Příběhy Sherlocka Holmese 6 (předchozí článek Návrat Sherlocka Holmese)
Údolí strachu, ač napsané téměř o patnáct let později než Pes baskervillský, má podobnou stavbu jako první dva Doylovy romány o Holmesovi – Studie v šarlatové a Podpis čtyř. Opět se tu setkáváme s charakteristickou dvojdílností příběhu, kdy spáchaný zločin je jen důsledkem dávného zla, jakousi názornou ilustrací anglického přísloví Staré viny mají dlouhé stíny, a pátrání po pachateli vypravěče logicky vede k retrospektivě, k odhalení „předpříběhu“.
V Údolí strachu je tato dvojdílnost realizována i formálně: děj je rozdělen na dvě téměř samostatné části, přičemž Holmes je přítomen jen v první polovině knihy. Druhá část knihy je zajímavá tím, že ji Doyle koncipoval podle skutečného příběhu jednoho z Pinkertonových agentů.
Za povšimnutí stojí hodnocení Johna Dicksona Carra: „Někteří kritici mají tendenci Údolí strachu podceňovat..., nemělo by jim však uniknout, že první část Údolí strachu je téměř vzornou ukázkou detektivní prózy. Od úvodní kapitoly s výtečným dialogem Holmes / Watson až do rozluštění zločinu v pracovně jsou čtenáři postupně sdělovány všechny důležité klíče k řešení. (...) Tato kniha je nejryzejším příkladem Doylova přínosu detektivnímu románu... V zimě 1913 a z jara 1914, na vrcholu tvůrčí fantazie, napsal Doyle svůj poslední a nejlepší detektivní román.“
Čteme-li dnes Doylovy holmesiády znovu, překvapuje kvalita a vyrovnanost celého cyklu, i když vznikal ve velkém časovém rozpětí. Starý pán pracoval s úctyhodným rozmyslem a suverenitou, měl harmonický, dobově racionální styl, pro nás dnes starosvětsky rozmarný. Vidíme také, jak mnoho efektů dnešních autorů předjímal. Čas jeho dílu nic neubral, navíc přibyla líbezná patina starých časů: kouzlo plynových luceren v mlhavých ulicích viktoriánského Londýna a vlaků, které jezdívaly vždy přesně; příjemná nekomplikovanost povah a roztomilá obřadnost společenského života; navždy ztracený poklid světa, ve kterém už dávno nežijeme.
Za povšimnutí stojí hodnocení Johna Dicksona Carra: „Někteří kritici mají tendenci Údolí strachu podceňovat..., nemělo by jim však uniknout, že první část Údolí strachu je téměř vzornou ukázkou detektivní prózy. Od úvodní kapitoly s výtečným dialogem Holmes / Watson až do rozluštění zločinu v pracovně jsou čtenáři postupně sdělovány všechny důležité klíče k řešení. (...) Tato kniha je nejryzejším příkladem Doylova přínosu detektivnímu románu... V zimě 1913 a z jara 1914, na vrcholu tvůrčí fantazie, napsal Doyle svůj poslední a nejlepší detektivní román.“
Čteme-li dnes Doylovy holmesiády znovu, překvapuje kvalita a vyrovnanost celého cyklu, i když vznikal ve velkém časovém rozpětí. Starý pán pracoval s úctyhodným rozmyslem a suverenitou, měl harmonický, dobově racionální styl, pro nás dnes starosvětsky rozmarný. Vidíme také, jak mnoho efektů dnešních autorů předjímal. Čas jeho dílu nic neubral, navíc přibyla líbezná patina starých časů: kouzlo plynových luceren v mlhavých ulicích viktoriánského Londýna a vlaků, které jezdívaly vždy přesně; příjemná nekomplikovanost povah a roztomilá obřadnost společenského života; navždy ztracený poklid světa, ve kterém už dávno nežijeme.
Následující článek Poslední poklona Sherlocka Holmese
Žádné komentáře:
Okomentovat