(předchozí článek Rhodos V)
Linkovým autobusem jedeme do města Rhodos. Nemohu si ale odpustit jeho historii, takže těm, které to nezajímá, doporučuji ať přejdou rovnou na následující článek Rhodos (VII)
Linkovým autobusem jedeme do města Rhodos. Nemohu si ale odpustit jeho historii, takže těm, které to nezajímá, doporučuji ať přejdou rovnou na následující článek Rhodos (VII)
Město Rhodos je osídleno více než 2400 let, přesně už od roku 408 př. n. l., a za své historie dosáhlo již třikrát plného rozkvětu. Už při svém založení bylo považováno za jedno z nejvýznamnějších antických měst. Když o téměř 1800 let později, v roce 1309 přišli johanité, mluvilo se ve světě opět o Rhodosu. Poté, co padl Cařihrad, který byl oporou západní civilizace, převzali rytíři johanitského řádu úlohu zastánců křesťanství po svém. Město, které si k tomu zvolili a podle svých představ upravili, byl právě Rhodos. Ke třetímu rozmachu tohoto města došlo v dnešní době, kdy se stalo magnetem pro statisíce návštěvníků z celého světa.
Ale zpátky do historie. Když se v roce 411 př. n. l. sešli na lindoské akropoli zástupci Lindosu s předními muži Ialyssu a Káminu, rozhodli o plánu, který neměl v tehdejším světě obdoby. Tyto tři obce měly v úmyslu založit nové město, které by soustřeďovalo hospodářskou moc ostrova a konkurovalo Athénám. A nechtěly založit obyčejné město, nýbrž metropoli! Nejdříve byla sepsána nová ústava, která zaručovala občanům všech tří zakladatelských měst stejná práva, a pak se již zmíněného roku 408 př. n. l. přikročilo k činu.
Základy tohoto ohromného antického města položil Hippodamus z Milétu, nejznámější architekt a stavitel měst své doby, nebo jeden z jeho žáků. Dodnes nám může sloužit za vzor tehdejší rozhodnutí ponechat čtvrtinu území volnou pro pozdější růst města. Tato volná plocha byla prozatím využita pro zahrady. Plán ulic, vedoucích přímo a v předepsané vzdálenosti odpovídal tehdejším nejmodernějším technickým požadavkům. Bylo vybudováno pět(!) přístavů a celková délka městských hradeb byla deset kilometrů. Z nedostatku času byla ale tloušťka zdí pouze předstírána: byly sice deset metrů vysoké, ale jen 60 cm silné. Stavitelé zjevně spoléhali jen na odstrašující dojem. Když ale roku 305 př. n. l. opevnění jen díky štěstí obstálo před náporem obrovské vojenské přesily Demetria Poliorketa, následníka Alexandra Velikého, bylo zdivo rychle dodatečně zesíleno na čtyři metry. Spolu s věžemi, předhradím a vodními příkopy tak vzniklo mistrovské dílo helénského opevňovacího umění.
Na památku výše zmíněné události obyvatelé ostrova postavili roku 292 př. n. l. gigantickou sochu boha slunce Hélia, která ve starověku patřila k sedmi divům světa. Dodnes je opředena mýty a bájemi. S jistotou se totiž nedá říci na jakém místě kolos stál, ani jak vypadal. Pár domněnek bylo vyvráceno. Například ta, že socha stála v centru města. Ale ani to, zda byla situována na molu v přístavu, nebo na příkrém svahu starého válečného přístavu, jasné není. Kolos ovšem už v roce 225 př. n. l. pohřbilo zemětřesení a pietně uchovávané trosky zcizili v 7. století Syřané.
Boha Hélia v nadživotní velikosti zhmotnil sochař Charés z Lindosu. Monument údajně měřil 31,6 metru a s konstrukcí a mohutným podstavcem vážil téměř 400 tun. Hlava byla vysoká 4,3 m, ucho téměř metr, nos prý měřil 90 cm a zvednutá paže byla dlouhá deset metrů. Vlasy boha slunce a jeho koruna ve tvaru paprsků byly pozlaceny. Každý paprsek měřil asi 1,7 metru a přijíždějící lodě už z dálky zaznamenaly jejich záři. Na sochu se spotřebovalo 45 tun železa, a 75 až 150 tun bronzu. I o držení těla se vedou četné diskuze. Kdysi se předpokládalo, že bůh byl široce rozkročen nad vjezdem do přístavu a pod jeho nohama proplouvaly lodě. To by ovšem musel mít chodidla 120 metrů od sebe a váha trupu by ho nejspíš rozlomila v kyčlích. Pravděpodobnější je proto varianta, že socha měla jen mírně nakročenou pravou nohu, což by odpovídalo typickému postoji antických bohů.
Kolos rhodský byl vhodným symbolem pyšného města, které se nemuselo nikoho na světě obávat a neuvěřitelně bohatlo z obchodu a dopravy. Ještě i spisovatelé římské éry podávali obdivné zprávy o lesku města, nádherné stavbě akropole, chrámech, krytých kašnách, terasách, honosných domech a bujných hájích. Bylo to však právě světová velmoc na Tibeře, která oslabila promyšleným šachovým tahem sílu této obchodní metropole tak, že se její úpadek a proměna v obyčejné provinční město staly jen otázkou času. Řím totiž udělil nedaleko ležícímu ostrovu Délos privilegium svobodného přístavu a tímto v podstatě hospodářským bojkotem odklonil podstatnou část přívalu zboží od Rhodosu.
V byzantské době nemohli obyvatelé své rozlehlé město udržet plném rozsahu. Omezili se na jeden přístav obklopený malým městem a když roku 1309 přistáli na ostrově johanité, dali se nejprve do posilování svého nově získaného opěrného bodu.
Řád johanitů vznikl ve špitále, založeném v roce 1080 italskými obchodníky v Jeruzalémě. Nejprve se jeho příslušníci věnovali pouze péči o nemocné křesťanské poutníky, později dodávali zprávy o Svaté zemi a ve středověku fungovali jako průvodci návštěvníků. Později se však johanité seskupili i vojensky po vzoru evropského feudálního systému. To znamená, že se z nich stal rytířský řád vymítající islám na jeho vlastním území.
Po pádu Jeruzaléma se Rhodos stal hlavním sídlem řádu johanitů. Zprvu řád prošel těžkým obdobím a musel čelit tureckým výpadům, konfliktům s místním obyvatelstvem a vypořádat se s vnitřním nesouladem. Díky hospodářským kontaktům ostrova s Malou Asií, které nebyly nikdy přerušeny, se postupem času stal důležitou zastávkou mezi Evropou a Orientem. Za rostoucího blahobytu došlo k dohodě mezi lépe situovanými Řeky a okupační skupinou rytířů, čítající nejvýše pět set osob. Ti se postarali o vybudování opevnění na obranu ostrova a flotily k ochraně na moři. Síla tohoto nového společenství se prokázala v roce 1480, kdy se johanitům podařilo pod vedením velmistra d´Aubussona a za podpory Řeků úspěšně čelit hrozivému vpádu tureckých jednotek sultána Mehmeda II. Ovšem již čtyřicet let předtím dokázali odrazit nájezd muslimských mameluků z Egypta. Ale nyní tu přistála flotila 170 lodí v síle téměř sto tisíc vojáků. Obléhání trvalo tři měsíce, téměř každý den docházelo ke krvavým bojům, ale nakonec museli Turci odtáhnout s nepořízenou. Řád si tak mohl na nějakou dobu vydechnout.
O dvaačtyřicet let později však došlo k velkému finále. Situace řádu, nyní pod vedením velmistra de L´Isle-Adama, se však změnila k horšímu: Francie viděla v sultánovi užitečného spojence proti Habsburkům a Benátky nechtěly přijít o své výnosné obchodní styky. A tak se mohli johanité spoléhat jen sami na sebe. Roku 1522 se vylodilo vojsko sultána Sulejmana I. Nádherného (1495–1566) čítající 200 000 bojovníků, mezi nimiž bylo 10 000 obávaných janičářů a 60 000 mužů kopajících podzemní štoly potřebné k vyhození pevnosti do povětří.
290 rytířů řádu spolu se 7000 žoldnéry a věrnými řeckými pomocnými skupinami bojovalo téměř šest měsíců proti tomuto ohromnému vojsku. Den za dnem naráželi dobyvatelé na opevnění, jejich artilérie proměnila město v trosky a v temných podzemních chodbách se odehrávaly krvavé boje. Během jediného z mnoha velkých výpadů ztratili Turci 15 000 mužů. Ale poté, co ve městě vypukl hlad, šířila se nákaza a velkokancléř d´Amaral zrádně informoval sultána o nesnázích obléhaných, stala se situace beznadějnou. Bylo sice docíleno důstojného příměří, ale 1. ledna 1523 museli zbývající rytíři spolu se čtyřmi až pěti tisíci rhodských obyvatel, kteří zvolili raději exil, ostrov opustit. Tím skončilo druhé období rozkvětu města. Johanité se o osm let později ser souhlasem císaře Karla V. usadili na Maltě.
Pro Turky byl Rhodos zpočátku důležitým vojenským opěrným bodem a ideální základnou pro středomořskou flotilu. Město se však pomalu přesouvalo na okraj Osmanské říše a tím ztrácelo svůj význam. Opevnění bylo sice i poté opravováno, ale kostely se proměnily v mešity a byly postaveny i některé nové, ale v podstatě se na stavbách nic nezměnilo. Město pomalu upadalo do letargie. Na počátku rozvoje turismu ve velkém stylu se to ovšem projevilo jako vyslovené štěstí. Najednou byla oceňována malebnost města a jeho neporušený historický vzhled. Rhodos se ukázal jako ojedinělý, ba téměř jedinečný příklad středoevropského stavebního komplexu, ve kterém zůstaly téměř zcela zachovány pevnosti, městská architektura a světské i sakrální stavby. Italští okupanti pak přispěli k restaurování historického jádra a založení moderní části města. Díky rychle se rozvíjejícímu turistickému ruchu tak Rhodos prožívá své třetí období rozkvětu.
Ale zpátky do historie. Když se v roce 411 př. n. l. sešli na lindoské akropoli zástupci Lindosu s předními muži Ialyssu a Káminu, rozhodli o plánu, který neměl v tehdejším světě obdoby. Tyto tři obce měly v úmyslu založit nové město, které by soustřeďovalo hospodářskou moc ostrova a konkurovalo Athénám. A nechtěly založit obyčejné město, nýbrž metropoli! Nejdříve byla sepsána nová ústava, která zaručovala občanům všech tří zakladatelských měst stejná práva, a pak se již zmíněného roku 408 př. n. l. přikročilo k činu.
Základy tohoto ohromného antického města položil Hippodamus z Milétu, nejznámější architekt a stavitel měst své doby, nebo jeden z jeho žáků. Dodnes nám může sloužit za vzor tehdejší rozhodnutí ponechat čtvrtinu území volnou pro pozdější růst města. Tato volná plocha byla prozatím využita pro zahrady. Plán ulic, vedoucích přímo a v předepsané vzdálenosti odpovídal tehdejším nejmodernějším technickým požadavkům. Bylo vybudováno pět(!) přístavů a celková délka městských hradeb byla deset kilometrů. Z nedostatku času byla ale tloušťka zdí pouze předstírána: byly sice deset metrů vysoké, ale jen 60 cm silné. Stavitelé zjevně spoléhali jen na odstrašující dojem. Když ale roku 305 př. n. l. opevnění jen díky štěstí obstálo před náporem obrovské vojenské přesily Demetria Poliorketa, následníka Alexandra Velikého, bylo zdivo rychle dodatečně zesíleno na čtyři metry. Spolu s věžemi, předhradím a vodními příkopy tak vzniklo mistrovské dílo helénského opevňovacího umění.
Boha Hélia v nadživotní velikosti zhmotnil sochař Charés z Lindosu. Monument údajně měřil 31,6 metru a s konstrukcí a mohutným podstavcem vážil téměř 400 tun. Hlava byla vysoká 4,3 m, ucho téměř metr, nos prý měřil 90 cm a zvednutá paže byla dlouhá deset metrů. Vlasy boha slunce a jeho koruna ve tvaru paprsků byly pozlaceny. Každý paprsek měřil asi 1,7 metru a přijíždějící lodě už z dálky zaznamenaly jejich záři. Na sochu se spotřebovalo 45 tun železa, a 75 až 150 tun bronzu. I o držení těla se vedou četné diskuze. Kdysi se předpokládalo, že bůh byl široce rozkročen nad vjezdem do přístavu a pod jeho nohama proplouvaly lodě. To by ovšem musel mít chodidla 120 metrů od sebe a váha trupu by ho nejspíš rozlomila v kyčlích. Pravděpodobnější je proto varianta, že socha měla jen mírně nakročenou pravou nohu, což by odpovídalo typickému postoji antických bohů.
 |
| Kolos rhodský jako reklama před tavernou v Kolymbii |
V byzantské době nemohli obyvatelé své rozlehlé město udržet plném rozsahu. Omezili se na jeden přístav obklopený malým městem a když roku 1309 přistáli na ostrově johanité, dali se nejprve do posilování svého nově získaného opěrného bodu.
Řád johanitů vznikl ve špitále, založeném v roce 1080 italskými obchodníky v Jeruzalémě. Nejprve se jeho příslušníci věnovali pouze péči o nemocné křesťanské poutníky, později dodávali zprávy o Svaté zemi a ve středověku fungovali jako průvodci návštěvníků. Později se však johanité seskupili i vojensky po vzoru evropského feudálního systému. To znamená, že se z nich stal rytířský řád vymítající islám na jeho vlastním území.
Po pádu Jeruzaléma se Rhodos stal hlavním sídlem řádu johanitů. Zprvu řád prošel těžkým obdobím a musel čelit tureckým výpadům, konfliktům s místním obyvatelstvem a vypořádat se s vnitřním nesouladem. Díky hospodářským kontaktům ostrova s Malou Asií, které nebyly nikdy přerušeny, se postupem času stal důležitou zastávkou mezi Evropou a Orientem. Za rostoucího blahobytu došlo k dohodě mezi lépe situovanými Řeky a okupační skupinou rytířů, čítající nejvýše pět set osob. Ti se postarali o vybudování opevnění na obranu ostrova a flotily k ochraně na moři. Síla tohoto nového společenství se prokázala v roce 1480, kdy se johanitům podařilo pod vedením velmistra d´Aubussona a za podpory Řeků úspěšně čelit hrozivému vpádu tureckých jednotek sultána Mehmeda II. Ovšem již čtyřicet let předtím dokázali odrazit nájezd muslimských mameluků z Egypta. Ale nyní tu přistála flotila 170 lodí v síle téměř sto tisíc vojáků. Obléhání trvalo tři měsíce, téměř každý den docházelo ke krvavým bojům, ale nakonec museli Turci odtáhnout s nepořízenou. Řád si tak mohl na nějakou dobu vydechnout.
290 rytířů řádu spolu se 7000 žoldnéry a věrnými řeckými pomocnými skupinami bojovalo téměř šest měsíců proti tomuto ohromnému vojsku. Den za dnem naráželi dobyvatelé na opevnění, jejich artilérie proměnila město v trosky a v temných podzemních chodbách se odehrávaly krvavé boje. Během jediného z mnoha velkých výpadů ztratili Turci 15 000 mužů. Ale poté, co ve městě vypukl hlad, šířila se nákaza a velkokancléř d´Amaral zrádně informoval sultána o nesnázích obléhaných, stala se situace beznadějnou. Bylo sice docíleno důstojného příměří, ale 1. ledna 1523 museli zbývající rytíři spolu se čtyřmi až pěti tisíci rhodských obyvatel, kteří zvolili raději exil, ostrov opustit. Tím skončilo druhé období rozkvětu města. Johanité se o osm let později ser souhlasem císaře Karla V. usadili na Maltě.
Pro Turky byl Rhodos zpočátku důležitým vojenským opěrným bodem a ideální základnou pro středomořskou flotilu. Město se však pomalu přesouvalo na okraj Osmanské říše a tím ztrácelo svůj význam. Opevnění bylo sice i poté opravováno, ale kostely se proměnily v mešity a byly postaveny i některé nové, ale v podstatě se na stavbách nic nezměnilo. Město pomalu upadalo do letargie. Na počátku rozvoje turismu ve velkém stylu se to ovšem projevilo jako vyslovené štěstí. Najednou byla oceňována malebnost města a jeho neporušený historický vzhled. Rhodos se ukázal jako ojedinělý, ba téměř jedinečný příklad středoevropského stavebního komplexu, ve kterém zůstaly téměř zcela zachovány pevnosti, městská architektura a světské i sakrální stavby. Italští okupanti pak přispěli k restaurování historického jádra a založení moderní části města. Díky rychle se rozvíjejícímu turistickému ruchu tak Rhodos prožívá své třetí období rozkvětu.
Následuje článek Rhodos (VII)
Žádné komentáře:
Okomentovat