Z Libice nad Cidlinou do Poděbrad

Turisticko-geocachingový výšlap podél Labe

Po přesednutí v Kolíně vystupujeme z vlaku v Libici nad Cidlinou, obci ležící v malebné Polabské nížině. Dnes má zhruba 1300 obyvatel, největšího rozmachu a rozkvětu se dočkala v polovině 10. století, kdy na akropoli zdejšího hradiska sídlil rod Slavníkovců. První písemná zmínka o Libici je z roku 981 a pochází z Kosmovy kroniky české.

Hradišti Libice nad Cidlinou patří významné místo v českých raně středověkých dějinách. V 10. století zde vládl mocný knížecí rod Slavníkovců, roku 935 se zde narodil druhý pražský biskup a zemský patron sv. Vojtěch. Za vlády Slavníkovců byl na akropoli postaven kostel podle vzoru tzv. saské otonské architektury. Kromě kostela stál na akropoli i slavníkovský palác a dokonce mincovna, kde Slavníkovci razili vlastní denáry. Roku 995 za vlády Boleslava I. byl na Libici mocný a ambiciózní rod vyvražděn, čímž si přemyslovská dynastie upevnila postavení na našem území. Jako přemyslovské správní centrum hradiště sloužilo i poté až do roku 1130, kdy vyhořelo.

V roce 1966 byl na úpatí akropole vybudován památník tvořený několika deskovými mozaikami, které nejen zobrazují vybrané nálezy, ale také stručně shrnují historii slavníkovského hradiště v několika světových jazycích:

Na místě slavníkovského hradiště jsou dnes zachované základy paláce, kostela a vstupní brány. Uvnitř základů kostela je kamenný oltář s bronzovým reliéfem.

Po úzké asfaltové cestě vede nejen červená turistická značka, ale také naučná stezka Libice a Labská stezka, mezinárodní dálková cyklotrasa podél toku Labe. Její délka od pramene v Krkonoších až do německého města Cuxhaven na břehu Severního moře dosahuje téměř 1300 km.

Po krátkém posezení před Občerstvením U Přívozu přímo naproti soutoku Cidliny a Labe pokračujeme v cestě. Nakrátko opouštíme červenou značku, neboť lov kešek nás přivádí k Ekocentru Huslík. Vzniklo v roce 2015 a je součástí Základní organizace Českého svazu ochránců přírody Polabí. Jeho hlavním zaměřením je environmentální výchova mateřských škol, základních škol i široké veřejnosti. Venkovní prostory zahrnují expozici trvale handicapovaných živočichů, didaktické hřiště pro děti, naučné tabule a výukové prvky (broukoviště, bylinkovou spirálu, hmyzí hotel, čmelín, záhony) a včelí úly. 

V roce 2005 se objevila možnost koupit bývalou Klicperovu hájenku, která v dobách největší slávy patřila rodu Hohenlohe. Hájovna byla zpustlá a dala se bohužel zrekonstruovat jen částečně. Při novém architektonickém návrhu se podařilo zachovat styl staveb. Na místě bývalé hájenky stojí areál Záchranné stanice a Ekocentra Huslík. Přímo pod Huslíkem se její zaměstnanci starají přibližně o dva hektary louky, která je součástí přírodní památky Choťánecké louky. V roce 2016 odkoupili dalších přibližně 7 ha luk, které třicet let nikdo nesekal, a na nich postupně vznikl přírodní areál skládající se z tůní na zadržení vody v krajině, výběhů pro hospodářská zvířata, dva genofondové sady starých odrůd ovocných stromů a přírodní zahrady. 

V roce 2022 přijali na Huslíku 2366 živočichů, z toho bylo 884 mláďat. Nejčastěji přijímaným druhem byl ježek západní (313), kos černý (140), holub hřivnáč (119), vrabec domácí (112), ježek východní (98), poštolka obecná (95), rorýs obecný (87), jiřička obecná (79), veverka obecná (68), zajíc polní (66), káně lesní (62), hrdlička zahradní (46) a vlaštovka obecná (38). Z celkového počtu 2 366 jich bylo 1472 vypuštěno (62,2 %). A toto vše díky velké podpoře, 40 % všech příjmů tvoří dary, část se financuje ze zdrojů Středočeského kraje, Ministerstva životního prostředí, Českého svazu ochránců přírody a vlastní činnosti.

Po naučné stezce Skupice – Huslík se dostáváme na okraj Poděbrad, lázeňského města s necelými patnácti tisíci obyvatel. Král přemysl Otakar II. nechal na návrší nad řekou postavit vodní hrad, znešní zámek. Po smrti Hynka z Lichrenburka získala panství jeho dcera Eliška, manželka Bočka z Kunštátu. Právě za pánů z Kunštátu a Poděbrad (1347–1495) dosáhlo panství největšího rozkvětu. Z tohoto rodu také pocházel slavný „husitský král“ Jiří z Poděbrad (1420–1471). Důležitým mezníkem v historii města bylo v roce 1905 objevení minerální vody při vrtání studny na nádvoří zámku. Objev změnil město k nepoznání, vznikly významné lázně specializované na léčbu nemocí srdce a oběhového ústrojí.

V sadech S. K. Neumanna míjíme funkcionalistický věžový vodojem z roku 1929. Autorem projektu byl František Janda. Jedná se o železobetonovou stavbu vysokou 43,5 m. Přízemní část tvoří zastřešená kolonáda:

Na západní straně kostela Povýšení sv. Kříže si prohlížíme pomník sv. Anežky České, odhalený v březnu 2012. Hlavice pomníku byla vytvořena na motivy sloupové hlavice s motivem světice ze 13. století z Anežského kláštera v Praze. Autorkou je sochařka Zuzana Čížková (*1982). 

Přicházíme na Jiřího náměstí. Uprostřed stojí jezdecká socha krále Jiřího zhotovená v letech 1890–1896 podle návrhu Bohuslava Schnircha. Socha na pískovcovém podstavci je tvořena dvanácti měděnými pláty upevněnými na ocelové kostře:

Po zmrzlině v Ice Caffé Adria míříme do Lázeňského parku a zastavujeme se u Eliščina pramene. Jeho historie sahá do roku 1910, kdy byl navrtán a pojmenován Libuše. V roce 1925 byl prohlouben na konečných 141 metrů. Za druhé světové války byl přejmenován na počest německých úspěchů na východní frontě na Pramen Viktoria, po válce získal konečné jméno Pramen Eliška. V 70. letech minulého století byl ale utěsněn a jeho obnova v podobě nového vrtu přišla až v roce 2013. Secesní pítko bylo restaurováno v rámci revitalizace lázeňského parku roku 2007, ale zůstalo „bezvodé“. Celý altánek je nádherná kovářská práce z počátku dvacátého století, zdobená různými volutami, rostlinným dekorem, maskarony a štítky. Tvarově složitá baldachýnová střecha je z měděného plechu:

Minerální voda z Eliščina pramene nabízí svěžejší chuť než z většiny dalších poděbradských pramenů. Chuť je obdobná jako ve Svatojánském prameni. Pítko slouží k přímému občerstvování, odběr minerální vody do velkých nádob není povolen. 

V Lázeňském parku se samozřejmě neopomeneme zastavit u unikátních květinových hodin:

Pocházejí z roku 1937 a byly inspirovány podobnými hodinami v Žitavě (můžete je najít na tomto blogu zde). Během své existence se příliš neměnily, k zásadní přestavbě došlo až v roce 2006, kdy byla změněna grafická úprava a hodinový stroj byl nahrazen novým.

Procházíme kolem takzvané Nové kolonády zbudované nad pramenem profesora Libenského. Stavba navazuje na původní prosklenou kolonádu profesora Libeňského, postavenou v roce 1938 podle návrhů architekta Vojtěcha Kerharta:

Na konci parku se nachází fontána se sochou Lédy s labutí od sochaře Břetislava Bendy. Plastika je inspirována starořeckou pověstí o matce Heleny Trójské, kterou svedl bůh Zeus v podobě labutě:

A to už jsme před nádražím! Funkcionalistickou budovu z let 1929–1931 navrhl architekt Vojtěch Krch. Mezi vchodem a východem je umístěn žulový reliéf státního znaku od Karla Štipla, v hale stojí socha Elektrifikace železnic od Jana Kodeta. Ve své době se jednalo o jednu z nejmodernějších nádražních stanic v Československu:

Mapka dnešní trasy:

Část této trasy naleznete na tomto blogu také zde nebo tady.