Rhodos (V)

(předchozí článek Rhodos IV)
Dnešní výlet autem jsme si rozdělili na část dopolední, kdy jedeme z Afandou na sever, a odpolední naopak na jih

Dopoledními cíli naší cesty jsou bývalé lázně Kalithea a pláž Antonyho Quinna. Kalithea byla už od dob starověku proslulá svými lázněmi, i slavný řecký lékař Hippokratés poznal léčivý a projímavý účinek sirnatých pramenů, které byly kdysi známé jako červené prameny. Již v tehdejší době rozeznal jejich pozitivní účinky na kožní onemocnění, obezitu, revmatismus, artritidu, nemoci močového měchýře, žaludku a střevní potíže. Dokonce i římský císař Augustus navštívil Kalitheu, aby si odpočinul od stresu při vládnutí. Existují důkazy, že ve středověku lidé z jiných řeckých ostrovů, z pevninské části a z pobřeží Malé Asie přijížděli na ostrov Rhodos, aby se léčili právě v těchto termálních lázních. Postupem času zdejší termální prameny bohužel vyschly.
Ve 20. letech minulého století na příkaz guvernéra Dodekanských ostrovů, Itala Maria Lago, byla voda z pramenů pečlivě prozkoumána hydrology a uznávanými lékaři pod vedením vědce Gustava Gasperiniho. V roce 1928 tady začala výstavba léčebného zařízení, zakázku získal tehdejší slavný italský architekt Pietro Lombard. Přímo u moře vzniklo zařízení, jehož architektura připomíná pohádku Tisíce a jedné noci. Kopule, oblázkové mozaiky, vitráže a množství palem dodávají celému komplexu orientální atmosféru.

Dne 1. července 1929 byly lázně s velkou slávou otevřeny. Extravagantní architektura umožňuje i dnes návštěvníkům vrátit se zpět do minulých časů. Během druhé světové války bylo lázeňské zařízení bombardováno a z velké části zničeno. Po dlouhá léta poté si vybíral svou daň zub času. Od 90. let začala rekonstrukce a obnovení lázní s velkými finančními náklady. Přesně 78 let po prvním otevření, dne 1. července 2007, byly lázně opět slavnostně otevřeny.

Dnes patří záliv Kalithea k oblíbeným místům ke koupání. Voda je zde křišťálově čistá a na pláži jsou k dispozici slunečníky a lehátka, sprchy, šatny a toalety. Po dokončení restaurátorských a rekonstrukčních prací byl na skále postaven také plážový bar. Na návštěvníky tu čekají také výstavy moderních umělců, které jsou periodicky obměňovány. 
Od hlavního vchodu přicházíme na kruhové náměstí s kašnou a polokruhovým atriem:

Odtud byla voda dále vedena až do lázeňského zařízení. Centrem je rotunda, jejíž klenba uchvátí návštěvníky uměleckou výzdobou. Zde se stékala voda ze šesti pramenů. 

Po důkladné prohlídce celého areálu a následném lenošení na slunci a ve vodě odjíždíme do zátoky Antonyho Quinna, kterou jsme si včera pro pokročilý čas neužili.

Po poledni se vracíme do hotelu Afandou Beach a po obědě se vydáváme na jih. Už po osmi kilometrech odbočujeme vlevo a úzkou asfaltkou stoupáme na kopec směrem ke klášternímu kostelíku Tsampika. Část cesty je sjízdná, ale závěr je nutné dojít pěšky. Cesta vede po krásné, borovicemi zastíněné příkré stezce s nízkými schody. Někde píší, že jich je 295, čísla přímo na betonovém chodníčku udávají 305. Nevím, nepočítal jsem je. 

Malý klášter Moní Tsampika stojí na samém vrcholku 300 m vysokého pahorku a poskytuje úžasný výhled. 

Ikonu z 11. století v kapli nalezl podle pověsti neplodný pár, jemuž se později podařilo počít dítě. V důsledku toho se kaple stala poutním místem bezdětných žen, které sem dodnes přicházejí bosy a modlí se k ikoně Panny Marie a zároveň slibují pojmenovat své dítě Tsampika či Tsampikos, příznačné pro Dodekanésy. 

Pod klášterem se prostírá nádherná písečná pláž Tsampika, na kterou po návratu k autu vyrážíme. 

Cestou se však ještě krátce zastavujeme u kostela Agios Rafael:

Na pláži Tsampika se opalujeme, užíváme si teplého a křišťálově čistého moře, i na kafíčko si zajdeme a pak se vracíme k autu. 

Po dvanácti kilometrech cesty na jih znovu odbočujeme vlevo, protože se chceme podívat na pláž Agáti. Cestou zastavuji na místě, odkud je krásný výhled na hrad Feraklos. 

Škoda, že už je dost pokročilá doba na to, abychom se k němu vyšplhali. Pokračujeme dál směrem k pláži. Ignoruji malé parkoviště po pravé straně ve snaze dojet k pláži co nejblíže. Posledního půl kilometru cesty je mi našeho autíčka líto, takhle nějak vypadá povrch tankodromu.

Od pláže se vracíme pod hrad Feraklos, a protože se nám nyní zdá, že výstup nebude tak náročný a zdlouhavý, jak jsme si původně mysleli, zastavuji a pěšky pokračujeme po kamenité pěšině vzhůru. 

Už ve starověku stávala na tomto místě akropole a později zde byl vybudován byzantský hrad, jeden z nejdůležitějších na Rhodosu. Před příchodem johanitů na něm pobývali piráti. Po jeho dobytí Foulquesem de Villaret (1309–1317), velmistrem rytířů řádu sv. Jana, stal se 20. září 1306 prvním hradem, který johanité ovládli. Pobořená stavba byla opravena, ale roku 1408 byl hrad zničen. Velmistr řádu Pierre d'Aubusson (1476–1503) pověřil opravou Giovanniho Battistu degli Orsini (1467–1476). 
Zřícenina zabírá plochu asi 1700 m2 s obvodovými hradbami o délce 680 metrů se dvěma dochovanými válcovými věžemi, hlavní bránou a velkou podzemní místností s částečně propadlou klenbou. 
Dopoledne jsme ujeli 35 km, odpoledne 49 km.

Následuje článek Rhodos (VI)