Po kopcích v okolí Ružomberku (III)

(předchozí článek Po kopcích v okolí Ružomberku II)

Na jeden z bočních hřebenů Nízkých Tater s vrchem Ostrý

Auto necháváme v obci Ludrová, krytým schodištěm stoupáme ke kostelu Všech svätých a pak dál na kopec Páncová. Je jedním ze tří, které svým vzhledem připomínají pyramidy. Jsou opředené legendou, podle níž na kopcích žili velmoži „pán Sova“, „Jakub Sova“ a „Martin Sova“, podle kterých se tyto kopce nazývají (od východu na západ) Páncová, Jakubcová a Martincová. Faktem je, že na kopci Páncová stálo v období 200–300 let př. n. l. hradiště, jehož existenci potvrdily v roce 1998 archeologické vykopávky prováděné skupinou mladých nadšenců z obce pod vedením archeologa Liptovského muzea. Na zbývajících dvou kopcích se vykopávky neprováděly a Martincová dokonce z důvodu těžby štěrku úplně zaniká... Kopce jsou v létě navštěvované leteckými modeláři a paraglidisty, kteří tu využívají příznivý severní vítr.

Kopec je vysoký jen 655 metrů, ale stometrové převýšení na krátkém úseku dává zabrat. Před dalším výstupem se s nadšením rozhlížíme kolem, vidět jsou Vysoké Tatry, Chočské vrchy, Ružomberok a Velká Fatra.

Strmé stoupání lesem bez jakékoliv cesty či pěšiny o dalších dvě stě výškových metrů, po němž následuje sestup do sedla Brdisko (770 m), kterým již prochází zelená turistická značka. Zase nás čeká strmý výstup na rovnější hřebínek, následuje několik krátkých stoupání zalesněným hřebenem, přičemž jen z jednoho místa se nám díky těžbě dřeva naskýtá výhled.

Přichází závěrečný výstup na Ostré (1066 m). Lidově se tento „hrotitý končiar“ nazývá Ostrô a v době SNP byl důležitým bodem při obraně VI. taktické skupiny povstalecké armády. 

Obranný úsek Ostré – Biely Potok přehrazoval směr útoku fašistů Ružomberok – Banská Bystrica. Bojovalo se tu od 6. září do 24. října 1944. Fašisti podnikli na obranné postavení povstalců na Ostrém čtrnáct útoků! Vrch se jim jednu chvíli dokonce podařilo obsadit, avšak protiútokem ho znovu získali povstalci. Boje na Ostrém se staly jedněmi z nejznámějších za SNP. V roce 1962 zde ružomberští turisté instalovali pamětní desku. 

S obavami sledujeme tmavé mraky přicházející od jihovýchodu, neboť máme před sebou ještě značný kus cesty, výstup na Brankov a odbočku k Brankovskému vodopádu. Sestupujeme do sedla Teplice, začíná krápat, a tak si oblékáme pláštěnky. Déšť houstne, v dálce občas i zahřmí. Schováváme se pod vysokými hustými smrky a nepřestane-li pršet, uvažujeme o zkrácení túry. Máme vlastně štěstí, protože sedlo Teplice je jediné místo, z něhož se dá sejít z hřebenu. Jen pár metrů od nás stojí rozcestník, podle něhož je to po žluté značce do Ludrovské doliny půl hodiny. To ovšem platí za ideálních podmínek, které dnes rozhodně nemáme. Nejenže prší a terén je podmáčený, v lese se kácelo, takže některé značky musíme hledat. Klesání je poměrně značné – na půldruhém kilometru z 970 m na 625 m, přičemž spodní polovina vede po rozježděné cestě plné bahna, kamenů a větví.
A co myslíte, že se stalo, když jsme se doklouzali dolů k přístřešku v blízkosti památníku SNP? Mraky se roztrhaly a vykouklo sluníčko... 

Cesta dolinou do Ludrové nám připadá nekonečná, ve skutečnosti jde o dva a půl kilometru, nicméně v pohorkách po asfaltu – a něco už máme za sebou.

Následuje článek Po kopcích kolem Ružomberku IV