Baťova cvička

Další z pochodů, které nepořádá Klub českých turistů

Pochod se jmenuje Baťova cvička podle firmy Baťa, která v roce 1939 přišla do Zruče ze Zlína a začala zde podnikat v obuvnické výrobě. Prvním sortimentem, vycházejícím z bran zručského závodu byla mužská a dámská obuv, za války to byla tzv. bagančata, pracovní obuv na dřevěných podešvích. Díky tomuto závodu se město rozrostlo, původní Baťovy plány byly takové, že se Zruč bude velikostí i produkcí bot rovnat jeho zlínské továrně. Mělo zde být letiště, nemocnice i vysoké školy. Po okupaci v roce 1939 se plány uskutečnit nemohly a po válce už nebyl tento záměr rozvíjen. Po roce 1953 byla továrna přejmenována na Sázavan Zruč, národní podnik, a produkovala kvalitní dětskou obuv, která se prodávala po celém světě. Obuvnická výroba se zde udržela do roku 1997.

Podle meteorologů, jejichž předpovědi se během času dost podstatně mění, nás čekají teploty kolem třiceti stupňů a odpoledne či navečer bouřky a déšť. No, uvidíme...

Ve stanici Zruč nad Sázavou přesedáme do jiného vlaku, z něhož hned na příští zastávce nazvané Zruč nad Sázavou zastávka, vystupujeme a míříme ke Společenskému domu, kde je start pochodu. Startovné je kupodivu dobrovolné, což se hned tak nevidí...

Sestupujeme k řece a po lávce přecházíme na její levý břeh:

Sluníčko už začíná ukazovat, co nám dneska předvede, a tak neváháme zastavit se na pivo v občerstvení Na Stadionu. Neznačenými lesními cestami pak šlapeme přes osadu Domahoř, blížíme se k vodárenské nádrži Švihov, které se neoficiálně říká Želivská přehrada a slouží jako zdroj pitné vody pro téměř celou středočeskou oblast včetně Prahy. Podél lesa klesáme do osady Hrádek-Odranec, z níž po napuštění Želivské přehrady zůstaly jen dva domy. Pod hladinou je kromě zbytku osady zatopeno i torzo zříceniny hrádku zvaného Odranec.

Přicházíme do vsi Onšovec a otevřeným terénem spalováni sluníčkem stoupáme k silnici, kde uvítáme možnost usednout na lavičku a kochat dalekým výhledem. Vidíme hladinu Želivské přehrady, na obzoru vrch Stražiště (744 m) s televizním vysílačem a vpravo Javornickou hůru (583 m).

Po krátkém odpočinku pokračujeme lesní cestou, dokud nenatrefíme na modrou turistickou značku. Kolem hájovny a podél pole s kvetoucím mákem klesáme do Horky. Na návrší uprostřed obce stojí zámek, před jehož vchodem máme kontrolu.

Předchůdcem zámku byla tvrz založená Malovcem z Malovic ve 2. polovině 16. století jako centrum malého šlechtického statku. Po roce 1642 ztratila svou sídlení funkci a vrchnostenským sídlem se znovu stala až v roce 1748. V letech 1765–1770, za Jana Adama Trauttmansdorffa, byla stará tvrz barokně přestavěna na jednoduchý zámek s kaplí sv. Josefa s polygonálním závěrem. Jeho současný vzhled je však výsledkem klasicistních úprav provedených po roce 1845.

Dalšími majiteli byli Šporkové a Štanglerové, jimž patřil do roku 1949. V letech 1971–1974 prošla zámecká budova rozsáhlou úpravou a sloužila jako sídlo místního národního výboru a knihovny, nacházelo se tu také pohostinství a byty. Také dnes je tu obecní úřad a zámecká restaurace.

Budovy přilehlého trojkřídlého hospodářského dvora jsou na rozdíl od zámku ve špatném stavu:

Od zámku pokračujeme po modré turistické značce na okraj obce Buda, odkud míříme luční cestou k pískovně známé čistou vodou ke koupání. To je v dnešním horkém dni také naším úmyslem:

Pískovna vznikla v 70. letech minulého století, kdy se zde začal těžit písek pro stavbu dálnice D1. Po vytěžení se se vzniklá jáma zaplnila vodou, dnes relativně čistou a teplou!

Když jsme se dostatečně „vymočili“, vycházíme – abychom se nevraceli stejnou cestou – na širokou „polňačku“ a po silnici se přes Budu dostáváme do kempu Horka, konkrétně tedy do hospody U Vodáka. Proti sluničku si objednáváme hubertus, ale neťukejte si na čelo, není to vlněný myslivecký kabát, ale pivo z pivovaru Kácov!

Na další cestu se vydáváme po červené turistické značce, která nás po necelých 2,5 km přivádí ke zručskému zámku, kde je cíl pochodu.

Z černých mraků, které nás cestou trochu strašily, spadlo jen pár symbolických kapek, takže i po následující cestě k nádraží šlapeme se suchými deštníky v batohu.