Návštěvu Mincovny prosadila Beruna slovy: „Když jsme v Kremnici, musíme do mincovny!“ Příběh, kterým se kremnická mincovna stala nejstarším nepřetržitě vyrábějícím podnikem na celém světě, se začal psát dne 17. listopadu 1328 díky privilegiu krále Karla Roberta. Tímto privilegiem se zároveň i Kremnica stala královským báňským městem a získala městská privilegia. Na památku založení kremnické mincovny je před jejím vstupem umístěna bysta krále Karla Roberta:
Z kremnického zlata se zpočátku razily zlaté dukáty podle florentského vzoru, tzv. florény, které byly pro svou vysokou a stálou ryzost 23 karátů a 9 grénů považovány za nejtvrdší měnu ve střední Evropě. Během existence mincovny se vyrazilo celkem 21,5 milionu kusů florénů. Později začaly ustupovat mincím z levnějších drahých (to je krásný oxymóron neboli protimluv) kovů. Příkladem jsou stříbrné tolary, jejichž ražba začala v kremnické mincovně jako v jedné z prvních již v roce 1499. Tolarová měna v Uhersku přetrvala až do zavedení korunové měny. Ze stříbra se razily tolary, groše, denáry a jejich váha i rozměry se často měnily. Odhaduje se ale, že se v nejlepších letech zmincovalo kolem 3000 až 6000 kg stříbra ročně.
Objekty mincovny se již téměř šest století nacházejí na stejném místě. Historické budovy, opírající se o městské hradby byly dobudovány v 80. letech 19. století do podoby moderní mincovny, která svými technologiemi překonávala ostatní mincovny v Uhersku. Po roce 1918 byly v kremnické mincovně vyraženy všechny československé a slovenské koruny spolu s množstvím zahraničních oběhových mincí pro více než 40 zemí. Razí se tu nejen státní platidla, ale také paměrní mince, odznaky a medaile. Mincovny se dotkly přímo i události během obou světových válek. Po rozpadu Rakousko-Uherské monarchie v roce 1918 maďarská armáda odvlekla strojní zařízení a zásoby drahých kovů do Budapešti. Nové stroje, již na elektrický pohon, dodala firma Vulkan Maschinenfabrik AG z Vídně. Na konci druhé světové války německé komando během ústupu část zařízení a zásoby mincovních kovů odvleklo a razící stroje zničilo výbušninami. V obou případech se podnik ve velmi krátké době pozvedl. V roce 1986 byl dokončen nový závod za městem, do kterého se přesunula celá výroba mincí tak, aby nerušila klidnou atmosféru historického centra. V původní budově zůstala produkce medailí.
Mincovna Kremnica š.p. je posledním místem v Evropě, kde se dodnes využívají ve výrobě razící stroje známé jako Vulkany. Během prohlídky staré razírny máme možnost vidět ražbu kovových vstupenek na těchto strojích:
Jednou z nejhezčích budov na Štefánikově náměstí
městská radnice, jejíž obnova byla realizována v několika etapách od roku 2008. Formální obnova radnice z roku 2006, která ji barevně posunula k modrému odstínu, nevycházela z historické reality a budovu „omladila“, což nebylo vhodné řešení. Poslední obnova plně respektuje barokní podobu z první poloviny 18. století:
Kromě barevnosti fasády se řešila i kamenná výzdoba radnice. Nejvýraznějším prvkem je váza z andezitového tufu, umístěná v přední části na vrcholu tympanonu. Byla sem přenesena patrně v době, kdy se kvůli poruchám statiky rozebíral dnes už neexistující kostel Blahoslavené Panny Marie, který původně stál na náměstí. Na tympanon se nyní vrátila kopie vázy z minerálního kompozitu, byly také zrestaurovány girlandy ze štukových vavřínů. Zajímavostí je, že na kovovém zábradlí balkónu je znázorněna bohyně spravedlnosti, což je důkazem, že v minulosti radnice sloužila pro výkon soudní moci.
Po prohlídce mincovny se naše kroky rozcházejí. Zatímco většina míří k salaši Revolta na sýry a žinčici, já stoupám
Banskou cestou k
Banskému múzeu. Nepočítám s tím, že bych se podíval dovnitř, protože je přístupné od devíti hodin do jedenácti a pak až od 13 do do 15 hod. Mám ovšem štěstí, protože je tu poměrně početná skupina zájemců o prohlídku.
Kupuji si za tři eura vstupenku, dostávám pelerínu a blembák s baterkou a za chvíli už odcházíme:
Odvážná myšlenka zpřístupnit část kremnického podzemí vznikla v roce 2007. Skupina nadšenců a milovníků hornické historie se pod vedením Ing. Dušana Rooba pustila do nesnadného úkolu – opět vdechnout život opuštěné štole.
Po měsících náročných zabezpečovacích prací bylo nakonec muzeum slavnostně otevřeno v srpnu roku 2008 za pomoci společnosti Kremnica GOLD. Od té doby prošlo branami důlního skanzenu více než 90 tisíc návštěvníků.
Hlavní expozice se nachází v
průzkumné štole Andrej z roku 1982. Pro veřejnost je zpřístupněna trasa o délce 650 m, která dokumentuje historii těžby zlato-stříbrných rud na území ložiska Šturec v Kremnici:
Provozovatelem muzea je v současnosti společnost Ortac s.r.o. ve spolupráci s občanským sdružením Banské múzeum Kremnica. Prohlídka trvá hodinu.
1. Ukázka hornické techniky používané v nedávné minulosti
2. Místo, kde se poprvé našlo zlato při ražbě štoly Andrej
3. Pracoviště z 80. let minulého století
4. Pracoviště z 30. let minulého století
5. Imitace dobývky ze 17. století s uherským huntem (vozíkem)
6. Otevřená dobývka na žíle Schrämen z 19. století
7. Komín do štoly Milan
8. Odpočívárna horníků
Po návratu ze štoly se jdu podívat na
Múzeum geocachingu. Správně – NA muzeum, ne DO muzea. Nachází se totiž na volném prostranství, kde se na jednotlivých banerech zájemce dozví odpovědi na mnohé otázky týkající se geocachingu: Kdy vznikl geocaching? Jak byla ukryta první keš na světě? Kde je nejstarší keš v Evropě? Jaké jsou základní typy keše? Co je Premium Member? Kdo je geokačer? Co jsou to putovní předměty? Co je to event? Jak najdu keš? Kde všude se může keš ukrývat? Jaké záhady mě mohou potkat při luštění mysterek?
Úplnou třešničkou na dortu je opravdová skrýš – geocache přímo v expozici. Jmenuje se – jak jinak než „Múzeum geocachingu“:
Po jejím nálezení opouštím areál Banského muzea a pokračuji kolem parkoviště Pod Jarabicou... ... k altánku vysvětlujícímu legendu o vzniku zlaté horečky v Kremnici, kdy lovec Krmeš ulovil jarabici (česky orebice, hrabavý pták z čeledi bažantovitých), která měla v žaludku zrnka zlata: Nahlížím do nedaleké
štoly Václav, jejíž ústí je samozřejmě uzavřeno mříží...
... a kvúli kešce volím zacházku kolem
ruiny klopačky. V její věžičce byla umístěna přenosná dřevěná deska, na kterou se klepáním oznamoval horníkům čas fárání. Klepání se ale ozývalo i při svátečních příležitostech a také při pohřbech a požárech. Procházím kolem pozdně barokní
kapličky Panny Marie z 2. poloviny 18. století...
... a po nálezu kešky se vracím na značenou cestu, kde míjím pomník z roku 1751 postavený na počest návštěvy císaře Františka Lotrinského, manžela Marie Terezie:
V roce 1764 navštívil Kremnici i jejich syn Leopold. Oba nezávisle na sobě sfárali do štol a vlastnoručně si mátkem a želízkem vyrubali ze zlatonosné žíly kus křemene se zlatem, ve skutečnosti s minerálem elektrum, což je v podstatě slitina obsahující 65 % zlata a 35 % stříbra.
* * *
Mám v úmyslu projít část naučných stezek Kalvária–Šturec a Spojka 1 a odlovit pár zdejších kešek. Není to ale zdaleka tak jednoduché, jak jsem si představoval. Značení není úplně perfektní...
... a také náročný terén mi v horku dává zabrat. Postupně objevuji památníky
štol Klinger a Mikuláš,...
 |
| Štola Mária |
 |
| Štola Mikuláš |
... dvě kešky jsem našel, dvě nenašel a plánovanou cestu k dalším dvěma jsem zrušil mimo jiné i pro časovou náročnost. S úlevou se konečně dostávám na slušnou cestu a mířím ke
Kalvárii:
Přicházím na vyhlídkovou terasu s krásným výhledem do okolí. Na jižní straně se otevírá panorama Štiavnického pohoří.
Nedaleký
kostelík sv. Kříže byl postaven na úpatí vrchu Šturec v roce 1724 jako šestý kostel v Kremnici. V roce 1977 byl výrazně poškozen požárem a k jeho obnově došlo až v letech 1993–2007.
Kostelík je ukončením křížové cesty, kterou budu absolvovat v protisměru, tedy od 14. zastavení k prvnímu:
Než zakončím dnešní putování tradičním posezením před oblíbenou balkánskou „zmrzlinárnou“, navštěvuji v patře nad „íčkem“ ukázkovou výrobu zdejších speciálních cukrovinek nazývaných
kremnické krumple. To je současné kremnické zlato – v čokoládě máčený plněný piškot s krémem:
Žádné komentáře:
Okomentovat