Putování za Santinim______________ ___________ východními Čechami (III)

Předchozí článek Putování za Santinim východními Čechami (II)

Deštné v Orlických horách

Ráno se vydáváme hned po snídani sedáme do auta, naším cílem je Deštné v Orlických horách. Je sice vzdálené jen nějakých pětadvacet kilometrů, ale protože chceme vidět maximum, máme docela nabitý program. První na řadě je prohlídka dominanty střední části obce – farního kostela sv. Máří Magdaleny. Je tu ale malá komplikace – kostel je zamčený a průvodce nikde! Trvá asi půl hodiny, než se díky telefonátu s pořadateli objeví... Jenomže odemkne – a zmizí...

Kostel je pravděpodobně jedním z posledních děl Jana Blažeje Santiniho-Aichela. Byl postaven v letech 1723–1726, tedy po Santiniho smrti, na místě staršího gotického, který se jako farní připomíná již před rokem 1362. Mezi dvě nakoso vytočené hranolové věže hlavního západního průčelí kostela je vloženo schodišťové rameno ústící do prostoru dosud používaného hřbitova. Průčelí je konvexní, členěné slepými arkádami, fasády jsou hladké, nečleněné. Vnitřek kostela je plochostropý, dvoupatrová kruchta na pilířích je podklenuta křížově a valeně s výsečemi, na stropě se nacházejí štuková zrcadla. 

Sochařská výzdoba hlavního oltáře je dílem J. Hartmana z 18. století, dva boční tabulové oltáře sv. Jana Nepomuckého a Utrpení Páně pocházejí z první poloviny 18. století. Nezvyklým prvkem je netradičně komponovaný oltář, nad kterým hraje roli oltářního obrazu hluboká nika s vloženou plastickou scénou sv. Máří Magdaleny na poušti:

Vnitřní vybavení kostela bylo postupně doplňováno, některé zařízení bylo zřejmě přeneseno ze starého dřevěného kostela. Varhany byly pořízeny z darů osadníků již v roce 1729, kazatelna s rokajovým dekorem a s figurálními reliéfy na řečništi ze sbírek farníků v roce 1761:

Za zmínku stojí také barokní kamenná křtitelnice...

... a obrazy Křížové cesty z 1. poloviny. 18. století:

Před kostelem je sousoší Panny Marie se sv. Josefem, Jáchymem a Annou z roku 1781:

Po prohlídce kostela, ještě než opustíme Deštné, máme v plánu návštěvu dvou zajímavých lokalit. Tou první je vyhlídka U Supa, ale dříve než k ní autem dojedeme, prihlížíme si křížovou cestu tvořenou čtrnácti kamennými sloupy s pašijovými obrazy,...

... která vede k dřevěné kapli Blahoslavené Panny Marie z roku 1809. Stojí na poutním místě, kde na vysokém smrku visel obraz Panny Marie jako památka zázraku, pří kterém se navrátil zrak nevidomému chlapci díky zázračné vodě, která vyvěrala z malé studánky pod smrkem.

V roce 1915 zakoupil bývalý hostinec vedle kaple Jindřich Štemberka (1867–1926), právník a propagátor turistiky v Orlických horách, a zřídil v něm turistickou chatu Panorama. Byla to vůbec první česká útulna v tomto pohoří. Dne 31. července 1921 se na Panoramě konala velká sláva: právě zde se za účasti několika tisíc hostů slavnostně otevírala pěší turistická magistrála Orlických hor – Jiráskova horská cesta. Slavnosti se zúčastnil i sám Alois Jirásek. Kapacita Panoramy byla i přes několikeré rozšíření budovy omezená. Proto se továrník Pilnáček v roce 1931 rozhodl vystavět v jejím sousedství pro ubytování hostů modernější budovu – Jiráskův dům s třiceti komfortními pokoji a tanečním sálem. Třicátá léta však skončila katastrofou, zhroucením všeho, co Štemberka i Pilnáček budovali. V roce 1938 Deštné v Orlických horách připadlo Německu, Panoramu nový německý správce překřtil na Berghof a z Jiráskova domu se na počest sudetoněmeckého nacistického politika stal Hubert Birke Haus. Po válce čekalo německé obyvatelstvo vystěhování a rodinu Pilnáčkovu, která získala zpět svůj majetek, po roce 1948 zestátnění. Po revoluci v roce 1989 na Panoramě působilo deset nájemců. Pánové Petr Hemelík a Ladislav Čtvrtečka v letech 1997–2007 provozovali jak hospodu, tak ubytovací služby. Za jejich správcovství se konalo v tanečním sále každoročně několik plesů, silvestrovských slavností či vyhlášení mezinárodních závodů ve skibobech, které se konaly v místním lyžařském centru. Panorama a Jiráskův dům tedy sloužili místním obyvatelům a turistům jako místo, kde se scházeli užít si zábavu, poslechnout si živou hudbu a pobýt s přáteli.

*  *  *

Nad chatou je několik památníků – kromě zmíněného JUDr. Jindřicha Štemberky jsou ještě dva kameny s pamětními deskami spisovatelů Aloise Jiráska od Milana Šplíchala a Karla Michla (1898–1982) od Jiřího Kolářského:

Krátce se porozhlédneme z vyhlídky U Supa,...

... vracíme se do Deštného a úzkou asfaltkou vyjíždíme ke kostelu sv. Tomáše. Nachází se v Jedlové v Orlických horách, která je dnes součástí Deštného, ale dříve to byla samostatná obec, německy zvaná Tanndorf, založená během sklářské kolonizace západní části Orlických hor někdy ve druhé polovině 16. století. Další německy mluvící kolonisté sem přišli na konci třicetileté války. To už na horském výběžku asi kilometr východně nad vsí stála dřevěná kaple či kostelík, poprvé písemně zmiňovaný v roce 1636. Dnešní jednolodní barokní kostel s půlkruhově uzavřeným presbytářem a hranolovou věží nad západním průčelím byl postaven na stejném místě v letech 1737–1741, kolem něj vznikl hřbitov. V roce 1833 kostel po úderu blesku vyhořel, ale byl kompletně obnoven.

Před druhou světovou válkou žilo v Jedlové a okolí asi 650 lidí, po válce tu nezůstal skoro nikdo. Kostel byl opuštěn a jeho interiér zdevastován, náhrobky na hřbitově omláceny či rovnou skáceny, hřbitovní zeď rozvalena. Po roce 1993, kdy byl kostel zařazen mezi nemovité kulturní památky, se začalo s jeho opravami. Loď i věž dostaly novou střechu, věž byla omítnuta a její okna osazena žaluziemi, nejnověji bylo opraveno schodiště na kůr, který je opět přístupný:

Pohled z kruchty

Vracíme se do Deštného a odjíždíme směrem na Rychnov nad Kněžnou. Zastavujeme se ve Skuhrově nad Bělou, ležícím zhruba v polovině cesty na staré obchodní stezce, prodírající se hlubokým údolím podél řeky Bělé do Kladska. Odbočujeme k Hraštickému kopci (459 m) a obdivujeme majestátní lípu, o jejímž vysazení se tradují dvě legendy. 

První je doložena zápisem ve farní kronice, podle něhož místní farář Josef Rubín, sadař a zušlechťovatel pustých míst, nechal do nevzhledného pustého lomu navozit hlínu a na hranici se zádušními pozemky se sousedem Výravou zasadil lípu. Pozdejší farář Josef Ehrenberger na skuhrovskou faru nastoupil roku 1853 a o lípě se v kronice zmiňuje. Její stárí odhaduje na 15 let. To znamená rok 1838 jejího vysazení. Druhé vysvětlení uvádí, že byla vysazena v upomínku na zrušení roboty (1848). Tenkrát prý se sedláci z okolních obcí rozhodli zasadit lípu, aby příštím generacím připomínala památný den, kdy padla jejich poroba. Aby strom byl zdaleka viditelný, před jeho zasazením navozili na nejvyšší místo svahu nad kostelem hlínu. Byla to jejich poslední robota – ale z vlastní vůle.

Při návratu do Skuhrova míjíme několik dřevěných soch,...

... pod kostelem sv. Jakuba zastavujeme na malém parkovišti a stoupáme k dřevěné rozhledně stojící na místě, kde býval středověký hrad podle Dalimilovy kroniky Mutiny Skuhrovského z rodu Drslaviců, jednoho z vůdců odporu proti žoldnéřům Oty V. Braniborského. Kromě nepatrných zbytků hradu je tu malý amfiteátr pro pořádání kulturních akcí a několik dřevěných, ručně vyřezaných soch se středověkou tématikou, které zde vznikly při řezbářském sympoziu Proměny dřeva. 

V roce 1396 je jako majitel hradu uváděn Půta II., věrný stoupenec Zikmunda, a předpokládá se, že následoval osudy jeho jiných hradů a byl dobyt husitským vojskem roku 1425. Držiteli hradu pak byli husitský hejtman Jan Kolda ml. ze Žampachu, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka a Jiří z Poděbrad. Jeho hlavním sídlem v této oblasti byly Litice, ke kterým Skuhrov připojil. Zřejmě ztráta sídelní a správní funkce hradu vedla k jeho zpustnutí v průběhu 15. století. 

Ze Skuhrova už definitivně odjíždíme do Rychnova. Za Santinim!

Následuje článek Putování za Santinim východními Čechami (IV)