Jarda Vála: Ligurie – turistika na italské Riviéře (IV)

Předchozí článek Ligurie – turistika na italské Riviéře (III)

Přes vesničku umělců Bussana Vecchia do San Rema

Asi po sedmdesáti kilometrech cesty po dálnici autobus odbočuje a po dalších dvou kilometrech po normální silnici vystupujeme. Po značené trase pojmenované Via della Costa míříme do poněkud strašidelné vesničky umělců Bussana Vecchia:

Nádherně položenou obec, osídlenou již ve středověku, zničilo 23. února 1887 prudké zemětřesení, při němž zahynulo 53 lidí. Většina budov byla vážně poškozena a úřady se rozhodly vystavět u moře novou vesnici s názvem Bussana Nuova. Původní vesnička ležící v kopcích byla ponechána napospas nezadržitelnému rozpadu. Domy a zdi se zřítily a zarůstaly trávou a rostlinami.

V roce 1947 začali imigranti z jižní Itálie „město duchů“ nelegálně osidlovat. Po několika nucených vystěhování italskou policií v 50. letech nařídily úřady zničení všech schodišť a střech v prvních patrech. Navzdory tomu se počátkem 60. let sicilský malíř Vanni Giufré spolu se skupinou umělců rozhodli do zničené vesnice přestěhovat. Idea byla umět jednoduše žít a umělecky pracovat. Osada neměla elektřinu, vodovod ani kanalizaci, přesto se malá komunita do roku 1968 rozrostla na dvacet až třicet lidí, většinou hippie-umělců z celé Evropy (Itálie, Rakousko, Anglie, Francie, Dánsko, Německo a Švédsko). Napětí se starými obyvateli a policií však narůstalo, až bylo 25. července 1968 opět nařízeno vystěhování. Do obce byla vyslána policie, aby je vymohla, ale vesničané odejít odmítali a čelili polici za barikádami. Přítomna byla i velká skupina mezinárodních zpravodajů, a tak se policie rozhodla konfrontaci vyhnout.

Na počátku 70. let vznikly problémy kolem právního uznávání nemovitostí. Soukromé vlastnictví se začalo jevit jako nutnost, což bylo v přímém rozporu s původními ideály komunity umělců. Kromě toho potomci původních obyvatel založili spolek Amici di Bussana s úmyslem získat zpět území patřící jejich předkům a přistoupili k uzavření a vyhlášení celé severní části města za vlastní.

Během posledních šedesáti let byla Bussana Vecchia svými novými obyvateli částečně přestavěna, zrodila se International Artist´s Village a navzdory pravidelným konfrontacím s úřady tam komunita stále žije, prodává své ruční práce turistům, pořádá umělecké výstavy, divadelní akce a koncerty živé hudby. Nutno ovšem dodat, že počátkem 80. let se počet obyvatel zvýšil na přibližně sto lidí, což již nebyli výlučně umělci. Tehdejší ekonomicko-spekulativní rozmach přivedl mnoho lidí k myšlence, že by mohli snadno vydělávat na letní turistice otevřením levnějších řemeslných obchůdků, čímž samozřejmě došlo ke snížení kvality umělecké produkce, takže kromě umění zde narazíme i na kýče.

Starobylý kostel zasvěcený Madonně delle Grazie byl na počátku 15. století přestavěn s novým zasvěcením sv. Egidiovi. V roce 1652 byl barokně upraven, při zmíněném zemětřesení se klenba a velká část kostela zřítily.

Zůstala část obvodových zdí, prostor apsidy a jako zázrakem celá zvonice:

Touláme se cik-cak starobylým uličkami,...

... tu a tam nahlédneme do ateliéru či na improvizovanou výstavku...

Karikatury

... a na závěr posedíme v hospůdce u dobře vychlazeného láhvového piva:

Po prohlídce sestupujeme do údolí řeky Rio Armea a vzápětí za nemilosrdně pražícího sluníčka zase poměrně příkře stoupáme do vsi Poggio. Ani tady nepohrdneme návštěvou místní hospůdky, přičemž si broukám refrén písničky mé oblíbené skupiny Harlej:

„Na San Remo těším se jak malej kluk...“

No, po pravdě řečeno, není to s tím těšením až tak horké, mimo jiné proto, že už jsem tam jednou byl. Ale je to drahně let – když se později podívám do externí paměti, zjišťuji, že to bylo v roce 1991...

* * *

V 19. století začali na italské Riviéře „přezimovat“ němečtí císaři, ruští carové a angličtí lordi. Dodnes zde cítíme mondénní, elegantní atmosféru, která od té doby obklopuje vily v nádherných zahradách, elegantní secesní hotely a přímořské promenády lemované palmami.

Patrně nejrenomovanějším letoviskem je San Remo, městečko ovlivněné kouzlem Belle Époque 60. let předminulého století, které je od roku 1951 dějištěm každoroční pěvecké soutěže – Festivalu italské písně (Festival della canzone italiana či spíše Festival di San Remo). Soutěží tu pouze italské písně a ne starší, než je loňský ročník festivalu. O vítězi rozhoduje porota i diváci a popularita je vítězům a finalistům zaručena. Hlavním dějištěm festivalu je od roku 1977 Teatro Ariston.

Město se původně mělo jmenovat San Romolo jako venička ležící na kopcích. Mezi 6. a 5. stoletím př. n. l. si Ligurové, kteří zde žili před Římany, postavili na kopcích a v horách opevněné hrady. Když sem ve 2. stol. př. n. l. pronikli Římané, založili zde osadu Villa Matutia. V raném středověku se centrum obce přesunulo do kopcovité oblasti, kde bylo založeno staré město La Pigna, které bylo před nájezdy Saracénů opevněno zdí.

Sousední městečko Bordighera postavilo pomník italskému spisovateli Giovannimu Ruffinimu (1807–1881). Nepatří sice ke slavným jménům italské literatury, ale byl to on, kdo položil základní kámen turistické proslulosti italské Riviéry. V San Remu a Bordigheře se totiž odehrává trochu kýčovitý milostný román „Doktor Antonio“, který Ruffini vydal roku 1855 anglicky v Edinburghu. Úspěch u čtenářů byl tak velký, že mnoho se jich rozhodlo učinit totéž, co hrdina románu, a poznat na vlastní oči a kůži pohádkovou atmosféru ligurského pobřeží. Z britského mlhavého podnebí tak začaly prchat skupiny turistů na vlahou Riviéru, kde trávily dlouhé zimní měsíce a léčily si tehdy velmi rozšířená plicní onemocnění. Roku 1860 byl postaven první Grand Hotel Londra a brzy nato Royal, dodnes nejexkluzívnější hotel v San Remu. Do přelomu století zde vyrostlo pětadvacet hotelů a téměř dvě stovky vil. Jezdili sem a trávili zde dovolenou císaři a císařovny, carové a carevny, knížata, finanční šlechta a za nimi spisovatelé a umělci světového významu.

* * *

Po cyklostezce, vybudované na tělese zrušené železnice, míříme do centra. Skrz zavřenou bránu nahlížíme do parku obklopujícího secesní Villu Nobel, v níž strávil poslední léta svého života proslulý švédský chemik a vynálezce dynamitu Alfred Nobel (1891–1896). V San Remu zemřel, ale pohřben je ve Stockholmu.

Na staré město zvané La Pigna shlíží vysoko položený, bohatě zdobený barokní poutní kostel Madonna della Costa ze 17. století:

Z prostranství před kostelem se otevírá výhled na město a mořský záliv, my se spíše věnujeme interiéru:

Přicházíme k Torre della Ciapella neboli Torre dei Saraceni stojící na náměstí Piazza del Mercato. Věž byla postavena v 16. století Janovskou republikou na obranu města a pro boj s nájezdy barbarů, kteří v oněch temných letech drancovali Ligurské pobřeží.

Přicházíme ke kostelu San Siro, nejstaršímu ve městě. Nese patronát sv. Syra z Pavie, byl postaven ve 12. století v románsko-gotickém slohu a byl dočasně barokizován:

V roce 1901 začaly restaurátorské práce na obnovení původního románského vzhledu. Pro nedostatek peněz byly práce už následujícího roku přerušeny a pokračovaly až v letech 1926–1930, kdy byly znovu přerušeny a obnoveny byly až roku 1947. Téhož roku byl kostel prohlášen za baziliku minor a v roce 1975 za konkatedrálu.

Míjíme Casino Municipale, hernu postavenou v letech 1904–1906 podle návrhu francouzského architekta Eugéna Ferreta,...

... a pokračujeme po Corso Imperatrice, Promenádě carevny, nazvané na počest Marie Alexandrovny, manželky cara Alexandra II., který jako první učinil ze San Rema své místo pro dovolenou a městu daroval palmy, které tu jsou dodnes. Zastavujeme se před pravoslavným kostelem Krista Spasitele, sv. Serafíma Sarovského a sv. Kateřiny, postaveným na počátku 20. století ruskou šlechtou, která si vybrala San Remo jako turistické a lázeňské středisko:

V kryptě kostela byli v roce 1921, resp. 1923 pohřbeni král Černé Hory Nikola Petrvič-Njegoš a jeho manželka Milena, rodiče manželky italského krále Victora Emmanula III. Jeleny. V roce 1989 byly jejich ostatky repatriovány do Cetinje.

Kolem bývalého nádraží...