Putování za Santinim______________ ____poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou___

Stavba na návrší nedaleko kláštera ve Žďáru nad Sázavou byla realizována díky letité a neuvěřitelně plodné spolupráci dvou výjimečných lidí – architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela a opata žďárského kláštera Václava Vejmluvy

Právě od opata, který byl ctitelem Jana Nepomuckého ještě před jeho blahoslavením a následnou kanonizací, vyšel podnět ke stavbě. Příprava projektu je datována do období od konce dubna do počátku srpna roku 1719 a je považována za bezprostřední reakci opata na nález zachované tkáně v hrobě Jana Nepomuckého ve Svatovítské katedrále, ke kterému došlo 15. dubna 1719. Projektem stavby byl pověřen slavný Santini, jemuž opat Vejmluva prezentoval své představy o podobě nového svatostánku, v němž měl mít hlavní úlohu obrazec pěticípé hvězdy. Projekt byl proveden nezvykle rychle, což bylo pro Santiniho typické. Kromě toho nejenže zadavatel stavby i architekt dlouhá léta spolupracovali, ale také byli oba velmi zběhlí v oblasti symboliky a kabalistické nauky, která se v návrhu uplatnila ve velké míře. Jinými slovy řečeno Santini dobře věděl, co po něm opat žádá a projekt pojal zcela individuálně, bez ohledu na dobové zvyklosti v oblasti tvarů církevních staveb. 

Hustý porost lokality, kde měl poutní kostel stát, nesl název Černý les. Byl vykácen a pahorek pojmenován Zelená hora, což byl odkaz na mateřský klášter žďárských řeholníků a současně rodiště Jana Nepomuckého. Stavba kostela byla započata přípravnými pracemi 13. srpna 1719, dne 16. května 1720 byl slavnostně položen základní kámen a hrubá stavba byla hotová již roku 1721. Dne 27. září 1722 se konalo slavnostní vysvěcení, po kterém však práce na areálu pokračovaly. Ambit, navržený architektem současně s chrámem, byl podle zpráv zcela dokončen až kolem roku 1740. To znamená, že Santini se definitivního dokončení svého díla nedožil, neboť zemřel v roce 1723.

Kostel na Zelené hoře se stal jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst a v jeho areálu se uskutečnilo mnoho velkolepých barokních slavností. Požár 16. července 1784 však způsobil zásadní převrat v životě nejen poutního kostela, ale i cisterciáckého kláštera. Kostel i ambit přišly o střechu a tehdejší opat Otto Steinbach z Kranichštejna zaslal panovníkovi žádost o zrušení kláštera, které Josef II. promptně vyhověl ještě v říjnu téhož roku. Střecha kostela byla provizorně zakryta a drahocennosti z kostelního inventáře byly odvezeny. Varhany byly nainstalovány v kostele sv. Václava v Radešínské Svratce, kazatelna v kostele Panny Marie v Obyčtově a lavice v kostele sv. Martina v Jamách. Až v roce 1792 povolilo moravskoslezské gubernium kostel opravit, ovšem se dvěma podmínkami, že kostel bude sloužit jako pohřební a do areálu bude přenesen hřbitov a že žadatelé doloží dostatek peněz na opravu i následný provoz, neboť gubernium ani biskupství žádnými finančními prostředky nepřispějí...

V roce 1953 se vlastníkem poutního areálu stal stát, ale k rekonstrukčním pracím došlo až v 70. a na počátku 80. let 20. století. Na sklonku roku 1994 byl areál zařazen na prestižní Seznam světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. V červnu 2013 podalo Brněnské biskupství žádost o vydání areálu v rámci církevních restitucí a od 28. srpna 2014 je ve správě církve – Římskokatolické farnosti Žďár nad Sázavou 2.

Kostel je vystavěný na půdorysu ve tvaru pěticípé hvězdy. Tato skutečnost vychází z legendy, která praví, že se v místě, kde Jan Nepomucký utonul, objevila koruna z pěti hvězd. Tento symbol se pak objevuje opakovaně i v dalších prvcích stavby. Areál je přístupný pěti vchody, po obvodu kostela se střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných. Pět písmen má i latinské slovo TACUI – mlčel jsem. To je vyjádřením legendy, podle které světec zaplatil svým životem za to, že neprozradil zpovědní tajemství královny Žofie. 

Dominantou kopule kostela je velký červený jazyk, atribut sv. Jana Nepomuckého, obklopený kruhem plamenů, z něhož prosvítají paprsky. To je však až výsledek změny v původním projektu, který nejdříve obsahoval na tomto místě ústřední deseticípou hvězdu. Posléze ale projektant reagoval na skutečnost, že pro nový chrám byla získána vzácná relikvie, lingula sv. Jana Nepomuckého (kost, ke které je přirostlý jazyk), čehož využil k posílení významu svatostánku, a to jako relikviáře. 

Okna v lucernových kaplích nad vstupními vestibuly mají tvar jazyka, jiná zase tvar biskupské mitry, čímž odkazují na opata Václava Vejmluvu. Třetím tvarem zdejších oken je sférický rovnostranný trojúhelník symbolizující Nejsvětější Trojici.

K vybavení kostela mobiliářem docházelo postupně. Oltář jako ústřední a nejdůležitější součást vybavení navrhoval sám Santini. Ústřední sochou je socha sv. Jana Nepomuckého, stojícího na zeměkouli a opticky stoupajícího vzhůru. Pět osmicípých cisterciáckých hvězd na zeměkouli představuje pět kontinentů, na kterých bylo šířeno křesťanství. 

Zeměkoule je obklopena třemi anděly, kompozičně rozmístěnými do tvaru písmene V. Další dva stejně velcí andělé po stranách odhrnují bohatě zdobený a řasený baldachýn, který tvoří pozadí celého výjevu. Nad světcovou hlavou byla ještě umístěna trojice malých andílků, z nichž jeden drží v ruce klíč a druhý pečetítko, což lze opět chápat jako odkaz na světcovo mlčení. 

Boční oltáře jsou zasvěceny čtyřem evangelistům – Matoušovi s knihou, Markovi se lvem, Lukášovi s býkem a Janovi s orlem:

Na hlavním i bočních oltářích, jejichž podkladem byly opět Santiniho návrhy, začal pracovat chrudimský sochař Jan Pavel Czechpauer. Po jeho smrti hlavní oltář dokončil až v roce 1729 sochař Řehoř Theny, jehož dílem je také sochařská výzdoba kazatelny. Stříbrná poutní socha sv. Jana Nepomuckého byla podle Thenyho modelu vyrobena pražským zlatníkem Janem Norbertem Diesbachem. 

Mezi roky 2016–2022 proběhla v poutním kostele na Zelené hoře série oprav, které poměrně zásadně změnily jeho interiér i exteriér a přiblížily jej původnímu stavu tak, jak jej zamýšlel a realizoval Jan Blažej Santini. Došlo k celkové obnově interiéru i exteriéru kostela a jeho nejbližšího okolí. V interiéru byly restaurovány omítky, rekonstruována podlaha, doplněna povrchová plastická výzdoba a obnoven mimořádně cenný mobiliář kostela. 

Ambit okolo chrámu má půdorys deseticípé hvězdy a je prolomen pěti branami. Střechy bran byly původně zdobeny pěti sochami Janových ctností, dodnes se zachovaly tři. Kdysi bohatá ozdoba štukových obrazců a žeber na klenbách se dochovala jen v mizivém rozsahu. V ambitu se nachází pět kaplí, z nichž jedna je vyzdobena freskami. Ambit sloužil nejen k modlitbám, ale měl také praktický účel, poutníci se v něm mohli skrýt před deštěm, dokonce v zde i odpočívali a nocovali.

Nádvoří bylo až do 19. století zatravněné, aby nic nerušilo vnímání centrální svatyně a byl zde dostatečný prostor pro přicházející poutníky. Hřbitov v původních plánech architekta nikdy nefiguroval. Vlivem pohřbívání docházelo k postupnému nárůstu terénu, který začal poškozovat stavební podstatu ambitu. Proto se přistoupilo k postupnému přemísťování hrobů na nedaleký nový hřbitov, terén byl snížen na původní výšku a dnes je plocha stejně jako v minulosti pouze porostlá trávníkem. 

Projekt rekonstrukce obvodového ambitu počítá s obnovou jak exteriérových, tak interiérových omítek a podlahy, obnovou štukové výzdoby a sochařského souboru alegorií Janových Ctností na vrcholcích bran ambitu a doplněním sochařské výzdoby západní brány do plného celku. V prostoru obnovených ambitů bude vytvořena nová expozice v podobě uměleckého ztvárnění křížové cesty.