Ze Sázavky do Světlé

Odjíždíme vlakem do Sázavky s úmyslem vrátit se po zhruba desetikilometrové procházce do Světlé.

Sázavka užívala do 14. června 1964 názvu Smrdov. Změnu názvu prosadil řídící učitel zdejší školy Miroslav Merenus, který tu učil od 1. 9. 1949 až do svého odchodu do penze. Jeho manželka Jitka byla rovněž učitelka, v letech 1955–1970 učila ve Světlé a říkalo se jí Mercedeska. Příčinou ovšem nebyl noblesní vzhled karosérie, ale zkomolení slova Merenuska.

Od zastávky ČD se nejprve jdeme podívat pár set metrů na opačnou stranu, než je směr naplánované trasy. Po levé straně silničky vedoucí do obce stojí smírčí kříž s vytesaným maltézkým křížem, přenesený sem v padesátých letech při scelování polí z nedaleké meze.

Vracíme se zpátky, přecházíme koleje a můstek přes říčku Sázavku, spěchající do Světlé odevzdat své vody Sázavě. Míjíme Rymešův mlýn (dříve Lacinův), který už ovšem patří do katastrálního území Ovesné Lhoty.

Emanuel Rymeš byl mlynářem na Sázavě ve mlýně před Budčicemi, který pravděpodobně strhla velká voda, a tak se usadil zde. Rymešovi zde žili od března 1892. Jeho synové František (*1887) a Antonín (*1889?) se ještě narodili v Budčicích, František se v roce 1917 oženil s Antonií Zadinovou z Vlkanova a brzy poté převzal od otce hospodaření. Rodině i řemeslu se dařilo – i díky švagrovi Josefu Zadinovi (*1887), synovi stejnojmenného starosty z Vlkanova. Josef Zadina ml. vystudoval na Karlově univerzitě práva, v roce 1925 byl zvolen poslancem za agrárníky (Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, původně Česká strana agrární) do Národního shromáždění. Po roce 1935 působil až do osudného Mnichova ve vládách Milana Hodži jako ministr zemědělství. Jako první československý ministr byl na začátku druhé světové války nacistickými úřady zatčen a vězněn v koncentračním táboře Buchenwald.

Ale to jsem odbočil, stejně jako my za mlýnem odbočujeme. A sice doleva na lesní cestu, která stoupá na mírné návrší nad Dolními Dlužinami. Tam však půjdeme až později, nyní se dáváme vlevo po sotva znatelně vyjetých kolejích k mladému lesu.

V pondělí 8. dubna 2002 se zde uskutečnila akce, která neměla v novodobé historii Světlé nad Sázavou obdoby. Téměř šest hektarů ladem ležící půdy ve svažitém terénu nad údolím Sázavky bylo osázeno mladými stromky a vznikl tak nový les. První smrček vlastnoručně zasadil Adriaan de Koeijer z nizozemského Haarlemu, po němž byl nový les pojmenován Adriaanův les. Spojení mezi Světlou a Haarlemem zprostředkoval hned začátkem 90. let první polistopadový starosta Světlé Josef Staněk, který v Haarlemu dlouhá léta žil v emigraci a pracoval na haarlemské radnici. V roce 2000 bylo Adriaanu de Koeijerovi uděleno čestné občanství.

Dalších několik stromků zasadili zástupci radnice, a protože jsem byl vyzván, abych pořídil pár snímků pro městskou kroniku, přiložil jsem ruku k dílu a roste tu i jeden „můj“ smrček. 

Celý les pak byl během několika málo dnů vysázen pomocí mechanizace. Celkem je tu 18 000 smrčků, 1 200 modřínů, 10 400 buků a 50 dubů. Akce tehdy přišla na více než 320 000 korun, přičemž 250 000 korun pokryly státní dotace.

Hledám pamětní kámen, který – jak si pamatuji – stojí na okraji lesa, ale vzhled lesa se natolik změnil, že to není vůbec jednoduché. Kámen je na okraji lesa stále, ale trochu jinde, než bych očekával...

Vracíme se na návrší, z něhož klesáme do Dolních Dlužin. Kolem kapličky, jejíž bělostná fasáda se zrcadlově zobrazuje na hladině návesního rybníka, stoupáme do Horních Dlužin. 

Úzkou asfaltku lemují po levé straně mohutné štíhlé topoly působící jako větrolam. Na konci obce přecházíme přes silnici spojující Druhanov s Ovesnou Lhotou a ubíráme se polní cestou k lesu. Kličkujeme lesními cestami, až přicházíme na louku sevřenou ze dvou protilehlých stran lesy. Jsou na ní dva rybníky, vybudované relativně nedávno na Bohušickém potoce. 

U horního je chatka s informací, že majitel Zdeněk Hurský zde nabízí možnost víkendového sportovního rybaření za 50 Kč/den, cena úlovku je 50 Kč/kg. 

Pokračujeme lesem a míjíme další, tentokrát menší rybník. 

Po zalesněné stráni klopýtáme mezi množstvím neodklizených větví po těžbě a jsme rádi, když na okraji Horních Bohušic vylézáme na silnici.