DP Za jarním sluníčkem

Pochod z cyklu Prahou turistickou, které připravují odbory KČT Praha, tenhle konkrétně jako zahájení jarní sezony. Z pěti tras od 6 do 25 km jsem si vybral tu poslední, neboť delší už k dispozici nebyla.

Start je ve stanici metra C Chodov, odkud se hned záhy nořím do Kunratického lesa. Trasa vede přes Nový hrad, kde jsem byl loni při pochodu Memoriál kamenného brouka. Zřícenina se nachází jen pár metrů od trasy a původně jsem neměl v úmyslu k ní odbočovat a už vůbec ne fotit, ale překvapeně zírám, že zmizely modré plachty zakrývající zbytky zdí i nepořádek po restaurátorech a stojí za to se tam jít podívat.

Následuje prudký sestup do rokle a podél Kunratického potoka k Zeleným domkům. Nahoře křížím Vídeňskou ulici a kolem Mikrobiologického ústavu Akademie věd procházím čtvrtí rodinných domků do okrajové části Prahy zvané Libuš. Dostávám se do Modřanské rokle, jejíž osu tvoří potok, nikoliv ovšem Modřanský, jak by se dalo očekávat, ale Libušský. Asfaltová cesta je značená jako cyklostezka A 21, vede po hrázi vodní nádrže a celou roklí až do Modřan a podchodem pod výpadovkou na Komořany k Vltavě. Po jejím břehu vede značně frekventovaná cyklostezka směrem do centra a zvláště dneska, za krásného teplého a slunečného počasí jsou zde stovky cyklistů, on-line bruslařů i pěších. Je třeba držet se důsledně vpravo a být obezřetný, ale s překvapením konstatuji, že všichni „účastníci provozu“ jsou disciplinovaní. Na rozdíl od naší cyklostezky ze Světlé do Smrčné, kde potkáte bruslaře s hůlkami, pejskaře se svými miláčky buď na volno, nebo s vodítkem přes celou šíři cyklostezky, případně maminky s kočárky v trojstupu...

V propozicích pořadatelé uvádějí možnost občerstvení ve Freestyle Parku, a tak se už těším na kafíčko. Restaurace je na lodi zakotvené u břehu, před ní je velká zahrádka, ale otevírají až za půl hodiny, což jsem netušil, když jsem si ji na památku fotil.

Předčasně, ale naštěstí je asi po kilometru u golfového hřiště jiná restaurace s pěknou terasou, kde konečně mohu dohnat kofeinový deficit.

Po krátkém posezení pokračuji k podchodu pod hlavní silnicí a po schodišti přistavěnému k jednomu z mnoha mohutných pilířů stoupám na železniční most spojující seřaďovací nádraží Praha-Vršovice s Prahou-Radotínem. Oficiálně se jmenuje Branický, ale lidově se mu říká mu Most inteligence. Jeho stavba trvala téměř pět let a dalších deset uběhlo, než byl na něm zahájen provoz. Železobetonové přemostění mezi Malou Chuchlí a Braníkem o délce 910 metrů a šířce 14 metrů bylo ve své době nejdelší v Evropě, má 15 oblouků o rozpětí 53,5 m a výšce 19 metrů.

Myšlenka na vybudování železničního „obchvatu“ centra Prahy se datuje již do roku 1920, ale jeho realizace stále odsouvala. Práce na mostu započaly až v roce 1949, avšak dělníci na stavbě nebyli zkušení profesionálové, nýbrž režimu nepohodlní lidé, mnohdy s akademickým vzděláním. Příslušníci inteligence, jak se při budování „lepších zítřků“ pohrdavě říkalo právníkům, filozofům, lékařům a dalším vzdělancům, které komunisté v 50. letech donutili vylepšit si svůj kádrový profil nástupem do dělnických a pomocných profesí a sami z toho měli škodolibou radost. Po dokončení náročné stavby v roce 1954 stál most přes údolí Vltavy deset let osamocen, neboť v té době ještě nebyly položeny návazné koleje. První vlak po něm projel až 30. května 1964. Most byl dimenzován pro dvě koleje, ovšem od počátku je tu pouze jedna. Důvodů je několik: tunel nad Malou Chuchlí byl totiž dokončen jako jednokolejný a oblouk, ústící z mostu do tunelu, má příliš malý poloměr, takže by na mostě musela být zřízena výhybka, neboť rozšířit tunel by nepomohlo, a dalším problémem je nestabilní geologické podloží tunelu a průsaky podzemní vody do jeho prostor.

V současné době slouží koleje této „Jižní spojky“ převážně tranzitní nákladní dopravě, ale při výlukách a jiných mimořádnostech v centru Prahy tudy jezdí osobní vlaky i rychlíky. Je také přístupný i pěším (proto si pořadatelé dovolí vést tudy pochod) a také vandalům a „sběračům kovů“, kteří kradou kabely traťového zabezpečovacího zařízení, telefonní vedení a někde i betonové poklopy od kabelovodů, které zřejmě končí naházené do řeky.

Z mostu je krásný výhled na Vltavu, 

ale i do dáli, například na branický pivovar s jeho fasádami z červeného režného zdiva. Pivovar založilo roku 1898 třináct pražských sládků, kteří se tak rozhodli čelit konkurenci nových průmyslových pivovarů na Smíchově, v Holešovicích a v Libni. Areál sedmi budov, který z dálky připomíná spíše zámek než továrnu, stavěla stavební firma Václav Nekvasil pouhých 14 měsíců. V minulosti pivovar proslul výrobou tmavých speciálních vícestupňových piv, kromě toho vyráběl také tabletované sušené pivovarské kvasnice – vitamínový přípravek Pangamin, který byl svého času oblíben jako podpůrný zdravotní prostředek. 
Pro zajímavost dodávám, že jedním ze zdejších sládků byl i Karel Viktora, který začínal v pivovaru v Ledči nad Sázavou.
Po znárodnění zabředl branický pivovar do průměrnosti a později mu hrozil zánik. Obrat nastal na začátku 90. let, kdy díky velkým investicím byla dána do provozu nová varna, následovaly stáčírna piva do plechovek, stáčírna KEG sudů, nová německá lahvovna atd. Po ukončení rekonstrukce, která přišla na 670 milionů korun, to byl nejmodernější pivovar v zemi. Ani to jej však neochránilo od uzavření. Pivovar Staropramen, který se stal jeho majitelem, zde ukončil výrobu v lednu 2007, využitelné technologie a vaření piva Braník přesunul na Smíchov a areál prodal nizozemské společnosti ING Real Estate Development, která v objektu plánovala výstavbu luxusních bytů. Ke konci roku 2012 se objevila informace, že areál odkoupili čeští privátní investoři, chtějí prostory nadále pronajímat a přilákat do lokality další firmy.

Sestupuji z mostu ke Strakonické ulici, podchodem se dostávám na druhou stranu a po žluté značce stoupám vzhůru. Přicházím k chráněnému komplexu budov bývalých chuchelských lázní. Vpravo je původně klasicistní stavba, jejíž východní fasáda nese nápis Vila Maria podle německy píšící spisovatelky používající pseudonym Maria Ossip, manželky „přírodozpytce a badatele ve vědách přírodních“ dr. Lva Uherka (1866–1890). Koncem 19. století zde na letním bytě dlel básník Jaroslav Vrchlický s rodinou, za nímž sem dojížděli významní čeští umělci, například J. V. Myslbek, J. S. Machar, či Otýlie Sklenářová-Malá.

Vlevo stojí bývalý lázeňský hostinec, dnes budova patří Pedagogické fakultě České zemědělské univerzity.

Pod budovou je pozdně barokní až rokokový kostel Narození Panny Marie z roku 1774, který byl vystavěn namístě původního románského kostela.

Další cesta vede vzhůru Chuchelským údolím. Kvetou tu sasanky a jaterníky, zastavuji se nejprve u pramene a poté u kapličky Panny Marie. 

U pramenu se zaslíbili právník Jan Rettig a Magdalena Dobromila Artmannová (1785–1845), autorka známé kuchařky. Tuto studánku ji Rettig namaloval a k obrázku připsal: „Má přítelkyně! Stane-li se někdy a Tvá vůle nebo mé neštěstí mi Tě odejme, pak si vzpomeň na sladkou hodinku u studánky!“

Kaplička byla postavena ve 2. polovině 18. století. Jednoduchá stavba z lomového kamene zapuštěná do země v podobě grotty (umělé jeskyně) se vstupním otvorem uzavřeným železnými vraty s mříží skrývá oltářní mensu s pískovcovým polychromovaným medailonkem Panny Marie s nečitelným letopočtem.

Pokračuji poměrně dlouhým stoupáním k Chuchelské minizoo. Je to atrakce hlavně pro děti, které zde mohou v klecích a výbězích spatřit muflony, daňky, polární lišku, rysa ostrovida, kozy, ovce, divoká prasata, srnky, výra, káně a další. My zde máme kontrolu a možnost posedět u bufetu s malorohozeckým pivem na čepu.

Po cyklostezce A 112 stoupám k Pražskému okruhu a na sídliště Barrandov.

Přicházím na konečnou tramvají. Stojí tu vedle sebe tři typy tramvají, to si žádá fotku!

Polní cestou pokračuji do Holyně. Na návsi mají pro věřící kapličku, pro neznabohy anglickou veteš.

Klesání vede k vlakové zastávce Holyně, tam přecházím nejprve koleje a o pár metrů dál po můstku potok, následuje stoupání a hned zase klesání do Červené rokle. Nachází se zde přírodní památka Červený lom zvaný také Opatřilka. 

Kromě významných geologických profilů s nalezišti zkamenělin jsou zde společenství teplomilných pastvin s výskytem chráněných a ohrožených druhů flory i fauny. Procházím roklí, prohlížím si skály a fotím.

Od cyklorozcestníku pokračuji po A 33 a v závěru přes sídliště k oválné budově radnice místní části Praha 13, kde je cíl.

Železobetonová konstrukce s prosklenou fasádou oválného tvaru má symbolizovat osadu, v níž žijí lidé. Nad atriem se vypíná prosklená věž s hodinami. Projekt vytvořil Ing. arch. Miloš Haase, radnice je v provozu od 2. června 2003, investiční náklady činily 360 milionů korun.

Po vyřízení turistických formalit odcházím na stanici Hůrka a metrem odjíždím na Smíchov. Vystupuji ve stanici Anděl, neboť mám totiž namířeno na Petřín, ale o tom příště.