Po kopcích v okolí Ružomberku (VIII)

(předchozí článek Po kopcích v okolí Ružomberku VII)
Tři kratší vycházky k přírodním zajímavostem

Čekáme až se trochu roztrhají nízké mraky zakrývající okolní kopce a před 11. hodinou odjíždíme přes Ružomberok a Biely Potok do Jazierce, což je asi šest kilometrů, přičemž posledního půl kilometru po hodně špatné a úzké asfaltce.
Pramen Jazierce je využíván pro hromadné zásobování obyvatelstva pitnou vodou. Vývěr má vydatnost kolem 45 l/s a zvýšenou teplotou na úrovni 8,5 až 8,9 oC. Vody tohoto pramene v minulosti vytvořily silnou vrstvu travertínových sedimentů, vyplňující dno dolinky východně od kóty Pulčíkovo. V roce 1965 byla převážná část vody zachycena pro ružomberský vodovod, v horkých létech, kdy se zvýšila spotřeba vody, se voda přestala na kaskády vypouštět úplně, což mělo vážný dopad na přírodní procesy chráněného území. 

Navzdory lidským zásahům způsobeným dlouholetým snížením nebo odstavením vody z pramene a sešlapáním, v roce 2003 obnovené vypouštění části vody na terasu znovu poskytuje pohledy na tvorbu travertinu na kaskádách pod pramenem a postupný návrat vlhkomilné vegetace.

Přírodní památka Jazierce byla vyhlášena v roce 1952. Přitékající potok se na okraji přírodní památky ztrácí v podloží,...
... vytváří ponor v podobě jezírka s travertinovým valem...

... a vyvěrá asi o 250 metrů níže. 

Pohled na vývěr v malém jezírku a druhý o pár metrů dál je opravdu zážitek!

Vracíme se k autu a před další vycházkou se zastavujeme v motorestu Vlčí dvor. Z osady Podsuchá pak stoupáme podél bezejmenného přítoku Brankovského potoka k Brankovskému vodopádu. Národná prírodná pamiatka Brankovský vodopád, ležící na západním úpatí vrchu Veľký Brankov, byla vyhlášena v roce 1980. Jde o nejvyšší vodopád Nízkých Tater a třetí nejvyšší na Slovensku. Voda padá z Kurucké skály přes vápencovou hranu z výšky 55 metrů.

Opět se vracíme k autu a zajíždíme do Jazierce, tentokrát však odbočujeme do Trlenské doliny, na jejíž levé straně se nachází přírodní památka Doggerské skaly vyhlášená v roce 1952 na ploše 1,88 ha. 

Památkou jsou vápencové skalní stěny, které vznikly přirozenou erozí. Mají velký přírodovědný význam a vědeckou hodnotu. Jde o geologicky velmi zajímavé území, neboť jeho vznik zachází až do období střední jury (tzv. dogger). Nezpevněné sedimentární vrstvy se deformovaly vlivem gravitačního podmořského skluzu (tzv. slumpingu) na nakloněném mořském svahu.

Poněkud rozmáchaní od vysoké mokré trávy se vracíme k autu a pokračujeme v jízdě dolinou po silnici, která vede do Vlkolince. My však po půl druhém kilometru prudce odbočujeme doleva a úzkou asfaltkou  stoupáme mezi rekreačními chatami. U odbočky k Vlčí skále parkujeme a poslední úsek jdeme pěšky.
Na travnatém prostranství obklopené ze všech stran lesem stojí kaplnka Panny Márie Snežnej postavená v roce 1935 jako součást areálu pro rekreaci jezuitských noviců. Od roku 1936 až do násilné likvidace řeholí na Slovensku v roce 1950 se tu každoročně v neděli kolem 5. srpna konala pouť. Tradice byla obnovena v roce 1995, kdy byla kaple a celý areál vrácen jezuitům. Totalitní režim využíval Trlenskou dolinu na pionýrské tábory a školu v přírodě, z kaple se stala jídelna a částečně sklad.
Kaple s původní ozdravovnou však není jediným místem, kde mohou přicházející poutníci načerpat novou energii. Řeholní bratr Andrej Ratulovský zde v roce 1939 upravil štěrbinu ve skále na Lurdskou jeskyni, jejíž součástí se staly sochy Lurdské Panny Marie a sv. Bernadety, které vytvořil Viktor Mydlo. 

Původní socha Panny Marie z Vlčí skály byla kolem roku 1954 přemístěna do kostelíku ve Vlkolínci.

Následuje článek Po kopcích v okolí Ružomberku (IX)