Po kopcích v okolí Ružomberku (IX)

(předchozí článek Po kopcích v okolí Ružomberku VIII)
K Jelenímu vodopádu a do Vlkolince, osady zapsané na seznam UNESCO

Odjíždíme autem do Ružomberku a místní dopravou pokračujeme na okraj části Černová. Vedeni modrou turistickou značkou šlapeme téměř osm a půl kilometru Čutkovskou dolinou. Mraky jsou poměrně nízko, ale věříme, že pršet nebude:

Asi po dvou třetinách cesty odbočujeme k Jelenímu vodopádu, který se nachází na Jelením potoku, pravostranném přítoku Čutkového potoka. Kvůli náročnějšímu terénu byl chodník opatřen 84 schody, lépe řečeno stupni. Jelení vodopád je díky své výšce 24 metrů druhým největším ve Velké Fatře. Podle odborného dělení jde o vodopád destrukční, to znamená, že během své existence se jeho výška a sklon působením vody zmenšuje. Jeho přepadová hrana je ve výšce 842 m. 

Vodnatost Jeleního vodopádu je závislá na množství srážek nebo tajícího sněhu, proto je nejmohutnější v jarních měsících, zatímco v době naší návštěvy je průtok malý.

Vracíme se do doliny a pokračuje stálým stoupáním do sedla Vtáčnik (1120 m), kde přecházíme na zelenou značku. Pomalu klesáme do sedla pod Sidorovom (855 m) a po žluté značce klesáme do osady Vlkolinec, která byla v roce 1993 zapsána do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Osada představuje typ středověkého sídla s architekturou horských a podhorských oblastí, s typickou srubovou výstavbou a terasovitými políčky. V současnosti je obec stále živá s počtem 18 stálých obyvatel, kteří bydlí v šesti domech z celkových pětapadesáti. Ty využívají lidé z celého Slovenska převážně na rekreaci:

Dominantou osady je dřevěná zvonice postavená roku 1770. Jedná se o typickou srubovou stavbu s šindelovou krytinou střechy a obvodovým pláštěm. Její původní funkce spočívala v ohlašování času modliteb, požárů a jiných nebezpečí v obci.

Vzácná je také dřevěná rumpálová studna hluboká dvanáct metrů, která byla v minulosti jediným zdrojem vody. Pochází z roku 1860 a reprezentuje jednoduchou lidovou technickou stavbu s dobovým konstrukčním řešením.
Navštěvujeme Dom UNESCO, v němž je informační centrum, nahlížíme do Rolnického domu a kolem římskokatolického kostela Navštívenia Panny Márie z roku 1875 Vlkolínec opouštíme. Asi po kilometru chůze po šotolinové cestě, ze které žlutá značka odbočila vpravo do Bielého Potoku, přicházíme Krkavé skále. Jedná se o ojedinělé bradlo vysoké dvaadvacet metrů, které vzniklo zvětráváním dolomitů. Na jeho vrcholu roste několik borovic a buků.

Znovu se napojujeme na zelenou značku a ta nás za stálého klesání přivádí na okraj Ružomberku. Cesta městem je dlouhá a nudná, ale se dá dělat?

Následuje závěrečný článek Po kopcích kolem Ružomberku (X)