Turistika v Podještědí (I)

Předchozí článek Setkání toulkařů v Kytlicích (III)
Z Lužických hor jsme se na dva dny přesunuli do Podještědí

Navečer, po příjezdu do Liberce, jdeme navštívit kočičí kavárnu. Není to samozřejmě kavárna pro kočky, ale pro milovníky koček! Jmenuje Catfé Kočičárna a při placení útraty vám připočítají deset korun couvert pro kočky.

Koček je tu asi jedenáct. Asi, protože jsou téměř stále v pohybu, chodí, běhají, honí se, šplhají,...

... a někdy samozřejmě také sedí, leží,...

...či se mazlí s návštěvníky.

Ráno jedeme přes Chrastavu do Kryštofova Údolí, obce převážně rekreačního charakteru, ležící v hlubokém údolí Rokytky zvané též Údolský potok. Auto necháváme před hospůdkou Údolanka, která má dnes  zavřeno, a vydáváme se na cestu do kopce. Naším prvním dnešním cílem je zdejší železniční viadukt.

Kamenný klenutý most se nachází na trati č. 038 Česká Lípa – Liberec, směrově je v oblouku o poloměru 240 m a klene se přes údolí s vodotečí a místní komunikací. Je dlouhý 198,5 m, široký 4,8 m a vysoký 29,5 metru. Má čtrnáct půlkruhových oblouků, 11 kleneb má rozpětí 12,4 m, tři krajní klenby směrem k Liberci 6,6 m. Most postavila v letech 1898–1900 vídeňská stavební společnost Brüder Redlich & Berger jakou součást trati společnosti Ústecko-teplické dráhy (Aussig-Teplitzer Eisenbahn Gesellschaft) z Teplic-Řetenic do Liberce, resp. jejího úseku z České Lípy (jako nové trati z Mimoně) do Liberce. Koncesi na trať nazývanou „severočeská transverzálka“ obdržela společnost 13. června 1896. Dne 26. 11. 1964 byl viadukt prohlášen kulturní památkou.
Vydáváme se po modré značce směrem k Černé hoře, ale občas ji opouštíme, protože pátráme po několika keškách ze série Liberecká ještěrka. Krabičky jsou umístěny v sáčcích zavěšených většinou na větvích menších stromů.
Na západním úbočí Černé hory přicházíme k pramenu Rokytky, který se nachází jen několik metrů pod lesní cestou. Černá hora (811 m) je součástí Ještědského hřebenu, který tvoří rozvodí mezi Severním a Baltským mořem. Rokytka protéká Kryštofovým údolím a vlévá se pod Hamrštejnem do Lužické Nisy, která dále protéká Libercem, vlévá se do Odry a ta do Baltského moře.

Pokračujeme do sedla Výpřež (769 m), kde chvíli posedíme u malého bufíku. Chuť na kafíčko jsme si museli nechat zajít, prý není na čem uvařit, ale protože je krásný teplý slunečný den, nepohrdneme lahvovým pivem.
Po červeně značené Hřebenovce přicházíme ke skalním útvarům Dánské kameny, absolvujeme dvě odbočky...

... a po dvou a půl kilometrech ještě třetí, tentokrát neznačenou na vrchol Malého Ještědu:

Stejnou cestou se vracíme na červenou značku, do místa, kde stávala Jäckelova bouda. Dřevěnou chatu, která sloužila jako turistická ubytovna, postavil v roce 1906 vysloužilý německý voják Wenzel Jäckel. Po poválečném odsunu Němců byla bouda ještě nějakou dobu provozována panem Bašíkem, pak přešla pod národní podnik Optika Praha a v 60. letech 20. století byla zbourána. dnes je tu jen zbytek východní obvodové zdi.
Následuje pozvolné klesání do Křižanského sedla (578 m), v němž u silnice stojí pískovcová Pieta z roku 1766:

Po silnici se několika zatáčkami dostáváme do Noviny...

... a následně k autu zaparkovanému před hospůdkou Údolanka. Nasedáme, a protože času máme ještě habaděj, vyrážíme zpátky do Křižanského sedla a dál do Křižan, kam nás poslala vyluštěná keš-mysterka. Díky ní jsme objevili krásný výhled na Ještěd:

Ani v Křižanech však ještě s cestováním nekončíme. Pokračujeme dál k jihu, do obce Janův Důl, kde necháváme auto a po červené turistické značce se jdeme podívat na pramen Ploučnice.

Vlastně to není pramen, ale prameniště. Dokonce jedno z nejvydatnějších pramenišť ve střední Evropě, jehož vydatnost neklesá ani v době dlouhodobého sucha. Velké množství vody z prameniště napájí Jenišovský rybník, který přímo na toto prameniště navazuje. Dříve z něho část vody odtékala náhonem na tři sta metrů vzdálený mlýn, poháněný vodní turbínou. V provozu byl ještě v roce 1962. Větší část vody přímo z prameniště i z Jenišovského rybníka odtéká do vodoteče a tvoří tak základní tok Ploučnice, který ještě ve třicátých letech minulého století zajišťoval v obci Osečná a v Lázních Kundratice pohon dalších čtyř mlýnů a dvou provozoven. Délka celého toku Ploučnice z Osečné až po Děčín měří více než 105 km.
Vracíme se k autu a pokračujeme k poslední dnešní „atrakci“.  Dal jsem toto slovo do uvozovek, protože bylo zneváženo spojením pouťová atrakce, ale jeho význam je označit něco významného a zajímavého. A to Čertova zeď rozhodně je!

Jedná se o skalní útvar, který patří k jedné z nejcennějších geologických lokalit v Čechách. Jméno Čertovy zdi se odvozuje od pověsti, podle které vznikla jako výsledek sázky mezi člověkem a čertem, ze zbylého stavebního kamení byl prý navršen Bezděz. Jinou verzi vzniku zdi nabízí Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české. Podle té dal zeď postavit přemyslovský kníže Mnata v roce 798 na ochranu kraje před nepřáteli.

Čertovu zeď však nepostavil ďábel, ale vznikla čistě přírodními pochody. V období třetihor docházelo k mnohým sopečným výbuchům a zemětřesením. Během otřesů došlo k souvislému prasknutí pískovcové zemské kůry mezi Ještědem a Bezdězem a do vzniklé trhliny se dostalo žhavé magma. Čedičová láva trhlinu zcela vyplnila a ztuhla ještě dříve než se stačila rozlít do šířky. Během dalších milionů let pískovec postupně zvětrával a erozivní činností byla celá čedičová žíla odhalena, přičemž její podoba v krajině připomínala hradbu či zeď. Byla složená z vodorovně uložených čedičových sloupků o šíři 2 až 3 metry, výšce až 20 metrů a celkové délce neuvěřitelných 28 kilometrů od Mazovy horky na úpatí Ještědu až po Bělou pod Bezdězem. Byla tak mocná, že pro její překonání bylo nezbytné ji na řadě míst prorazit (někdejší Čertova brána).

Rozvoj cestního stavitelství za vlády císaře Josefa II. stál na počátku faktického zániku podstatné části zdi, která byla rozebrána a rozdrcena na štěrk, celé sloupky byly užívány jako patníky. Na mnohých místech jsou dodnes patrné hluboké příkopy v pískovci po těženém čediči. Přes letité snahy o ochranu tohoto unikátu byla těžba definitivně ukončena až po roce 1931, kdy stát vykoupil část pozemků. Dnes je chráněn poslední zbytek Čertovy zdi včetně těžebních jam v délce několika málo stovek metrů jako národní přírodní památka.

Následuje článek Turistika v Podještědí (II)