsti se tak měla jmenovat jedna ze služek, která sem chodila pro vodu a byla jí velmi podobná. Také se říkalo, že je nejbohatší pražskou sochou. Vysloužilý rytmistr od dragounů, podivín, který bydlel v nárožním domě v Linhartské ulici, se ze svého okna denně na sochu díval a zamiloval se do ní. Po jeho smrti se ukázalo, že Terezce odkázal deset tisíc zlatých. Pozůstalí však dali závěť k soudu a ten jeho poslední vůli zvrátil v Terezčin neprospěch.
Za rohem, v Husově ulici stojí významná barokní stavba, Clam-Gallasův palác. Na jeho místě byl ve 14. století dvůr moravského markraběte Jošta, bratra Karla IV, v 16. století pak dům rodiny Kinských, který po vraždě Viléma Kinského v Chebu v roce 1643 byl darován Matyáši Gallasovi, jehož vnuk, rakouský diplomat hrabě Jan Václav přikoupil několik sousedních domů a na jejich místě nechal v roce 1713 vybudovat dnešní palác. Úkolu se ujal jeden z nejlepších evropských barokních architektů té doby Johann Bernhard Fischer z Erlachu. V současné době patří tento monumentální a reprezentativní objekt městu a sídlí v něm Archiv hlavního města Prahy.
Mohutným portálem s dvojicí gigantů a plastickými reliéfy Matyáše Bernarda Brauna vcházíme dovnitř a po schodišti stoupáme do patra. Do konce ledna je zde otevřena výstava Praha Husova a husitská, jejímiž autory jsou prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. (viz článek o besedě v Okrouhlici na tomto blogu zde) a doc. PhDr. Václav Ledvinka, CSc.
Praha a pražská univerzita byly téměř celoživotním působištěm Mistra Jana Husa. Pražská města, která byla do roku 1400 rezidencí panovníků Svaté říše římské, se stala místem zrodu a ideovým i politickým centrem husitského hnutí. Následně byla po více než 200 let střediskem české (husitské, kališnické) reformace. Byla také místem přetrvání stop husovské a husitské tradice v době protireformace a stala se hlavním ohniskem obnovy a nového vzestupu této tradice v 19. a 20. století.
Jan Hus (asi 1371–1415) patří k osobnostem, které mají trvalé místo nejen v českých, ale i evropských dějinách. Jeho smrt na kacířské hranici v Kostnici se řadí k nejvýznamnějším událostem českých dějin. Vyvolala hnutí, jímž České království vstoupilo do popředí zájmu celé Evropy – husitskou revoluci a první úspěšnou evropskou reformaci, násilně potlačenou po roce 1620. Návraty k Husovi a dobově podmíněné interpretace jeho odkazu můžeme sledovat od doby osvícenství a národního obrození přes období první republiky až po snahu komunistického režimu přisvojit si husovskou i husitskou tradici.
Výstava představuje Husovu a husitskou Prahu, pražské působení Jana Husa a jeho „druhý život“ téměř čtyřmi sty exponáty od předmětů každodenní potřeby...
... přes vzácná umělecká díla, množství rukopisů a starých tisků, knihy, fotografie, deskové obrazy a modely až po moderní audiovizuální tvorbu reflektující husovskou a husitskou tradici v české kultuře.
Jedním z nejvýznamnějších předmětů je Stížný list české a moravské šlechty kostnickému koncilu ze dne 2. září 1415 s protestem proti Husovu odsouzení a upálení, zapůjčený z Edinburgu z University Library:
Unikátem je kniha modliteb Hodinky Václava IV., která je určena k recitaci modliteb ve stanovené denní hodiny. Část textu skrývá dvojí verzi čtení, slova napsaná v textu modře vytvářejí dohromady kratší modlitby. Tato kniha byla zapůjčena z oxfordské Pembroke College. Dalšími významnými exponáty jsou originál bohatě iluminovaného rukopisu Brevíře Benedikta z Valdštejna z fondu Národní knihovny a opis čtyř filozofických spisů Johna Wyclifa, vyhotovený vlastnoručně Janem Husem a obsahující jeho české glosy, který zapůjčila Kungliga Biblioteket ve Stockholmu. Z dobových uměleckých skvostů jsou k vidění Madona svatovítská, Bolestný Kristus z Týnského chrámu nebo gotické plastiky bolestných Kristů ze Staroměstské i Novoměstské radnice.
Už pár stovek metrů od startu se přesvědčujeme, že v Praze je víc sněhu než u nás na Vysočině. Parkem Okrouhlík sestupujeme malým údolíčkem a ve směsi sněhu a spadaného listí opatrně našlapujeme. V ulici vedoucí podél kobyliského koupaliště je to o poznání lepší. Přecházíme Zenklovu ulici, na protější straně máme bývalou usedlost Vlachovka, kolem níž se rozkládala vinice za francouzské okupace v roce 1740 zničená. Po první světové válce zde byla zřízena pivnice a restaurace, pak tu bylo oddělení VB (Veřejné bezpečnosti – vysvětlivka pro mladší ročníky), nyní tu sídlí Policie Prahy 8. Jen nějakých sto metrů vlevo se nachází slavný sál s kapacitou 200 míst, odkud se za socíku vysílal známý pořad Sejdeme se na Vlachovce, který moderoval idol našich babiček – Zímů Pepíček.
Míjíme další významnou dominantní stavbu. Patřila Chemopetrolu a byla postavena v roce 1974 podle projektu jugoslávského architekta J. Jovanoviče, který na ní uplatnil prvky charakteristické pro jihoevropské oblasti. Lidé ji začali přezdívat Drákulov, v roce 2005 ji firma Benzina prodala a dnes v ní sídlí Finanční úřad Prahy 8.
Pokračujeme souběžnou ulicí Na Dlážděnce. Už od konce 16. století tudy jezdíval císař Rudolf II. s početným doprovodem na hony do brandýských lesů. Až do Holešovic byla trasa vcelku pohodlná, na trojském břehu, kam se panstvo přeplavilo na loďkách, však začal terén ostře stoupat směrem k Libni, cesta byla blátivá a koně mohli jen s velkými obtížemi kočáry a lovecké vozy utáhnout. Proto nejvyšší hofmistr království českého Adam z Valdštejna přikázal navozit sem kámen a cestu v délce více než jeden kilometr vydláždit. Práce proběhly v letech 1628–1629 a na konci dlážděného úseku, který se z větší části dochoval dodnes, dal postavit pamětní pískovcový sloup, dnes poněkud ukrytý na konci zahrady domu čp. 1358/17 na levé straně. Cesta sloužila ještě po celé 17. století, pak se však vytvořila jiná komunikační síť a Dlážděnka upadla v zapomnění.
My si ji ovšem pamatovat budeme, protože ohlazené kostky pokryté rozčvachtanou směsí sněhu, bláta a listí způsobují, že naše chůze je značně nejistá, chvílemi až směšná.
Přicházíme do Troje, vlevo vidíme Trojský most přes Vltavu, nové silniční a tramvajové spojení Holešovic a Troje. Jeho délka je 246 metrů, rozpětí oblouku hlavního pole je 196 metrů, slavnostně otevřen byl 4. října 2014 a nahradil tak jediný pražský tramvajový most zvaný Rámusák. Míjíme velký šedý objekt patřící k zázemí tunelu Blanka a pokračujeme po protipovodňovém valu. Vlevo za stromy vidíme Trojského koně, devět a půl metru vysokou dřevěnou sochu, jejíž realizací si splnil svůj dávný sen grafik a výtvarník Ivan Nacvalač, který stavbu zaplatil z vlastní kapsy. Od léta 2007 stál na sousedním Císařském ostrově, ale kvůli komplikacím s pozemkem se přestěhoval k plavebnímu kanálu. Práce na něm trvaly tři měsíce a spotřebovalo se dvanáct kubíků dřeva. Podle staré řecké pověsti se v Trojském koni ukrývali řečtí bojovníci a lstí dobyli starověkou Troju. V útrobách tohoto koně se neskrývají bojovníci, ale malá galerie, přes zimu však nepřístupná.
Přicházíme k Trojské lávce spojující Troju s Císařským ostrovem a odbočujeme doprava ke vchodu do Botanické zahrady. Mezi vinicemi, v posledních letech rekultivovanými a pečlivě udržovanými, stoupáme k barokní kapli sv. Kláry, v níž právě probíhá mše.
Procházíme přes sekce Lesní biotopy Severní Ameriky a Severoamerická prérie a severním vchodem areál botanické zahrady opouštíme. Podél plotu pokračujeme pěšinou do lesa, kde se napojujeme na zelenou značku, která nás přivádí pod Velkou skálu. Propozice to sice od nás nevyžadují, ale návštěvu Velké skály si nenecháme ujít a odbočujeme k ní. Buližníkový skalní suk na vrchu vysokém 314 m je chráněnou přírodní památkou.
Cíl pochodu je jako obvykle v restauraci U Blekotů v Mašínově ulici, odkud pokračujeme ke stanici metra Kobylisy, tentokrát s mezipřistáním v malé sympatické restauraci U Součků.
Za rohem, v Husově ulici stojí významná barokní stavba, Clam-Gallasův palác. Na jeho místě byl ve 14. století dvůr moravského markraběte Jošta, bratra Karla IV, v 16. století pak dům rodiny Kinských, který po vraždě Viléma Kinského v Chebu v roce 1643 byl darován Matyáši Gallasovi, jehož vnuk, rakouský diplomat hrabě Jan Václav přikoupil několik sousedních domů a na jejich místě nechal v roce 1713 vybudovat dnešní palác. Úkolu se ujal jeden z nejlepších evropských barokních architektů té doby Johann Bernhard Fischer z Erlachu. V současné době patří tento monumentální a reprezentativní objekt městu a sídlí v něm Archiv hlavního města Prahy.
Mohutným portálem s dvojicí gigantů a plastickými reliéfy Matyáše Bernarda Brauna vcházíme dovnitř a po schodišti stoupáme do patra. Do konce ledna je zde otevřena výstava Praha Husova a husitská, jejímiž autory jsou prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. (viz článek o besedě v Okrouhlici na tomto blogu zde) a doc. PhDr. Václav Ledvinka, CSc.
Jan Hus (asi 1371–1415) patří k osobnostem, které mají trvalé místo nejen v českých, ale i evropských dějinách. Jeho smrt na kacířské hranici v Kostnici se řadí k nejvýznamnějším událostem českých dějin. Vyvolala hnutí, jímž České království vstoupilo do popředí zájmu celé Evropy – husitskou revoluci a první úspěšnou evropskou reformaci, násilně potlačenou po roce 1620. Návraty k Husovi a dobově podmíněné interpretace jeho odkazu můžeme sledovat od doby osvícenství a národního obrození přes období první republiky až po snahu komunistického režimu přisvojit si husovskou i husitskou tradici.
 |
| Ulrich Richental: Chronicon concilii constantiensisca 1470-1480 |
 |
| František Bílek: Mešní kalich ve tvaru přesýpacích hodin |
 |
| Husitská pavéza z pol. 15. stol. |
... přes vzácná umělecká díla, množství rukopisů a starých tisků, knihy, fotografie, deskové obrazy a modely až po moderní audiovizuální tvorbu reflektující husovskou a husitskou tradici v české kultuře.
 |
| Václav Kejmar: Kopie Brožíkova obrazu Hus před koncilem kostnickým |
(Poznámka: Fotografie exponátů pocházejí z webových stránek Muzea hl. m. Prahy)
Žádné komentáře:
Okomentovat