Cinque Terre je chráněný pás skalnatého pobřeží riviéry Levante, který je od roku 1997 součástí světového dědictví UNESCO a v roce 1999 byl vyhlášen italským národním parkem. Svou rozlohou 4 300 hektarů je nejmenším národním parkem v Itálii, ale zároveň nejhustěji osídleným – ve zmíněných pěti městečkách žije 5 000 stálých obyvatel. Kromě jejich území zahrnuje národní park i části obcí Levanto a La Spezia.
Jméno Cinque Terre (česky Pět zemí) je velmi příznačné. Jedná se o pět malebných vesniček – od severu k jihu Monterosso, Vernazza, Corniglia, Manarola a Riomaggiore tvořené celými hrozny barevných domů, které jsou jako orlí hnízda přilepeny na skalnaté pobřeží. Lord Byron (1788–1824), zcestovalý anglický básník, který měl porozumění pro krásu krajin, nazval tuto část pobřeží pozemním rájem. Vesnice byly původně přístupné pouze z moře a dodnes neexistuje žádná silnice, která by je všechny spojovala. Jsou propojeny pouze cestičkou zvanou Sentiero Azzurro, která vede podél pobřeží. Nebo vlakem...
* * *
Na nádraží ve Finale Ligure si za 32,50 eura kupujeme celodenní jízdenku Cinque Terre Card, která nám umožní během dne libovolně přejíždět přes jednotlivá městečka. Odjíždíme do Savony, kde přestupujeme na vlak směřující do Cinque Terre. Vystupujeme na nádražíčku v Riomaggiore:
Jedním z prvních turistů, kteří Riomaggiore navtívili, byl italský realistický malíř Telemaco Signorini (1835–1901), čelný představitel umělecké skupiny Macchiaioli, která se hlásila k impresionistické tvrobě v přírodě. Bojoval pod Garibaldim a namaloval při tom několik bitevních scén, jež vzbudily pozornost. Do Riomaggiore přišel poprvé roku 1860, deset let předtím, než železnice nabídla oblasti nové možnoti rozvoje. „Potok lemují spíše hospody, z nichž vytéká všemožné svinstvo, než domy...“, napsal o svém setkání s nejvýchodnější vesnicí v Cinque Terre. „Když nás spatřili, zalezli všichni obyvatelé do domů a zavřeli krámy.“ Přes tyto nepříznivé dojmy byl na tom Signorini stejně jako všichni dnešní návštěvníci. Cinque Terre a jeho pohádkové vesnice se mu zadřely pod kůži, vrátil se sem roku 1881, v letech 1892 až 1899 tu trávil každé léto a zachytil na svých plátnech mnoho charakteristických pohledů na Riomaggiore: Na jeho počet zde byla ulice stoupající od nádraží ke kostelu nazvána jeho jménem. * * *
My se vydáváme souběžnou via Cristoforo Colombo. Je obsypaná několikapatrovými domy s obchůdky, restauracemi a kavárničkami, jejichž fasády tvoří pestrou mozaiku barev. Jsou tak natěsnány jeden na druhý, až budí pocit, že se co chvíli zřítí...
 |
| Pohled zpátky |
Stoupáme k oratoři, což je kostel, který neslouží celé farnosti, Santa Maria Assunta, česky Nanebevzetí Panny Marie:... a pokračujeme v cestě vzhůru. Odbočujeme prudce doleva ke gotickému kostelu San Giovanni Battista, česky sv. Jana Křtitele. Vznikl nejpozději ze všech kostelů této oblasti – jeho stavba začala kolem roku 1340 a z této doby pochází také jeho rozeta.
Samozřejmě, že otevřené dveře nemineme bez povšimnutí:
V horní části historického centra se nachází hrad, který původně sloužil k obranným účelům, poté byl přeměněn na hřbitov a dnes je využíván místní obecní správou jako konferenční sál a kulturní centrum. Již zmíněnou ulicí via Telemaco Signorini, pak po schodištích a na závěr tunelem... ... se vracíme na nádraží a přejíždíme do sousedního městečka Manarola. Je druhým nejmenším na Cinque Terre, ovšem spolu s Vernazzou soupeří o nepsaný titul nejkrásnějšího města na pobřeží. Přesněji řečeno, v mnohých žebříčcích se Manarola umisťuje jako nejkrásnější obec Evropy i světa. Hustý shluk pastelově barevných domků na 30 metrů vysokém skalnatém útesu čnícím nad Ligurským mořem a obklopený horami s vinicemi zkrátka z Manaroly dělá jedno z nejoblíbenějších měst Itálie. Obec byla založena během 12. století a svůj název pravděpodobně odvozuje od antického „magna roea“, velkého mlýnského kola přítomného ve vesnici. První doklady o vesnici pocházejí z roku 1200.
Z nádraží se do městečka opět dostáváme tunelem pro pěší, dlouhým asi stopadesát metrů. Hlavní ulicí Via Discovolo stoupáme – kam jinam, než ke gotickému farnímu kostelu? Tento je zasvěcen sv. Vavřinci, italsky San Lorenzo: Průčelí nad vstupním portálem zdobí nádherná rozeta s dvanácti kružbami: Ani tady nevynecháme návštěvu interiéru: Naproti kostelu stojí zvonice... ... s úžasným výhledem na městečko. Růžové, rezavě hnědé a světle zelené domy jako by se navzájem podpíraly jeden o druhý, aby neztratily rovnováhu a nezřítily se ze strmé šedivé skály do moře: Před návratem na nádraží si zasloužíme krátké posezení u kafíčka:
Návštěvu Corniglia, dalšího městečka, vynecháváme a z vlaku vystupujeme až ve vesničce Vernazza. Její několikapatrové domy jako by srostly v jedinou stavbu podobnou bludišti. Úzké uličky vedou kolem portálů zdobených reliéfy a ze strmé skály shlíží středověká věž, která stejně jako masivní čtverhranná saracénská věž u přístavu už dávno ztratila svůj původní význam. Přímo u přístavu stojí gotický farní kostel Santa Margherita di Antiochia ze 14. století. Aby se v obci, kde je každý metr půdy vzácný, neplýtvalo místem, má kostel apsidu přivrácenou k náměstí plochou a s vlastním vchodem. Osmiboká zvonice dodává obci charakteristický ráz: Interiér kostela zapůsobí na návštěvníky svou přísnou prostotou: Čas neúprosně běží, a tak i návštěvu Monterosso al Mare, poslední z pěti městeček, musíme oželet. Vystupujeme v Levantu, kde na nás čeká autobus. Před odjezdem ještě stíhám vyfotit Santuario di Nostra Signora della Guardia neboli kostel Panny Marie Strážné:
,_by_Telemaco_Signorini.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat