Turistický pochod Okolím Peček

První ročník nového pochodu, to je mnohem větší lákadlo než v tomtéž termínu v Humpolci mnohokrát absolvovaný Opečený špekáček Oktaviána Strádala...

Ještě před pár dny meteorologové strašili s celodenním deštěm, ale pak předpověď postupně vylepšovali, až v pátek se nechali slyšet, že budou přeháňky, a to ještě jenom na východě republiky. Tak jsme vyrazili vlakem do Peček, s přesedáním v Kolíně.

Kolem počátku našeho letopočtu se na území dnešního města usídlil kmen Markomanů, který kolem let 600 až 1000 n. l. vystřídali první Slované „doby hradištní“, silný kmen Zličanů, jehož sídlo bylo v nedaleké Kouřimi. Vznik samotných Peček není možné historicky doložit, lze však předpokládat, že mohly být založeny v období vrcholícího boje Přemyslovců se Slavníkovci, kdy docházelo k rozsáhlému zakládání osad a obcí. 

Po roce 1869 došlo k rozvoji soukromého podnikání a tento trend se nevyhnul ani Pečkám. Vzniklo zde několik větších firem, jejichž výrobní program byl zaměřen především na výrobu zemědělských potřeb a zpracování cukrovky. Největší podíl na rychlém rozvoji Peček měla výstavba železniční trati Praha–Kolín–Česká Třebová. To vedlo tehdejší místní představitele ke snaze o povýšení obce na městys. Žádost o povýšení byla odeslána císařskému dvoru již v proce 1870, císařské rozhodnutí však bylo vydáno až o devět let později a k povýšení na město došlo až v roce 1925. V roce 1931 byl Pečkám udělen městský znak. Díky industrializaci se jejich počet obyvatel mezi lety 1850 až 1930 znásobil šestkrát a před druhou světovou válkou to již bylo více než čyřtisícové město. Dnes mají Pečky necelých pět tisíc obyvatel.

*  *  *

Neubráním se vzpomínkám na léta, kdy jsem pracoval jako nákupčí (tehdy se říkalo zásobovač) a byl jsem párkrát ve zdejším závodě ZPA, zatímco kolega jezdil do podniku Tona. Historie strojírenství v Pečkách sahá až do 70. let 19. století, kdy zde bratři Jouzové založili firmu zabývající se převážně výrobou zemědělských strojů a kovářských výrobků. Jejich sortiment se neustále rozvíjel a výrobní program byl postupně rozšířen o další prvky, jako ozubená kola, kuličková ložiska, soustruhy, vrtačky, hoblovky, benzínové a naftové motory a traktory. Po 2. světové válce došlo ke změně ve výrobním programu, jehož těžiště bylo přesunuto zejména do výroby regulačních a měřících přístrojů, elektrických rozvaděčů a elektrických servomotorů (firma se od roku 1953 jmenovala Regula Pečky, n. p. a od roku 1963 ZPA Pečky), které se během posledních padesáti let staly tradičním produktem. Důležitým mezníkem v historii firmy jsou 70. léta 20. století, která jsou spojena s výstavbou nového závodu a rychlým rozvojem výroby. Realizací privatizačního projektu vznikla k 1.5. 1992 samostatná akciová společnost ZPA Pečky. Servomotory z výrobního programu vyráběné pod obchodním názvem Modact jsou určené k ovládání nejrůznějších druhů armatur, jako jsou šoupata, ventily, klapky nebo kulové kohouty.

*  *  *

Vystupujeme na nádraží postaveném v letech 1843–1845 původně jako stanice pro Lázně Poděbrady se stejnojmenným názvem. Odtud lázeňští hosté odjížděli kočáry a auty do Poděbrad. 

Před nádražní budovou, postavenou v roce 1912 na místě té původní, je start pochodu, kde také dostáváme informaci o možné návštěvě blízkého vodojemu. Tu si samozřejmě nenecháme ujít, a tak za chvíli už stoupáme po 183 stupních točitého schodiště na vrcholovou plošinu poskytující kruhový výhled na město a široké okolí.

Na webových stránkách Cesty a památky se lze dočíst, že mohutnou 35 metrů vysokou železobetonovou funkcionalistickou věž vodojemu postavila v letech 1930–1932 stavební firma Hráský & Jenč z Mladé Boleslavi podle projektu, jehož autor není znám. Uvažuje se o autorství místního stavitele, rodáka z nedalekých Chotutic, Ing. Dr. Františka Uhra, v jehož pozůstalosti se dochovalo několik návrhů vodojemu, ale také architekta Františka Jandy, autora podobných staveb v Kolíně a Poděbradech. Na Jandovo autorství poukazuje nejen podobnost s jeho doloženým dílem, ale také dopis ze dne 4. července 1929, který adresoval Uher městské radě v Pečkách: 

„... a poněvadž rád bych dodal i definitivní architektonickou úpravu věžového vodojemu, pozdržel jsem jeho odevzdání do doby, dokud mi nebude dodán plán architektury od p. arch. Ing. Fr. Jandy. Včera jsem byl podruhé již osobně v jeho pracovně v Praze intervenovat o něj, konstatoval jsem, že jest kolem dvacíti sic různých obměn hotovo,...“  O konečném provedení věžového vodojemu zde není žádná zmínka, takže pokud není Janda jeho přímým autorem, Uher s ním výsledný návrh minimálně velmi intenzivně komunikoval.

*  *  *

Na cestu se vydáváme po zelené turistické značce, která na nádraží začíná. Procházíme podchodem pod tratí a pokračujeme k českobratrskému evangelickému kostelu Mistra Jana Husa. Byl postaven za první světové války v letech 1914–1916 podle projektu architekta Oldřicha Lišky, spolupracovníka Josefa Gočára.

Aniž bychom překročili rovník, dostáváme se na Tahiti a přecházíme můstek oddělující jižní polokouli od severní. 

Ale co to plácám, můstek odděluje Pečky od obce Dobřichov! Přecházíme také po mostě přes řeku Výrovku a po schodech stoupáme ke kostelu Nejsvětější Trojice. Účastníme se komentované prohlídky interiéru, bohatě prokládané slůvkem „vlastně“, jak je v poslední době bohužel časté. 

Podle tradice byl kostel založen roku 997 a kolem roku 1250 zde měl stát románský kostelík. Za vlády Vladislava Jagellonského byl přestavěn goticky a v 18. století upraven barokně. Nejstarší částí kostela je dnešní sakristie. Kostel má hodnotné vnitřní zařízení. Jedná se zejména o hlavní rokokový oltář z roku 1744 s obrazem Nejsvětější Trojice od neznámého autora, zdobený dvojicí sloupů, z nichž vnější je tordovaný, dvojicí rokajových kartuší a zlacenými sochami sv. Václava a sv. Ludmily nad postranními brankami:

Na epištolní straně je boční oltář sv. Jana Nepomuckého z roku 1856 od Jana Suchardy se starším obrazem od Ignáce Raaba z roku 1766 a od stejného autora je i boční oltář Panny Marie na severní stěně. Na evangelijní straně je kazatelna s motivem mušle a volut, které korespondují se štukovou výzdobou lodi, a pochází z roku 1766. Soubor uměleckých děl doplňuje cínová křtitelnice z roku 1777 a několik zajímavých obrazů z 18. století. V lodi je umístěno pět pamětních desek občanů Dobřichova, padlých v první světové válce.

Po prohlídce kostela pokračujeme pokračujeme po zelené turistické značce, se kterou souběžne vede naučná Stezka Markomanů. Je dlouhá jeden kilometr, má osm zastavení a provázejí ji pískovcové kameny s reliéfem tzv. Pičhorské menády (menády byly ženské uctívačky boha Dionýsa, boha vína, vinařství a hlavně nespoutaného veselí) z nádoby nalezené na Pičhoře v roce 1896, která je významným importem z Říma: 

Stezka má krátkou odbočku na vrchol Pičhora (232 m) a přináší zajímavá fakta o životě Markomanů pod Pičhorou, oživená dřevěnými sochami:

Pičhora je evropsky významná archeologická lokalita ze starší doby římské. V roce 1896 zde dělníci při těžbě štěrku a písku objevili žárové pohřebiště. Výzkum poté prováděl Jan Waněk pod dohledem Josefa Ladislava Píče. Do roku 1906 bylo prozkoumáno 160 žárových hrobů, zhruba polovina popelnicových. 

Archeologické výzkumy, které se zde konaly na přelomu 19. a 20. století, zjistily, že pohřebiště pochází z raně římského období a svým rozsahem se řadí mezi největší naleziště u nás. Přímo na místě je ukázka uložení pohřebních předmětů v hrobě, pomník archeologického výzkumu, informační tabule a malá rozhledna. 

Pohřebiště na Pičhoře se používalo od přelomu letopočtu zhruba do roku 180 n. l. Význam Pičhory se týká zejména hrobů z první čtvrtiny 1. století n. l., které svým inventářem dokládají vztahy s římskou říší. Jde o hroby bojovníků považovaných za členy Marobudovy družiny a potvrzujících tak existenci mocenského útvaru – Marobudovy říše, která je známá z písemných pramenů. Mezi mnoha sty nálezy je zastoupena keramika (tvarovaná v ruce, jedna nádoba na hrnčířském kruhu), nádherné bronzové nádoby (kotle, vědra, konvice, mísy, pánve, cedníky, naběračky), stříbrné nádoby (jeden pohár s hlavou boha Pana odkazující do výrobní dílny v Pompejích), početná kování picích rohů, velmi pestrá škála železných, bronzových a stříbrných spon, přezky a další kování opasků norické a germánské provenience, šperky (zlaté prsteny a závěsky), bronzové a kostěné jehlice, hrací kameny, toaletní předměty (hřebeny, pinzety, zrcadla), meče, koňské postroje a různé nástroje. Zajímavým nálezem jsou medvědí drápy. Ke zcela unikátním předmětům náleží schránka na pečetě (bully), která může být dokladem o korespondenci mezi císařským dvorem v Římě a Marobudovou říší. Nálezy jsou dnes uloženy v Národním muzeu a lokalita je zapsána do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek ČR. 

Na vrchu Pičhory byl na konci 19. století vystavěn pomník archeologickému výzkumu, jediný svého druhu u nás. Roku 1911 jej nechal vztyčit Jan Waněk na památku tragicky zemřelého J. L. Píče:

Na Pičhoře se také nachází minirozhledna v podobě kamenného schodiště, z něhož se otevírá rozhled na Polabskou kotlinu.

Vracíme se z odbočky na zeleně značenou trasu, po níž přicházíme k modelu markomanského obydlí, kde naučná stezka končí: 

Podél toku Výrovky přicházíme do Radimi. Původní tvrz nechal na počátku 17. století přestavět Karel Záruba z Hustířan na moderní renesanční zámek. Svého sídla si však příliš neužil, zemřel již roku 1612. Jeho jediný syn Jan se po vyhlášení Obnoveného zřízení zemského v roce 1627 nechtěl přihlásit ke katolictví a roku 1628 byl donucen emigrovat.  Po konfiskaci jeho majetku byla Radim držena císařskou kanceláří až do roku 1634 a pak se vystřídalo několik majitelů, mezi nimi i nejvyšší kancléř Království českého generál Leopold Josef hrabě Šlik, jehož syn František Jindřich, nepříliš úspěšný podnikatel, panství prohospodařil a roku 1750 přivedl do dražby. Vydražitelem byla Augusta hraběnka Kinská. Když roku 1759 zemřela, novým majitelem panství se stal její syn generál jezdectva František Josef hrabě Kinský (1739–1805). Roku 1783 bylo radimské panství prodáno Aloisi Josefu knížeti Lichtensteinovi a nastalo 143 let dlouhé období, kdy byl zámek majetkem jednoho rodu. Ze zámku se stalo panské úřednické centrum, šlechta v Radimi již trvale nesídlila. Lichtensteinové provedli roku 1842 velkou přestavbu, kdy byla především zrušena domácí zámecká kaple. V roce 1927 Lichtensteinové zámek a přiléhající polnosti a hospodářské budovy koupil Dr. Jaroslav Bukovský a správcem radimských statků se stal jeho syn Jaroslav Bukovský. Ze zámku se stalo reprezentativní soukromé sídlo a došlo v něm k celé řadě stavebních úprav, budova byla elektrifikována, byly stavěny pseudorenesanční štíty, původní francouzský park byl osázen vzácnými dřevinami a přetvořen na park anglický.

V květnu 1945 na zámku sídlil štáb Rudé armády, roku 1950 byla na zámek uvalena státní správa a byl dán k dispozici místnímu národnímu výboru. Budova značně strádala a v 60. letech ji bylo nutné generálně opravit. MNV a později Obecní úřad Radim zámek využíval až do roku 1994. V restituci byl zámek navrácen dědicům rodiny Bukovských a ti jej roku 2005 prodali Antonínu Dotlačilovi, který prováděl náročnou rekonstrukci zámku do co nejpůvodnější podoby. V opravách a zvelebování pokračuje i současný majitel Bohuslav Opatrný, bývalý výzkumný pracovník a nadšený muzikant, který si koupí historického objektu splnil celoživotní sen. Veškeré práce provádí svépomocí za podpory rodiny, přátel a dobrovolníků, nečerpá žádné dotace či jiné veřejné prostředky a veškeré příjmy ze vstupného investuje do oprav a zvelebování areálu. Interiéry jsou kompletně vybaveny unikátním renesančním nábytkem, většinou západoevropské provenience, jelikož původní mobiliář během turbulentního 20. století v zámku nevydržel. V několika místnostech však zůstaly zachovány původní krásné malované záklopové stropy z let 1607–1610.

Od zámku prokračujeme po zelené turistické značce a za železničním přejezdem odbočujeme k bistru 9 3/4. Jeho vzhled a hlavně interiér je stejně exotický jako jeho název. 

Každý znalec jistě ví, nebo si pamatuje, že na začátku školního roku se do školy studenti dostanou pouze vlakem a musí nastoupit na nástupišti 9 ¾. To bylo poprvé zmíněno v prvním díle celého dlouhého příběhu o Harry Potterovi s názvem Kámen mudrců. Studenti se museli dostavit na londýnské nádraží Kings Cross a tady vyhledat ono již zmiňované nástupiště 9 ¾. Zde s naloženým vozíkem vbíhali do zdi, aby se dostali ke slavnému Bradavickému expresu, který je převezl do školy v Bradavicích.

Bistro a přilehlý areál se nachází v místě původní zastávky lokální železniční trati Pečky – Kouřim. Původní zastávka z roku 1882 byla v roce 2013 zachráněna před demolicí a postupně rekonstruována s vizí vytvoření příjemného a zajímavého místa pro setkávání lidí při různých společenských i soukromých příležitostech. 

Areál byl otevřen v červenci 2021 a během první sezóny zde proběhly koncerty populárních hudebních skupin i vystoupení a dílničky pro děti.

Po krátkém posezení, aniž bychom si ověřili platnost sloganu „Zastávka Radim, tam se dobře najím“, pokračujeme v cestě, která nás přivádí k lomu u Radimi, jenž byl v roce 1977 vyhlášen přírodní památkou. Důvodem ochrany je významné paleontologické naleziště ve dvou prohlubeninách kapsovitých tvarů, způsobených mořskou erozí, kde byly nalezeny zkameněliny. Ve spraši nad lomem byly nalezeny dvě stoličky, 20 cm dlouhý úlomek klu mamuta a stehenní kost srstnatého nosorožce.

Mimo to zde byla v době těžby odkryta unikátnmí ukázka příbojové činnosti svrchnokřídového moře v ortorulách kutnohorského krystalinika a dále jsou zde k vidění tři pegmatitové žíly alpského typu. V lomu probíhala těžba v letech 1932 až 1958 a zpracovával se zde štěrkový kámen pro silnice a dráhu.

Prohlížíme si umělecké dílo Zkameněliny keramičky Juliany Hadvigové a kováře Lea Pivoňky. Keramické modely inspirované pravěkými mlži, jejichž skutečná velikost byla v rozmezí 0,3 až 1,5 centimetru, jsou instalované na kameni a překryté kovovou mříží, která kopíruje tvar pravěkých nálezů:

Po cestě vedoucí mezi železniční tratí a Výrovkou přicházíme do Chotutic...

... a poté k pramenu Járy Cimrmana, který se zde při své cestě z Řípu na Blaník zastavil a po napití vody z pramene pronesl tuto památnou větu, hodnou Mistrova nedozírného génia: „Voda, vodička, vodička, všeho živého matička“.

Prameniště je asi padesát metrů nahoře ve stráni, voda dříve stékala voda po povrchu až k cestě, kterou podtékala do mlýnského náhonu. Postupem času se ale roztékala podél cesty, která tím byla rozbahněna, a tak zde byly osazeny betonové skruže, do nichž stéká voda novým potrubím shora z prameniště, a v roce 2021 byly obezděny kamenem a osazeny stříškou:

Procházíme kolem tří přírodních rezervací: Stráň u Chroustova a dvě Stráně u splavu. Oblast má charakter skalní stepi, rostou zde suchomilné a teplomilné rostliny, jako kavyl Ivanův, křivatec český či koniklec luční a vyskytuje se zde velké množství plazů, například ještěrka zelená, ještěrka obecná, užovka obojková a další.

Na okraji obce Vrbčany náš pěší výlet končí, na zastávce čekáme na příjezd vlaku a vracíme se do Peček. Než přesedneme na vlak do Kolína, absolvujeme krátkou procházku po městě. Kolem novorománského kostela sv. Václava z počátku 20. století...

... přicházíme na Masarykovo náměstí, na jehož východní straně stojí budova radnice s čtverhrannou věžičkou a erby na fasádě. Pochází z přelomu 19. a 20. století, ale prošla několika opravami a rekonstrukcemi, naposledy na počátku 21. století:

Počátkem roku 1925 obec zahájila jednání s akademickým sochařem Ladislavem Šalounem o možnosti postavit v Pečkách pomník T. G. Masarykovi. Sochař vypracoval návrh, který byl schválen zastupitelstvem 23. 12. 1925. Socha byla na podstavec postavena 9. 6. 1927 a slavnostně odhalena byla 12. 6. 1927. Za protektorátu byla okupanty z města odstraněna a byla předurčena ke zničení. Vlastenci ji ale zachránili a zazdili ve Strašnicích. Odtud se po skončení války vrátila zpět do Peček a 28. 10. 1945 byla znovu odhalena. V noci z 11. na 12. dubna 1958 byla socha z pomníku odstraněna a odvezena do továrny Regula. Následně byla v roce 1961 rozřezána a rozdrcena. 

Po sametové revoluci byl v usnesení OF předložen návrh na navrácení sochy na náměstí. K realizaci ale nedošlo. Na zasedání zastupitelstva při přípravě rozpočtu pro rok 2018 vyslovil Ing. Karel Krištoufek myšlenku znovu vrátit sochu T. G. Masaryka a zastupitelstvo souhlasilo. V srpnu 2017 se začalo s opravou podstavce, do něhož byla vložena skříňka s dobovými předměty a podle Šalounova modelu byla akademickým sochařem Mgr. A. Josefem Faltusem zhotovena nová socha, která byla slavnostně odhalena 28. 10. 2018.