Na besedě s mykologem

O holubinkách, ale nejen o nich

Stalo se již tradicí, že v sérii přednášek následovaných tematickou vycházkou, které pořádají město Světlá nad Sázavou ve spolupráci s obecně prospěšnou společností Editum, má na podzim své místo beseda na téma „Houby“. Stejně jako loni a předloni přijel havlíčkobrodský mykolog RNDr. Jaroslav Kocman, aby tentokrát zájemcům o houbaření podrobněji představil holubinky.

Příprava malé výstavky

Než se ke slíbenému tématu dostal, popsal a nechal kolovat množství některých méně známých druhů jedlých i nejedlých hub, z nichž některé mají nejen vzhled, ale i názvy značně exotické. Jen považte: třepenitka svazčitá, líha srostlá, strmělka mlženka, penízovka mechovka, helmovka, šupinovka či paučinec.

Až poté přišly na řadu holubinky, prezentované pomocí dataprojektoru na desítkách fotografií. Holubinky jsou společně s ryzci samostatnou skupinou lupenatých hub a jak dr. Kocman názorně předvedl, od ostatních hub s lupeny, jako jsou třeba čirůvky nebo muchomůrky, se plodnice holubinek a ryzců liší tím, že buňky v plodnicích jsou kulovitého tvaru. Tento mikroskopický rozdíl je příčinou, že jejich dužnina je jakoby jablečně zrnitá – při odštípnutí části třeně získáme nepravidelný okrouhlý kousek, zatímco u muchomůrek nebo třeba i u hřibů, které mají plodnice tvořené z válcovitých buněk, je odštípnutý kousek dužniny tvořený třepivými vlákny.

Většina holubinek patří mezi typicky letní houby s maximem růstu od června do září. Všechny druhy jsou mykorhizní, což znamená, že je najdeme pouze v blízkosti stromů, se kterými žijí v symbióze. Řada druhů holubinek může růst jak pod jehličnany, tak pod listnáči. Můžeme je nalézt i v městských parcích nebo na zahradách, ovšem není nad to zajít si na ně do lesa, nejlépe na řídce porostlé slunné stráně a lesní světliny. Holubinek u nás roste asi sto padesát druhů. Jejich rozlišování není jednoduché a jak dr. Kocman podotkl, často se neobejde bez mikroskopu. Na druhé straně je však možné říci, že ty běžnější druhů lze poznat bezpečně podle barvy klobouku a barvy lupenů. Na plodnicích je totiž patrná celá řada znaků, které nám pomohou nalezenou houbu přinejmenším zařadit do nějakého druhového okruhu.

Holubinky na promítacím plátně

Nejnápadnějším znakem je barva klobouku – jenže je třeba mít na paměti, že holubinky jsou parádnice a jsou to barevně nejproměnlivější houby vůbec. To v praxi například znamená, že holubinka namodralá může mít klobouk nejen modrý, ale i sytě zelený. Z dalších podstatných znaků je důležitá barva lupenů (či přesněji výtrusného prachu), která může být bílá, okrová i žlutá, dále barevné změny na dužnině (černání, červenání, hnědnutí, žloutnutí). Lze samozřejmě ozkoušet i chuť která může být mírná, palčivá či hořká, a vůni. Palčivé látky v holubinkách obvykle napovídají o obsahu dráždivých komponent, které mohou vyvolávat nevolnost, zvracení a jiné žaludeční nebo trávicí obtíže. V tomto kontextu je nejznámější holubinka vrhavka.

Holubinka révová

Nejběžnější holubinky jsou většinou jedlé, nevýhodou holubinek je jejich křehkost. Chutných holubinek je nejméně dvacet, ty nejchutnější kupodivu i nejhojnější: holubinka namodralá, holubinka mandlová, holubinka nazelenalá, holubinka kolčaví. A také holubinka černající, lidově zvaná podzemka nebo podzemák. Bohužel bývá velice často červivá. 

I tohle jsou holubinky révové

Dr. Kocman představil holubinek celou plejádu, kromě výše jmenovaných například holubinku brunátnou, celokrajnou, révovou, olivovou, sličnou, ale také slanečkovou, hořkou, jízlivou, krvavou i zmíněnou vrhavku.