Co jsem také přečetl_______________ _____________dvě knihy Jana Beneše

Spisovatele, která v devětašedesátém roce emigroavl na Západ a po sametové revoluci se vrátil

Zelenou nahoru (Euromedia, 2001) je jedno z pozdějších autorových děl, vydané poprvé v roce 1977 v Torontu a pak ve zkrácené podobě pod názvem ...tak mě polib... (v originále Kiss me, I am Bohemian) v nakladatelství Magnet-Press v roce 1991). Rámcem příběhu je kriminální zápletka, ale jeho podstatou spíše vnímání absurdní skutečnosti, s níž se hrdina setkává jak ve svobodném „novém světě“, tak ve svých vzpomínkách na beznadějnou socialistickou realitu české vesnice padesátých let. Obě roviny viděné z pozice českého emigranta, humorně nostalgické vzpomínky na domov i groteskně nadsazené události a zážitky ze Spojených států, se prolínají v čase a jsou přerušovány sedmi zastaveními Balady o Ludimíru, inspirované příběhem bratří Mašínů. Řečeno frází, máme před sebou nevšední příběh o hledání smyslu lidského života.

Životní zkušenosti z totalitního režimu ovlivnily autorův pohled na svět i postoje, které se tak staly sarkastickými, skeptickými, plnými hořkého humoru blížícímu se grotesce.

Název knihy je odvozen z humorné historky pokládání srolovaného koberce trávníku...

Indolence (Primus, 1993) je publikace s podtitulem Soukromá zpráva účastníka jedné aféry, která přivodila jednomu tajemníkovi ztrátu stolce. Slovo indolence znamená netečnost, lhostejnost, nevšímavost. 

Kniha vznikala převážně v roce 1986 a pak byla, ve velmi zkrácené verzi, otištěna exilkovým časopisem Nové obzory. Autor ji přepsal v letech 1991–1992, přičemž v úvodních kapitolách typ písma odlišuje původní text od o pět let staršího textu.

Autor píše o svém životě a politickém pronásledování v socialistickém Československu v 50. a 60. letech 20. století. Spousta zajímavých věcí o oné době, o StB a o prominentech tehdejších i převratových let, z nichž některé jsou nové i po dlouhé době. Od roku 1962 bylo patrné uvolnění politických poměrů. V roce 1966 byl ale Beneš, spolupracovník časopisu Tvář, znovu odsouzen, tentokrát na pět let za podvracení republiky – jednalo se o spolupráci s Tigridovým časopisem Svědectví (podrobně o tom píše v knize Indolence; politický proces se „skupinou“ Jan Beneš – Karel Zámečník – Pavel Tigrid byl pokusem Antonína Novotného exemplárně potrestat domácí pomahače pařížského vydavatele Svědectví; nakonec skončil ve vězení pouze Beneš. Proces paradoxně přispěl spíše k pádu Novotného, poněvadž do případu byla zapletena i dcera Novotného rivala ve straně, mocného komunisty Jiřího Hendrycha (dle Beneše šlo však o výmysl StB). Omilostněn byl v březnu 1968. V kriminále i tentokrát leccos zažil, jednou byl zmlácen v podstatě pro zábavu právě oslavujících bachařů.

*  *  *

Jan Beneš (1936–2007) – český spisovatel, překladatel, publicista a scenárista. Psal také pod pseudonymy Milan Štěpka, Bobisud Mihule, Mojmír Čada, Ing. Čada, JAB, JeBe, Světlana a jinými. Vystudoval UMPRUM v Praze (1951–1955), obor průmyslové výtvarnictví a v letech 1955–1956 jako výtvarník pracoval v družstvu Plzeňské dílo a v podniku Hamiro v Příbrami. Ve výkonu trestu pracoval jako horník v severočeském uhelném revíru (1958–1960), po propuštění jako kulisák v Ústředním loutkovém divadla Praha (1960–1962), ale propuštěn „pro nedovolenou uměleckou činnost“ (po udělení Ceny MNO). Od roku 1962 pracoval jako taxikář, redaktor a věnoval se literární práci – v tzv. svobodném povolání. V srpnu 1966 byl zatčen a odsouzen na pět let za podvracení republiky, ve výkonu trestu ve věznici Plzeň-Bory pracoval jako brusič skla (1966–1968), v březnu 1968 mu byl zbytek trestu posledním státním aktem prezdenta Novotného prominut.

Přednášel večerní kursy dějin umění na Palackého univerzitě v Olomouci (1960–1961) a scénografie na DAMU (1961–1962). Dálkově studoval Právnickou fakultu UK v Praze (1965–1966). Za komunistické diktatury byl dvakrát vězněn – 1958–1960 (jak uvádí „za podvracení bojové morálky mužstva, nedovolené ozbrojování, krádež vojenských podvlékaček“) a 1967–1968 („vlastizrada – podvracení socialistického společenského a státního zřízení, pokus o podvod“, odsouzen na pět let a k zabavení psacího stroje. 

V roce 1969 emigroval do USA, kde pracoval jako dělník, opravář a údržbář (1970–1972). Poté v Research Fellow, Ústav pro mezinárodní vztahy Harvard University, Cambridge ve státě Massachusetts (1972–1974). Zaměstnanec ministerstva obrany USA, Defense Language Institute v Monterey v Kalifornii a přednášková činnost na různých vysokých školách v USA, Anglii, Německu a Rakousku (1974–1993). Vystudoval také pedagogiku na Chapman College v Kalifornii (1979–1981). Záhy po listopadu 1989 se Jan Beneš vrací do Československa. Vydává zde jak své starší texty, tak i nové knihy (např. Svoboda nechodí v rudém šatě, 1995). Velkou pozornost vzbudil svou vzpomínkovou knihou Indolence, v níž podrobně popsal okolnosti svého odsouzení v roce 1967 a zároveň se kriticky vyrovnával s polistopadovou realitou a tolerancí komunistických zločinů. Věnoval se též literatuře faktu – pod názvem Čas voněl snem (2004) vydal dějiny sovětské komunistické strany. Vedle bohaté publicistické činnosti se angažoval v Konfederaci politických vězňů. V rámci diskuse o ozbrojeném odporu vůči komunismu vystupoval na podporu bratrů Mašínových, pokoušel se též oživovat legionářské tradice.

*  *  * 

Ještě před svou emigrací se věnoval prozaistice a publicistice. Debutoval roku 1962 v Plameni. Dále přispíval do LN, Literárních listů, Hosta do domu Čs. vojáka, Signálu, Svědectví (Paříž), Reportéra (Curych), Amerických listů (New Jersey), Práva (Wuppertal) aj. Počáteční díla Do vrabců jako když střelí (1962, poté s Banánovými sny, 1981) a Situace (1963) reflektují převážně postoj mladého člověka k československé situaci koncem 50. a začátkem 60. let. Formálně sevřené povídky jsou záznamem nenaplněných očekávání, konfrontací představ a reality – nakročením k událostem, které většinou nenastanou, výpovědí o nenaplněných možnostech, jež zanechávají deziluzi a zklamání.

Roku 1963 byla uvedena jeho televizní hra Čas plyne i v neděli, další dvě televizní hry nebyly uvedeny. Na rok 1969 připravoval k vydání prózy Rito na celou noc a Dědictví po Russeauovi, které již nevyšly. Další jeho knihy byly známé spíše v cizině, neboť za normalizace v ČSSR nemohly vycházet. Od jeho návratu začaly vycházet i u nás. V knize Až se se mnou vyspíš... budeš plakat (Kolín nad Rýnem, 1973 a 1991) je pocit uplývání času v banálních životních situacích ztvárňován s humorným sarkastickým nadhledem a vypointovaným pocitem znechucení a skepse.

Optimismem se od těchto povídek „všedního dne“ značně liší osobním zážitkem inspirované vězeňské prózy, zachycující konflikt mezi totalitní společností a právem člověka na osobní svobodu a zdůrazňující význam osobní odvahy ve zmanipulovaném světě – Na místě

(Toronto, 1972), Druhý dech (Curych, 1974 a 1991).

Psal také pro Svobodný zítřek (1990–1992), Metropolitan (1991–1994) a Český deník (1991–1996). 

*  *  *

Jeho otec byl architekt a legionář, důstojník z povolání ČSA, matčin otec, Wenzel Kraft, byl popraven v Berlíně 11. září 1943. Jan Beneš měl dva sourozence. Byl jedenkrát ženat, otec dvou dětí. V mládí byl v Sokole a Junáku (ale „nikdy Pionýr, ani ČSM“ jak uvádí). Byl členem Svaz spisovatelů a Obce spisovatelů (1962–1967 kdy vyloučen, kandidátství/členství obnoveno 1968/89–1997, kdy vystoupil). Byl členem PEN Clubu, New York Center (od 1974) a Pražské centrum (od 1997), The Commanders Club (od 1994, Sdružení veteránů US ozbrojených sil), National Rifle Association USA (od 1979, Americká národní střelecká asociace). V roce 2005 vzbudilo pozornost a pobouření jeho odsouzení trestním příkazem okresního soudu za údajné výtržnictví a násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci na 4 měsíce podmíněně (rozsudek byl v plném rozsahu zrušen krajským soudem v roce 2006). 

Dne 1. června 2007 večer spáchal Jan Beneš sebevraždu.