Jarda Vála: Ať žije Petřín!

Zas je tu, jaro je tu, lidi šílí,

líbaj se jak o život navzájem,

tohle známe, zas tu máme

máj ten divnej měsíc.

Právě nyní je to těžko uvěřitelných dvacet let, co Lucie Bílá nazpívala svůj megahit Láska je láska.

Vyrážím na Petřín, byť je teprve březen a nikoli máj, lásky čas. Po absolvování pochodu mám ještě dost času na to, abych jel domů. Mým hlavním cílem je pravoslavný kostelík sv. Michala, a tak poprvé stoupám nikoli z Malé Strany, ale přes zahradu Kinských.

Celé Petřínské sady dnes patří mezi nejrozsáhlejší zelené plochy ve středu města. Jejich název však hovoří o pravém opaku. Název Petřín již ve svých spisech popisuje kronikář Kosmas jako velmi skalnaté místo, kterému se pro velké množství skal (latinsky „petra“) údajně začalo říkat Petřín. Od nepaměti se zde lámala opuka, z níž byla postavena řada pražských staveb. Jak šla staletí, vznikaly na petřínských svazích vinice, později byl Petřín rozdělen do několika zahrad, jejichž kultivování spadá převážně do 30. let 19. století. V sadech byly postupně také stavěny jeho jednotlivé dominanty a sochy.

První, kterou mám při cestě, je socha české herečky Hany Kvapilové (1860–1907), členky Národního divadla. Socha z bílého mramoru znázorňuje sedící postavu v dlouhých šatech a s kyticí na klíně. Jejím autorem je Jan Štursa, který ji vyhotovil v roce 1913. Pod pomníkem je uložena urna s popelem.

Na dohled se nachází letohrádek Kinských, předměstská vila z raného 19. století zbudovaná ve stylu pozdního klasicismu. Roku 1901 se stala sídlem Národopisného muzea českoslovanského, od roku 1922 dodnes je zde stálá expozice etnografického oddělení Národního muzea, jedné z největších muzejních sbírek lidového umění a kultury 17. až 20. století svého druhu v Evropě. V letech 2003 až 2005 byla provedena celková rekonstrukce letohrádku, jemuž byl udělen název Musaion (z řeckého Museion – Chrám múz).

Roubený kostelík sv. archanděla Michaela je celodřevěný pravoslavný chrám postavený ve 2. polovině 17. století v obci Velké Loučky u Mukačeva. V roce 1793 jej občané Velkých Louček prodali větší a bohatší vesnici Medvedovcům. Ke druhému stěhování došlo v roce 1929, když Rusíni kostel, jako typickou lidovou stavbu Podkarpatské Rusi, věnovali Praze, která tehdy byla jejich hlavním městem.

Stavba byla pečlivě rozebrána, jednotlivé části očíslovány a naloženy do čtyř k tomu speciálně upravených železničních vagónů. Kostel je bojkovského typu, jehož charakteristickým znakem je členění půdorysu na tři přibližně čtvercové části, nad nimiž se zvedají věže se střechami krytými šindeli. Kostel je přibližně 14 metrů dlouhý, 8 metrů široky a nejvyšší věž přesahuje 17 metrů.

V horním úseku zalesněného petřínského svahu se nachází přírodní památka Petřínské skalky, tvořená výchozy svrchnokřídových pískovcových skalek typu skalního města. Z nedaleké vyhlídky je docela pěkný výhled na Prahu:

Další cesta vede okolo Hladové zdi, opukové hradby, kterou nechal v letech 1360–1362 postavit český král Karel IV., aby zesílil městské opevnění Pražského hradu a Malé Strany proti útoku ze západu a z jihu. Zdi se začalo říkat Hladová, protože její stavba zajistila živobytí části nezaměstnané chudiny. Podle pověsti právě pomoc chudým byla účelem jejího budování, ale skutečný záměr byl nepochybně čistě strategický. Během dlouhé doby její existence byly prováděny mnohé opravy a úpravy, byly probourávány a opět zazdívány různé průchody.

Procházím zahradou a zastavuji se před Štefánikovou hvězdárnou. Byla zprovozněna v roce 1928, přičemž základ hlavní kopule tvoří jeden z bastionů (pětiboká předsunutá věž) Hladové zdi. Hvězdárna je určená široké veřejnosti a slouží především popularizaci astronomie. V 70. letech 20. století prošla velkou rekonstrukcí.

Socha Milana Rastislava Štefánika (1880–1919), československý astronom, politik a letec. Bronzová socha v letecké kombinéze držící v ruce písemnosti. Na soše určené pro Bratislavu pracoval v letech 1828–1838 Bohumil Kafka. V roce 1952 byla socha roztavena, nový odlitek zhotovený podle třetinového modelu odhalil v roce 1994 před Štefánikovou hvězdárnou tehdejší prezident Václav Havel.

Přes Růžový sad přicházím k Petřínské rozhledně. Byla vystavěna pro Zemskou jubilejní výstavu v roce 1891 na podnět zakladatelů Klubu českých turistů Dr. Viléma Kurze a Vratislava Pasovského, kteří se na světové výstavě v Paříži v roce 1889 tak nadchli pohledem na slavnou Eiffelovu věž, že se rozhodli vytvořit podobnou dominantu v Praze. Autory konstrukce pětkrát menší napodobeniny Eiffelovky byli ing. František Prášil a ing. Julius Souček z Českomoravské strojírny. Stavba byla zahájena v březnu 1891, v neuvěřitelně krátké době vyrostla celá konstrukce, 28. července byla zkolaudována a 20. srpna 1891 slavnostně otevřena. Je vysoká 63,5 metru a poskytuje nádherný výhled na Prahu.

Od rozhledny pokračuji kolem kaple Božího hrobu z roku 1737

a kostela sv. Vavřince k Bludišti, oblíbené dětské a turistické atrakci. Tvoří součást dřevěného pavilonu vybudovaného jako miniaturní rekonstrukce tehdejší vyšehradské gotické brány Špička, kterým se KČT prezentoval v roce 1891 na Jubilejní zemské výstavě. Zábavná klikatící se chodba s 38 velkými zrcadly, z nichž některá jsou zakřivená, takže obraz silně deformují, vede do prostoru, v němž je iluzivní malba bojů Pražanů se Švédy na Karlově mostě roku 1648.

Rozhlednu i bludiště nechávám víceméně bez povšimnutí jednak proto, že jsem obojí navštívil již několikrát, a také proto, že obloha se od západu rychle zatahuje a dokonce několikrát i zahřmí.