(předchozí článek Rhodos III)
Další celodenní výlet autem po ostrově
Další celodenní výlet autem po ostrově
Z Afandou vyjíždíme na severozápad, míjíme ves Psínthos, ležící v pěkném zeleném údolí a odbočuje doleva na vedlejší silničku vedoucí kopcovitou krajinou do Petaloúdes. Zastavujeme na parkovišti u malého kláštera Panagías Kalopetras, postaveného v roce 1784 panovníkem balkánských Valachů Alexandrem Ipsilanem, který byl tehdy Turky vyhnán na Rhodos. Klášter není – alespoň momentálně – přístupný, a tak sjíždíme zatáčkami z kopce ke vstupu do Údolí motýlů.
Hustě zalesněné údolí s potůčkem překlenutým dřevěnými lávkami se stalo vyhledávaným výletním cílem.
Především v červenci a srpnu jsou tu hlavní atrakcí motýli rodu Panaxia quadripunctaria česky přástevníci kostivaloví. Mají zářivě červenou barvu zadního páru křídel, ale když usednou, splývají s okolím.
I bez nich si ale tento vzácný biotop zaslouží pozornost – jen tady totiž rostou ambroně východní (Liquidambar orientalis), stromy vylučující aromatickou pryskyřici připomínající vůni vanilky, jejichž domovinou je Malá Asie. Motýli žijí v údolí během letního období, páří se a odlétají v září, kdy kladou svá vajíčka na různých místech ostrova. V dubnu se líhnou malé larvy, které se v květnu zakuklí a začátkem června se z nich vyvinou motýli. Teplo, je nutí, aby místo, kde se vylíhli, opustili a tak přelétají přes noc do údolí, kde zůstávají až do září.
Malé parkoviště je téměř plné, jedno místečko pro naši Pandu se ale najde. Jsme smířeni s tím, že možná žádného motýla neuvidíme, protože už je druhá polovina září, ale už po pár desítkách metrů – ještě dříve než dojdeme k pokladně – vidíme poletovat první exemplář. Po cestě stoupající podél potoka a místy ohraničené dřevěným zábradlím jich pak vidíme desítky poletovat a stovky sedět na kmenech stromů a na skalách.
Fotografovat poletujícího je problém a u sedícího zase nejsou vidět jeho zadní červená křídla...
Poté, co projdeme celou trasu až k téměř ke klášteru Kalopetras, vracíme se stejnou cestou dolů. Nasedáme do auta a míříme k západnímu pobřeží ostrova. Cestou se ještě krátce zastavujeme na okraji vsi Theologos, abychom si prohlédli antické vykopávky.
Po krátké procházce areálem pokračujeme v cestě. Z pobřežní silnice odbočujeme vpravo a po krátké jízdě do kopce zastavujeme na parkovišti před vstupem do areálu Kameiros, nejkrásnějšího archeologického naleziště ostrova. Dórské město Kameiros bylo v 5. stol. př. n. l. vzkvétající komunitou. Založil je Althaimenés, syn krétského krále Katrea, ale nebylo ani aristokratické, jako Ialyssós, ani bohaté, jako Lindos. Tón tady udávali rolníci a řemeslníci, ale zjevně se uměli obklopovat neobyčejnou krásou. I Homér opěvoval ve své Illiadě Kameiros s nádhernými keramickými výrobky jako „hliněnou pokladnici“. Bohové však tomuto městu příliš nakloněni nebyli. Roku 226 př. n. l. bylo zničeno silným zemětřesením, poté v helénském stylu znovu vystavěno (z té doby pocházejí dnešní fragmenty) a roku 139 (někde se uvádí 142 př. n. l.) n. l. znovu postiženo stejnou katastrofou. Obyvatelé, kteří přežili, ruiny opustili a Kameiros upadl v zapomnění až do roku 1859, kdy jej objevili archeologové A. Salzmann a C. Billotti. Následně Italové zčásti odkryli jeho trosky.
Na prohlídku je třeba si ponechat dostatek času, jen tak se dá opravdu vychutnat atmosféra tohoto místa. Pohled na ruiny rozkládající se na svahu hory na pozadí širého moře je velmi působivý.
Hned u vchodu do areálu je chrámová terasa, na které byly kdysi umístěny sochy významných osobností.
Nalevo od otevřeného schodiště se rozprostírají další dvě terasy s oltáři, před nimiž stál malý Apollónův chrám. Po širokém schodišti vstupujeme na hlavní ulici města, po pravé i levé straně se dají ještě rozeznat obvodové zdi domů a zbytky antického kanalizačního systému.
Kamiros měl složitý systém rozvodu vody. Pod stoa, 206 metrů dlouhou otevřenou sloupovou síní, je umístěna masivní nádrž ze 6. století př. n. l., která pojala až 600 kubických metrů vody. Již tehdy měli obyvatelé města důmyslný systém proti odpařování vody z nádrže – jednoduše na vodu nalili olivový olej, který vytvořil na hladině ochranný film a voda se tak neodpařovala.
Vracíme se do městečka Theologos a pokračujeme po silnici lemující západní pobřeží. Míjíme mezinárodní letiště, projíždíme Kremasti, jednu z největších a nejživějších obcí Rhodosu, která nepozorovaně srůstá s městem Ialyssós, pojmenovaném po vnukovi boha Slunce Hélia. O Ialyssós byla svedena řada bojů – v roce 1248 tu Byzantince obléhali Janované, johanité jej využívali jako základnu před dobytím Rhodu v roce 1309, Sulejmanovi I. Nádhernému posloužil jako hlavní stan před útokem na johanity roku 1522 a za druhé světové války si z něj Italové udělali dělostřeleckou pozici.
Odbočujeme vpravo a strmě stoupáme zatáčkami do výšky 260 metrů na vrch Filerimos pokrytý porostem cypřišů a borovic. Kopec toho zažil už mnoho. Kdysi dávno na něm sídlili Mykéňané a pojmenovali ho Achaia. O pět set let později tu Dórové vystavěli svoje pyšné město Ialyssós, které zažilo svůj rozkvět v 5. století př. n. l. Až do našich dob se zachovaly zbytky tehdy odevšad viditelného chrámu bohyně Pallas Athény Polias. Po té, co bylo v roce 408 př. n. l. založeno nové město Rhodos, ztratilo toto kdysi tak významné město své důležité postavení a jeho obyvatelé se odstěhovali. Ve středověku se zde usadil jeden samotářský mnich z Jeruzaléma, jenž měl u sebe ikonu Panny Marie, kterou údajně namaloval evangelista Lukáš. Ikona se dnes nachází v Petrohradě a zde je umístěna její kopie. Kopec dostal díky mnichovi jméno Filerimos, což znamená Přítel samoty.
Malý kostelík, který zde mnich postavil, se stal později bazilikou a v 15. století na jejím místě postavili johanité velký klášter. Během turecké nadvlády byl zničen, ale za italské okupace byl znovu postaven a provozován mnichy z řádu kapucínů. Za druhé světové války se mniši vrátili do Itálie a klášter je od té doby uzavřen.
Auto necháváme na parkovišti, kupujeme si vstupenky a vcházíme do oploceného areálu. Mezi stromy prosvítají budovy kláštera Moní Filerimos s kostelem Panny Marie z Filerimu. Byl vybudován přestavbami kaplí od roku 1480 až do roku 1505 a je vystavěn pro ostrov Rhodos v netypickém slohu. Tvoří jej čtyři kaple, přičemž z hlavní se lze dostat do tří dalších. Vnitřní kaple vyniká byzantskou podlahou s červenou mozaikou ryby.
Před klášterem jsou vidět zbytky chrámu bohyně Athény z 5. století př. n. l.
Jdeme se také podívat na zbytky opevnění z doby byzantské, které bylo vybudováno pro ochranu celého areálu proti nepřátelům, protože Filerimos byl strategicky velmi významným bodem nejen pro rytíře, ale také pro Turky. V roce 1306 si zde sultán Sulejman zřídil své hlavní sídlo.
Ještě dříve než toto místo opustíme, navštěvujeme skalní kostel Agios Georgios Chostos, který je vybudován o něco níže, šikmo pod klášterem. Jeho skrytá poloha mu dala také jméno, neboť Chostos znamená v překladu „Schovaný“. Fresky v jeho interiéru zobrazují scény ze života Ježíše.
Na závěr procházíme stinnou cestou,...
... která je lemována čtrnácti výjevy z Křížové cesty...
... a končí u obrovského osmnáctimetrového betonového kříže. Jeho vnitřkem je možné vystoupat po úzkém schodišti až na vyhlídkovou plošinu. My to štěstí bohužel nemáme, vstup je uzavřen.
Poslední zastávka dnešní cesty po ostrově je již opět na východním pobřeží. Projíždíme Faliraki, nejoblíbenější letovisko s nekonečnými písečnými plážemi obklopenými bílými hotely, apartmány a restauracemi. Dříve to byla malá rybářská vesnička, ale zhruba od konce 70. let minulého století se postupně začala přizpůsobovat požadavkům cestovního ruchu. Od 80. let je nejoblíbenějším turistickým centrem na ostrově. Architektonické či kulturní památky tu nenajdete, zato je zde spousta barů, diskoték, restaurací a obchodů se suvenýry.
Na jižním konci Faliraki odbočujeme vlevo na úzkou asfaltku, která se ke konci rozdvojuje – kratší větev klesá doprava na pláž Ladiko, levá končí na parkovišti. Tam necháváme auto a sestupujeme do zátoky s betonovým platem, na němž je několik slunečníků a v tuto odpolední hodinu už jen pár lidí. Koupeme se a v domnění, že jde o všemi vychvalovanou zátoku Anthony Quinna, říkáme si, že to není žádný zázrak.
Zázrak se však stane, když se po koupání vracíme k autu a zjišťujeme, že na druhé straně parkoviště je rovněž cesta dolů na pláž – a na jejím počátku je nápis Anthony Quinn Beach!
Zátoka se svým vzhledem podobá chorvatským zátokám a jméno slavného herce nese proto, že mu ji řečtí generálové věnovali jako vděk za natočení filmu The Guns of Navarone (1961), britsko-amerického drama z druhé světové války s českým názvem Děla z Navarone. V 90. letech soud tento počin zpětně prohlásil za neplatný, ale jméno už zálivu zůstalo.
Usazujeme se v malé taverně nad zátokou, popíjíme kafíčko, kocháme se nádherným výhledem a slibujeme si, že se sem zítra rozhodně musíme vrátit!
Za celý den jsme najezdili 110 km.
Hustě zalesněné údolí s potůčkem překlenutým dřevěnými lávkami se stalo vyhledávaným výletním cílem.
I bez nich si ale tento vzácný biotop zaslouží pozornost – jen tady totiž rostou ambroně východní (Liquidambar orientalis), stromy vylučující aromatickou pryskyřici připomínající vůni vanilky, jejichž domovinou je Malá Asie. Motýli žijí v údolí během letního období, páří se a odlétají v září, kdy kladou svá vajíčka na různých místech ostrova. V dubnu se líhnou malé larvy, které se v květnu zakuklí a začátkem června se z nich vyvinou motýli. Teplo, je nutí, aby místo, kde se vylíhli, opustili a tak přelétají přes noc do údolí, kde zůstávají až do září.
Nalevo od otevřeného schodiště se rozprostírají další dvě terasy s oltáři, před nimiž stál malý Apollónův chrám. Po širokém schodišti vstupujeme na hlavní ulici města, po pravé i levé straně se dají ještě rozeznat obvodové zdi domů a zbytky antického kanalizačního systému. 
 |
| Celkový pohled z akropole |
Odbočujeme vpravo a strmě stoupáme zatáčkami do výšky 260 metrů na vrch Filerimos pokrytý porostem cypřišů a borovic. Kopec toho zažil už mnoho. Kdysi dávno na něm sídlili Mykéňané a pojmenovali ho Achaia. O pět set let později tu Dórové vystavěli svoje pyšné město Ialyssós, které zažilo svůj rozkvět v 5. století př. n. l. Až do našich dob se zachovaly zbytky tehdy odevšad viditelného chrámu bohyně Pallas Athény Polias. Po té, co bylo v roce 408 př. n. l. založeno nové město Rhodos, ztratilo toto kdysi tak významné město své důležité postavení a jeho obyvatelé se odstěhovali. Ve středověku se zde usadil jeden samotářský mnich z Jeruzaléma, jenž měl u sebe ikonu Panny Marie, kterou údajně namaloval evangelista Lukáš. Ikona se dnes nachází v Petrohradě a zde je umístěna její kopie. Kopec dostal díky mnichovi jméno Filerimos, což znamená Přítel samoty.
Před klášterem jsou vidět zbytky chrámu bohyně Athény z 5. století př. n. l. 
 |
| Výhled na město Ialyssos |
 |
| Zajímavý detail z celkového výhledu |
Na závěr procházíme stinnou cestou,...
Na jižním konci Faliraki odbočujeme vlevo na úzkou asfaltku, která se ke konci rozdvojuje – kratší větev klesá doprava na pláž Ladiko, levá končí na parkovišti. Tam necháváme auto a sestupujeme do zátoky s betonovým platem, na němž je několik slunečníků a v tuto odpolední hodinu už jen pár lidí. Koupeme se a v domnění, že jde o všemi vychvalovanou zátoku Anthony Quinna, říkáme si, že to není žádný zázrak.
Následuje článek Rhodos (V)
Žádné komentáře:
Okomentovat